Rozhovor Britských listů 656. Vytvořte dobré školství, vytvořte dobré zdravotnictví a nebudete potřebovat sociální služby

15. 4. 2024

čas čtení 17 minut
 

Jan Čulík hovoří se sociálním pracovníkem Pavlem Velemanem o současných sociálních poměrech v České republice a o postoji státních úřadů k nim.

Kompletní transkript tohoto rozhovoru:


Jan Čulík: Dobrý den, vážení televizní diváci v dnešním výjimečném Rozhovoru Britských listů máme pana Pavla Velemana, který pro nás píše pro Britské listy velmi informované a velmi čtené články o sociální situaci v České republice. Pan premiér Fiala píše na Twitteru, jak všechno jde a opozici se to nelíbí, tak to jako zpochybňuje a všichni jsou bohatí a slušní a mají se velmi dobře. Česká republika nikdy nebyla tak bohatá. Pane, Velemane, vy jste sociální pracovník. Je tomu tak?

Pavel Veleman: Já si vypůjčím vašeho oblíbeného spisovatele Milana Kunderu, který hovořil o imagologii.

Jan Čulík: Ano?

Pavel Veleman: Je to geniální, si to uvědomte, že to bylo v roce devadesát. V Nesmrtelnosti. A já mám pocit, že jsme teď opravdu v té fázi, kdy svým způsobem tak politika, i ta sociální politika, je tvořená zejména imagologií. To znamená, že to je tvořené jako externí koncepty, jakoby takové, když chcete mít hezčí zubní pastu nějaký ten obal, ale jinak je tam úplná prázdnota.

Já jsem se dneska díval, že na ministerstvu práce a sociálních věcí je asi třináct lidí v oddělení marketingu.

Jan Čulík: Ano?

Pavel Veleman: Jo, takže tam je těch imagologů, kteří dělají všechno k tomu, aby se ta pravda zakryla jo a to je to mě základní věc v tom, že po úmrtí celé generace lidí, které, já nevím, symbolizoval pro mě Oldřich Matoušek. Igor Tomeš, který ještě měl přesah pomalu až do první republiky svými učiteli a lidmi, tak ta sociální politika dneska už neexistuje. Protože sociální politika, jak právě říkal profesor Tomeš, je, je komplex. Je to komplex všech činností, které ten stav vykonává a musí to udělat v souladu. To znamená, že to zdravotnictví, školství – a pak z toho vyplyne i sociální politika.

On když byl na stáži v devadesátých letech, kde si ho zvali, byl v Arménii, tak oni chtěli, aby jim dal koncepci sociální politiky a oni jim řekl krásnou větu, když to tam asi šest měsíců zkoumal, a ta byla: Zlepšete zdravotnictví , zlepšete školství a nemusíte dělat sociální reformu.

A tady se teď právě děje, že se to všechno dělá odzadu, . Já o tom píšu, protože mně to je opravdu strašně líto. To, jak jsou tady týrány děti. Středoškoláci. To co je úplně běžné všude už dneska v západní Evropě, to znamená, že je nutné, aby lidi měli středoškolské vzdělání -

Aspoň, tak my dneska – já se se teď pohybuju na Praze 7, tak tam je gymnázium Nad štolou-

Jan Čulík: Tam jsem chodil.

Pavel Veleman: Tam jste chodil a víte, kolik je tam – Tam je 1300 uchazečů a otvírají jednu třídu.

Jan Čulík: A proč? Protože nemají učitele?

Pavel Veleman: A to je ale tady v Praze specifické. A teď je tam Úřad práce. Tady jsem si vzal rozhovor s jejich generálním ředitelem panem Kryštofem. Tvrdí, že dostali 5 miliard, z Unie, aby mohli dělat rekvalifikace. Takže. my ze školství, já nevím třeba na severu Čech vychází až 16 procent lidí se základním vzděláním. Nic, jsou to absolutně lidi pak do té práce nezařaditelní. My to školství, my s nim nic neděláme, my ho necháváme úplně zničit a pak je to jako e-shop, on tomu říká e-shop, to bych se zase vrátil k tomu, aby to bylo takový sexy, aby to bylo to , a teď na e-shopu si uděláte nějaký pofidérní kurz za 5 miliard, který si tam nasmlouvaly firmy a to je, a to je pro něj sociální politika. Tyhlety věci.

Jan Čulík: Jinými slovy říkáte, že to nejde. Není to promyšlené a strukturované.

