Zvláštní oblast Číny

11. 4. 2024 / Petr Partyk

čas čtení 10 minut

Polovina sedmdesátých let XX. století byla velmi úrodná na úmrtí významných čínských osobností. V březnu r. 1974 zemřel v sovětském exilu v Moskvě Wang Ming. V roce 1975 v hlavním městě tzv. Čínské republiky Tchaj-pej zemřel maršál a prezident Čankajšek. V roce 1976 pak zemřeli hned dva vrcholní představitelé Čínské lidové republiky, premiér Čou En-laj a předseda Mao Ce-tung.


 
Wang Ming (1904 – 1974) byl jedním z bývalých vůdců Komunistické strany Číny. Počátkem třicátých let komunistickou stranu krátce vedl, v letech 1931–1937 působil v Moskvě jako představitel strany v Kominterně a podílel se i na vedení Kominterny. Roku 1937 se vrátil do Číny, ale během několika let byl z vedení strany vytlačen Mao Ce-tungem. Po roce 1945 sice zůstal členem ÚV KS Číny, ztratil však politický vliv a od roku 1956 žil v Moskvě.

Čankajšek (1887 – 1975; čínsky ve správnějším českém přepisu Ťiang Ťie-š’), byl čínský voják a nacionalistický politik, vůdce Národní strany (Kuomintang, KMT) a prezident Čínské republiky, jejíž suverenita se po r. 1949 omezila na území ostrova Tchaj-wan.

Čou En-laj 1898 - 1976 byl čínský politik a diplomat. Byl prvním premiérem Čínské lidové republiky (1949-1976). Zasloužil se o posílením státního aparátu a rozvoj ekonomiky.  Byl také ministrem zahraničních věcí (1949–1958) a místopředsedou KS Číny (1956–1969).  V roce 1973 byl zvolen na uvolněné místo prvního místopředsedy komunistické strany, a byl tak označen jako Maův nástupce.

Mao Ce-tung (1893-1976) byl čínský diktátor, politik, básník, spisovatel, filosof, učitel, knihovník, stratég, politický teoretik, revolucionář, kaligraf. Od ledna 1935 byl tajemníkem a od roku 1943 předsedou Komunistické strany Číny. Zvítězil v občanské válce a od roku 1949 byl nejvýznamnější osobností v nově vzniklé  Čínské lidové republice, a to až do své smrti v roce 1976. Měl oficiální titul Velký kormidelník.

Na tyto události rychle a pružně zareagovaly sovětské bezpečnostní a propagandistické složky. Vyšla Wang Mingova kniha Padesát let Komunistické strany Číny a Mao Ce-tungova zrada. Autor psal tak jak mu sovětští poradci a lektoři dovolili. Vykresluje poměry v Jen-anu za války, Mao Ce-tungovy autoritářské způsoby, jeho egocentrismus a pěstování kultu vlastní osobnosti. Zdůrazňuje, že již tehdy se u předsedy Mao  projevoval antisovětismus a zmiňuje  některé osobnosti, v nichž spatřuje Maovy zlé našeptávače: Byli to Kchang Šeng, velitel vnitrostranické bezpečnosti, američtí novináři Edgar Parks Snow (1905 – 1972) a Anna Louise Strongová (1885 – 1970) a americký lékař libanonského původu Shafik George Hatem (1910 - 1988) alias Ma Chaj-te.  Dva posledně jmenovaní později získali občanství ČLR a vstoupili do Komunistické strany Číny. Některé čtenáře možná pobaví Wang Mingovo prudérní pohoršování se nad Mao Ce-tungovým vulgárním, ba přímo fekálním slovníkem.
                                                                                               
Dalším vydavatelským počinem sovětské propagandy se stala kniha Zvláštní oblast Číny. Údajný autor Petr Parfjonovič Vladimirov byl válečným zpravodajem Tiskové agentury Sovětského svazu a současně agentem Kominterny, její spojkou s ÚV KS Číny. Jeho deníkové záznamy zachycují události v Jen-anu, středisku Zvláštní oblasti Číny a dočasném sídle ústředního výboru KS Číny a hlavního štábu revolučních vojsk v době od května 1942 do září 1945. Deník obsahuje kritické postřehy o politice Mao Ce-tunga a dalších vedoucích čínských představitelů, o jejich vztahu k Sovětskému svazu. Kniha odhaluje kontinuitu tehdejší politiky Mao Ce-tungova vedení KS Číny se státní politikou Čínské lidové republiky v šedesátých a sedmdesátých letech. Je sporné, do jaké míry kniha prezentuje autentické deníkové záznamy Vladimirova a co je pozdějším dílem sovětských propagandistů, orientalistů a příslušníků zpravodajských služeb. Autor v době vydání již nežil. Obě knihy záhy vyšly také v českém a slovenském překladu. Obě čtenáře přesvědčují, že Mao Ce-tungův antisovětismu má počátky již v období protijaponské války, v prostředí Zvláštní oblasti Číny.

Pojem Zvláštní oblast Číny je nutno objasnit. Souvisí s jednou kapitolou občanské vály mezi nacionalisty (strana Kuomintang, jejíž název je nejčastěji překládán jako Čínská národní strana) a komunisty (Komunistická strana Číny). Občanská válka začala v r. 1927. Z jejího vyvolání se obviňovaly obě strany. Byla velmi krutá a s různou intenzitou a s několika přestávkami trvala až do r. 1949, kdy 1. října předseda Mao Ce-tung na náměstí Nebeského klidu v Pekingu (Pej-ting) vyhlásil Čínskou lidovou republiku.

Nejdelší přestávka ve vleklé občanské válce trvala přibližně od r. 1937 do r. 1945. Byla to nutnost vyvolaná japonským útokem na Čínu. Již v r. 1932 japonská armáda zaútočila na Čínu, okupovala Mandžusko a zřídila zde loutkový stát Mančukuo. V r. 1937 Japonci zaútočili znovu.  Čankajšek tehdy uzavřel pragmatický pakt s vůdcem komunistů Mao Ce-tungem. Obě strany se zavázaly odložit vzájemné nepřátelství na dobu po vyhnání japonských agresorů. Podle dohody měly obě armády, nacionalistická i komunistická, bojovat samostatně proti japonským vetřelcům a zdržet se vzájemných ozbrojených střetů. Podle dohody bylo území ovládané komunistickými partyzány nazváno Zvláštní oblastí Číny. Čankajšek souhlasil s tím, že jím vedená Čínská republika nebude na tomto území uplatňovat svou moc. Obě strany dohodu porušovaly s cílem zajistit si výhodné podmínky pro pokračování v obnovené občanské válce.

Ta skutečně opět vypukla po japonské kapitulaci. Roku 1947 byla vyhlášena nová ústava a o rok později byl Čankajšek zvolen prezidentem. Komunisté však ústavu ani vládu neuznali. Jejich jednotky, operující na venkově a opírající se o podporu rolníků, Čankajškovu armádu postupně porazily. Roku 1949 Čankajšek rezignoval a vládu převzal viceprezident Li Cung-žen, Čankajškův vliv však zůstal silný, zejména v armádě. Čankajšek toho zneužíval proti svému nástupci a poslal na Tchaj-wan asi 200 milionů USD, určených na podporu Číny. Zoufalý Li se nakonec vzdal a odletěl do USA na léčení. V prosinci 1949 komunisté oblehli Čcheng-tu, kde se Čankajšek se synem ještě bránili a odkud odletěli na Tchaj-wan.

Čankajškova vláda se spolu s asi 2 miliony uprchlíků přesunula na Tchaj-wan, roku 1950 Čankajšek v Tchaj-pej opět nastoupil ve funkci presidenta a Národní shromáždění (které přišlo z Číny a pak už se neobnovovalo volbami) ho zvolilo ještě čtyřikrát, naposledy roku 1972. Do roku 1971  Čínu reprezentoval v OSN i v
Když v roce 1975 zemřel, prezidentem se dočasně stal Jen Ťia-kan, v roce 1978 ale vládu v zemi převzal Čankajškův syn Ťiang Ťing-kuo. Ten již v roce 1975 po svém otci převzal vedení strany.
 
Vláda Čankajška a jeho syna je na Tchaj-wanu také známá jako vláda Bílého teroru, pojem označující autoritářský režim, kdy Ťiangové stáli za likvidací či uvězněním tisíce Tchajwanců ale i Číňanů, kteří s nimi přišli na Tchaj-wan.  V následných letech 1949–1987, kdy jim zákon stanného práva dával absolutní moc, docházelo k systematické likvidaci jakéhokoliv disentu proti osobě Čankajška či straně. Vedle toho propagandu režimu Ťiangů doprovázel silný kult osobnosti, sochy Čankajška byly instalovány ve většině škol, v mnoha parcích či na vojenských základnách. Byly po něm pojmenovány městské čtvrti (například Čung-Čcheng), parky, ulice či letiště. V centru Tchaj-peje byla po jeho smrti vystavena monumentální pamětní síň (Chiang Kai-shek Memorial Hall) a pro dočasné uložení jeho těla bylo ve městě Cch'-chu vybudováno mauzoleum.

I po demokratizaci Tchaj-wanu Kuomintang, který jako politická strana zůstal u moci do roku 2016, pokračoval v oslavování osoby Čankajška. Až v roce 2017 byl Tchajwanským parlamentem schválen zákon nařizující odstranění autoritářských symbolů z období 1945 –1992, postupně dochází k odstraňování soch Čankajška a jeho syna z veřejného prostoru.

Ostrov Tchaj-wan se nachází v kuriózní geopolitické a mezinárodně politické situaci. Ve městě Tchaj-pej na tomto ostrově sídlí vláda a prezident Čínské republiky. Ve městě Pej-ting na pevnině sídlí vláda a prezident Čínské lidové republiky. Obě vlády shodně prohlašují, že Čína je jenom jedna. Obě vlády shodně prohlašují, že Tchaj-wan je součástí této Číny, jednou z jejích provincií. Obě vlády shodně prohlašují: "My jsme jediná legitimní vláda Číny, my vyjadřujeme skutečnou vůli čínského lidu, ti druzí jsou uzurpátoři." Ta poslední shoda je pouze akustická, ne sémantická.

Ostrov je něčím, co bychom mohli nazvat Zvláštní oblastí Číny, uměle protahovanou vzpomínkou na občanskou válku, která skončila již v r. 1949. Jestliže obyvatelé Tchaj-wanu nechtějí být pouhou Zvláštní oblastí Číny, měli by se vzchopit, uvědomit si svá specifika a deklarovat se jako svébytné společenství.  Měli by se vzepřít zvůli a nadřazenosti přivandrovalců z pevniny. Již jednou v dějinách se toto  společenství deklarovalo jako Republika Tchaj-wan, resp. Republika Formosa, vyhlášená v roce 1895. Přestože trvala pouze několik měsíců, od 23. května do 21. října 1895, kdy byl ostrov vojensky poraženou  Čínou postoupen Japonsku, vyslala její existence do světa jasné a jednoznačné poselství: Nejsme ani Číňané, ani Japonci. Nechceme být zvláštní oblastí cizí velmoci. Chceme žít jako svébytný národ ve vlastním státu.

1
Vytisknout
1979

Diskuse

Obsah vydání | 12. 4. 2024