Pavel Veleman: Absolutně. Je to úplně vytržené z věcí. Naopak pan Jurečka, který podle mého soudu tomu absolutně nerozumí, každý jeho rozhovor, který slyšíme my sociální prací pracovníci, tak úplně pláčeme. I z těch lidí, kteří tam jsou, tam odešlo spousta odborníků. A on má neustále ještě takovou tu lidoveckou podle mého soudu představu, že se ty lidi musejí furt vychovávat.

Takže on je chce vychovávat tou prací. Takže zase znova se nám vrací to, co už tady jednou bylo, to znamená Drábkova reforma akorát. Se tomu udělal takový hezčí kabátek. Uděláte tomu hezčí kabátek, ale jinak ty věci, to znamená sloučení dávek. To, co chtěl ministr Drábek tehdá, že jeden pracovník na Úřadě práce bude dělat všechny dávky a já nevím, co všechno, tak to se nám zase znova vrací.

Jan Čulík: A cílem je zlevnění toho? Nebo zjednodušení?

Pavel Veleman: Já se bojím, že skutečně je to velmi promyšlený cíl, který ta neoliberální vláda a pan Jurečka a všichni mají. Oslabit, oslabit. Celkovou soudržnost. Ve společnosti je dnes absolutní nesoulad mezi jednotlivými skupinami, protože tohleto je naprosto nesmyslné. Ty Úřady práce jsou, byli zvyklí, že byly určité dávky státní sociální podpory, byla hmotná nouze, všechno to mělo svůj systém. . Teď se to všechno zamíchá, řekne se tomu super dávka, ale výsledek bude téměř, že se tam strašně lidí, zejména těch, s nimiž pracuju já a to jsou lidi housing first, to znamená opravdu lidi drogově závislí, a tak se může stát, že přijdou o všechno, že přijdou o příspěvek na živobytí, protože se to bude všechno posuzovat nějak společně.

A bude tady opravdu hodně lidí. Na to na to už teď upozorňuje paní Kuchyňková z charity, že a já jsem o tom přesvědčen, nastane skutečně obrovská skupina lidí, která úplně z toho systému vypadne a budou postavení už jenom na potravinových bankách.

Stoupne zločinnost, stoupne kriminalita, a tohleto všechno má za následek ta šílená nekoncepčnost současné sociální politiky, která se dělá po kouskách, nedělá se komplexně, aby se řešila bytová otázka. My máme nejdražší byty v Evropě. Ale to nikdo neřeší a řeší to, jakým způsobem má sociální pracovník pomáhat je shánět. Jak je můžete shánět, když žádné nejsou. Tady je byt za 37 Já nevím 35 000 a jak ho máte sehnat člověku, který je na nějakých sociálních dávkách, nebo má nějaké zdravotní potíže, důchodci.

To se přece musí dělat úplně opačně. Nejdřív musí být ty nástroje a pak můžete někomu pomáhat. A to jen Úřad práce, tam je to teď jako v roce 2010, kdy oni zjistili, že jsou tam daleko přísnější, než jsou lidi na obcích nebo v neziskovkách a snaží se touhletou přísností, takovou tou povinnou pracovní, už tomu fakt říkám „Práce osvobozuje“ jo, protože to je strašné. Nutit lidi, aby dělali za minimální mzdu, která je neuživí a pak ještě si chodili pro dávky a říkat, že jsou líní a nedělají, takže si myslím, že tam skutečně ten Úřad práce tohleto chce.

Oni jsou postavení na těch tabulkách, aby měli ty dávky vyplacené a ten tým kolem pana Trpkoše, pana generálního ředitele Kryštofa dělá všechno pro to, aby měli dobré ty tabulky. Chtějí i příspěvek na péči, který tady má nejdelší čekací doby, tak ho chtějí převést pod Českou správu sociálního zabezpečení, aby se jim podle mého soudu zvedla procenta vyplacených dárek a už vůbec se neřeší, že na České správě sociálního zabezpečení nejsou vůbec posudkoví lékaři. Takře se to zase zhorší, je to jednoznačně nekoncepční, ale účel to má ten podle mého soudu tu společnost ještě víc vystresovat, udělat jí takovou, kde je každý každému vlkem a potom v téhleté situaci můžete dělat to, co popsala Naomi Kleinová, šokovou doktrínu, to znamená, že můžete dělat hodně věcí hodně věcí, když ti lidi jsou vystrašení, vystresovaní, rozdělení a bojujou mezi sebou.

Jan Čulík: No vy jste v té přední linii, protože se s těmito lidmi setkáváte. V novinách nebo v médiích jsou lidi v podstatě spokojení. Sice se možná bojí, že Putin by mohl zaútočit nebo něco takového, ale pořád se vyskytují názory, že Češi jsou nejbohatší v historii než než kdy co byli.

Například na té Praze 7, když jste na Praze 7 tak Praha 7 má takový sexy image, jakože je to čtvrť pro mladé lidi a tak a mají tam Dox já nevím, a tohleto všecko. Kolik je tam tedy lidí, kteří chodí za vámi, těch, o které se musíte starat, percentuálně?

Pavel Veleman: No, je jich asi daleko míň, než jich bylo na Praze 10. Ta Praha 7 má určitou, já už jsem o tom psal, tam je to takové zvláštní, nikdo moc si toho nevšiml, že to tam tak trochu nesouhlasí se statistikami, takže vlastně -

Mladí bohatí jsou většinou pravicově zaměření lidé. Ale tam už tři volební období vítězí spíš takový střed, jako ten pan Čižinský, on je to spíš střed doleva. A najednou se tam trošku ukazuje to, že když se to těm lidem vysvětluje jo, tak to sociální bydlení, nebo i ta moje pozice , to housing first, je to tam docela, se to snaží a nakonec se ukazuje, že to najednou má i podporu veřejnosti. Ti mladí lidi, nebo ti mladší, nebo mladší nechtějí jenom překračovat ty bezdomovce, když jdou do firmy.

Jan Čulík: To vidím celosvětově jako v té Británii například už nejsou mezi mladými lidmi žádní pravičáci. Ono to možná nastane v pozdějším věku, ale zajímavé je, že říkáte, že i na té Praze 7 to trošku potkáváte. Tak je jich tam říkáte méně než jinde. Ale kolik jich tedy je, máte představu, v České republice? Kolik lidí nemá na jídlo? Percentuálně?

Pavel Veleman: Víte, tady se teďkon děje to, že se sociální práce, která vždycky byla postavena na systému, ne milosrdenství, jak říkal Masasryk. I třeba Karel Engliš. Dneska není množné si představit, že by třeba pan Michl psal články o sociální politice? Engliš! To už je úplně scifi. Nebo pan Singer nebo tihleti ekonomové.

A ten se snažil, že to má vyjít ze systému. Já jsem taky z toho ještě vyrostl. Ale v současnosti je tady ten model ten, že to začíná být naprosto legitimní a mí kolegové, mladší, už to přijímají jako naprosto běžnou věc, že posílají lidi do potravinových bank.

Pro mě je to šílený, já si na to nikdy nezvyknu, je tam strašná fronta, stojí tam čtyři-pět hodin ti lidi, pak jim dají dvě paštiky. A stojí tam důchodci, stojí tam a těch lidí skutečně přibývá. Těch přibývá asi i na Praze 7, ačkoliv tam říkám tam, je to takové specifické.

Přibývá těch lidí strašně moc jo, protože peníze jim fakt nestačí. Zejména ti lidi, který mají nižší mzdy, tak jako jim zbývá sedm-osm tisíc a to je fakt už pak jenom že musíte chodit po těch šatnících a po tady tom a to já říkám, to není sociální politika, to není sociální. Spíš se dostáváme do třetího světa.

Jan Čulík: Co vám lidi takhle říkají, když s nimi mluvíte?

Pavel Veleman: Jsou strašně naštvaní. Jsou hodně zoufalí, naštvaní a co je nejhorší, jsou začínají být skutečně - To, co je nejhorší a co nejvíc politikům vyčítám, že tu společnost vůbec nesjednocují. Že je schopný pan Zámečník mluvit o lidech „S lůzry nevybudujeme nic.“ Ale to jsou občani, to nejsou lůzři. To ty lidi tak jako říkal Bertold Brecht, tak vyměňte lid! Pro ně se stali, já nevím, důchodci, nebo to, čemu se říká dezoláti, já s nimi pracuju s těmi lidmi, ano, oni mají své emoce, ale to jsou lidi, kteří jsou jsou - mnohdy je to ze zoufalství. Je to z těhletěch věcí a politik přece není od toho, aby ty lidi odsuzoval, aby se jim smál, aby dával najevo někomu, kdo je ekonomicky nebo jinak statusově silný, aby mu dával najevo „Tohleto jsou hlupáci, tohleto je odpad“ a já tam vidím obrovský hněv a to je fakt, že ty lidi se mezi sebou, jak mi říkal nedávno jeden můj klient, my se na tom Úřadu práce jednou pozabíjíme mezi sebou.

Je to fakt strašně smutný. Teď tam je strašná nenávist k těm Ukrajincům, že jo, jo.

Jan Čulík: Mezi vašimi klienty?

Pavel Veleman: Oni ti lidi věří tomu, co se jim neustále říká. I politici na to hrajou, pro ty jednotlivé skupiny, tak ti lidé mají furt pocit, tyhlety skupiny tak mají pořád pocit, jedna skupina těch lidí, co jsou takhle dole, že za to může ta druhá skupina. Oni jim o neustále ti politici, místo aby společnost sjednocovali, aby mladým lidem vysvětlovali, že důchodci nejsou žádní pitomci všichni, kteří tady jenom já nevím pořád něco chtějí, že jsou všichni hloupí a že když budou mít oni důchod, tak tihle už důchod mít nebudou. Tak ta společnost se strašně rozjíždí a vidím to i v těch rodinách. Já pracuju se staršími lidmi, ti starší lidi jsou v depresi, protože s nimi nemluví vnučka, protože má pocit, že když já nevím babička volí Andreje Babiše, takže je dezolátka. „Jsi dezolátka, nebudu tě navštěvovat.“ Tohleto já těm politikům dost vyčítám. Že tady svým způsobem přes ty ekonomické a sociální problémy, to politikům vyhovuje v tom, že nejsou schopní lidi nějak sjednotit a skutečně si vymoci nějak tou občanskou společností opravdu ty změny, o kterých jsem mluvil, aby skutečně byly systémové, aby řešili byt, školství, zdravotnictví a ne, aby se to dělalo takhle odzadu.

Jan Čulík: Takže já nevím, závěrem, vy jste vysvětlil jasně, co je problém, že to není systémové a že se lže kolem toho, neřeší se problémy, takže řešení by bylo - Vyměnit politiky, ano? Nebo?

Pavel Veleman: Já myslím, že už ani snad teď já nevím co je. Já se fakt zase vrátím k tomu Kunderovi, tam skutečně, on nám změnil, on tehdy tvrdil, že imagologové vystřídali ideologii a já si myslím, že to je spíš dohromady, že se ta ideologie schovala dozadu a tyhleti imagologové jsou takový jako předvoj jo a ideologové jsou tam schovaní a tito lidi jim jenom jako říkají čísla jo a politikové si vyhodnotí, že je třeba nebudou volit já nevím lidi starší sedmdesáti let, tak jim taky plivnou do polívky. Vezmou jim třeba jízdné zadarmo, jim škrtnou, a podle mého jsou to jenom schválnosti. Oni se taky chovají jako dezoláti. Oni je za to nehlasování vytrestají, třeba já mám klientky, starší paní, jedinou zábavu, kterou měli a vždycky byli šťastní, že můžou jezdit vlakem zadarmo třeba někam do přírody nebo do nějakých měst, a teď oni jim vezmou i tohleto.

Podle mého soudu je to trest. Babiš jim to zase vrátí, ale on je taky zneužívá. Politici mají jenom ty své skupiny, na které vždycky cílí a těmhle těm ostatním úplně stejně plivnou do polívky jako jí. Oni pal plivnou ti důchodci tomu Fialovi. On vlastně ty jejich hlasy nechce.

A to mi přijde strašně smutný a to mi přijde, že z toho, co je, musí skutečně mít pan Putin strašnou radost. Tady z toho, že v těch zemích nastává, není to jenom tady, nastává obrovský konflikt mezi jednotlivými skupinami. A vždycky přece víme, že jo, že když že když ta země je nějakým způsobem takhle oslabená zevnitř, tak je velmi lehké nějakým způsobem se jí zmocnit nebo ovládnout a to skutečně já politikům - jako občan teď mluvím - vyčítám nejvíc.

Jan Čulík: Je to deprimující, ale na druhé straně je optimistické na tom je, že je to jasný pohled a je nutno ty věci říct. A možná potom, vážení televizní diváci jednat. Pane Velemane, děkuji vám mnohokrát.

Pavel Veleman: Já moc děkuju za pozvání.



1
Vytisknout
7280

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2024