"Ulice byla jedna velká kaluž krve." Gaza zažila jeden z nejdrastičtějších týdnů od prvních měsíců války
15. 7. 2024
Další den, další masakr.
Tentokrát ve škole UNRWA v táboře Al-Nusseirat.
Children are burnt alive, and left shaking and trembling.
— Khalissee (@Kahlissee) July 14, 2024
Another day, Another massacre.
This time on an UNRWA school in Al-Nusseirat camp. pic.twitter.com/NIiOBTqhcL
Masakr v Al Mawasi včera spáchal Izrael pomocí stíhaček, zabil více než 90 Palestinců a více než 300 jich zranil.
VŠICHNI ZAVRAŽDĚNÍ BYLI CIVILISTÉ
The Al Mawasi Massacre was committed by Israel yesterday with fighter jets, killing 90+ Palestinians and wounding 300+
— YourFavoriteGuy (@guychristensen_) July 13, 2024
EVERY SINGLE PERSON MURDERED WAS A CIVILIAN pic.twitter.com/efUWbFcd1I
Minulé úterý večer kolem půl sedmé byl v Abasan al-Kabíře na jihovýchodním okraji Chán Júnisu v Gaze klid. Bzučení bezpilotních letounů pro jednou utichlo a už několik hodin se neozývaly žádné výbuchy.
Rita Abu Hammadová, bystrá a hravá osmiletá dívka, stála stejně jako mnoho dalších dětí před školou, která byla po několik týdnů domovem její rodiny, a pozorovala hry ostatních dětí, obchodníky u jejich ošuntělých stánků, dospělé, kteří si povídali, teenagery, kteří se snažili získat připojení k internetu nebo stáli ve frontě, aby zaplatili několik šekelů za nabití telefonů v malém odběrném místě elektřiny. V nedalekém stanu seděli její tři bratři, sestra a jejich matka Rima Abu Hammadová.
"Najednou jsme uslyšeli zvuk rakety a pak velmi silný výbuch," řekl šestatřicetiletý Abu Hammad. "Pak už byl slyšet, vidět a cítit jen křik, popel a krev. Když jsem se vzpamatoval, vzpomněl jsem si, že moje dcera stála u brány školy. Zběsile jsem utíkal a křičel její jméno."
Abu Hammad začal dceru hledat, procházel mezi zraněnými, mrtvými a roztroušenými částmi těl, ale nemohl ji najít.
"Bylo tam mnoho těl, včetně dětí, žen a mužů, některá roztrhaná na mnoho kusů, některá spálená zaživa. Ulice byla jedna velká kaluž krve. Ale po mém dítěti nebylo ani stopy."
Letecký útok v Abasanu, při němž byla podle izraelské armády použita "přesná munice", jejímž cílem byl "terorista z vojenského křídla Hamásu", který se podílel na útoku na Izrael ze 7. října, byl pouze jedním z incidentů během jednoho z nejnásilnějších týdnů v Gaze od prvních měsíců těžkých bojů na tomto území v loňském roce.
V sobotu izraelský nálet zabil podle ministerstva zdravotnictví v Gaze nejméně 90 Palestinců ve vymezené humanitární zóně. Izrael uvedl, že cílem útoku byl vojenský velitel Hamásu Mohammed Deif.
Zástupci OSN a dalších humanitárních organizací o víkendu popsali rychle se zhoršující podmínky, kdy se teploty dotýkaly 40°C, nedostatek životně důležitých zásob, omezené množství vody a rostoucí anarchii.
"Jakékoli zboží vysoké hodnoty, které se snažíme přivézt, je okamžitě vyrabováno. Tohle nejsou zoufalí lidé. Tohle je prostě kriminalita. V ulicích není žádná policie, protože se stává terčem útoků Izraele," uvedl jeden z vysokých představitelů OSN. "Třicet kamionů s moukou přijelo bez problémů, ale když přijelo osm kamionů se stany, čtyři byly okamžitě vyrabovány. To je 900 stanů pryč a každý z nich se dá na trhu prodat za 400 dolarů nebo tak nějak."
Jiný úředník popsal "každodenní vidinu hrůzy" s omezenými zásobami léků, sotva dostatečnými zásobami potravin a "zdaleka ne dostatečným množstvím vody".
"Nemocnice se stále znovu otevírají, pokaždé s menším počtem lékařů, přístrojů a léků. Řídí je armáda vyhořelých hrdinů," dodali.
Doktor Mohamed Saqr, vedoucí ošetřovatelské péče v nemocnici Nasser v Chán Júnisu, řekl, že situace je tam "katastrofální". Ještě před vlnou násilí tento týden byla nemocnice plná.
"Jsme jedinou fungující velkou nemocnicí v jižní Gaze, která slouží více než 1,2 milionu obyvatel a vysídleným lidem v Chán Júnisu. Nebyla zde jediná volná lůžka, a to ani na pohotovostním oddělení," řekl Saqr.
Když byla zasažena škola v Abasanu, nemocnice Nasser přijala 23 mrtvých a 56 zraněných za méně než půl hodiny.
"Situace byla velmi obtížná. Neměli jsme dostatek nástrojů ani vybavení, dokonce ani sterilizátory nebo dokonce gázu na zabalení ran, dokonce ani operační pláště. Zraněné jsme ošetřovali na podlaze na příjmu nebo na chodbách," řekl Saqr.
Abu Hammad a jeho příbuzní hodinu hledali v okolí místa výbuchu ve škole v Abasanu, ale když po dceři stále nebylo ani stopy, vydali se do nemocnice, kde se rozdělili.
"Řekl jsem bratrovi: Já půjdu na pohotovost a ty půjdeš do márnice a budeš ji hledat. Po dlouhém hledání jsem ji našel, byla živá, ale těžce zraněná se střepinami v zádech a v hrudníku," řekl.
"Cítil jsem se velmi šťastný a smutný zároveň. Byl jsem šťastný, protože jsem ji neztratil, byla stále naživu se mnou, a byl jsem smutný z jejího stavu a bolesti, ale přesto děkuji Bohu za její přítomnost a za to, že nebyla mezi dětmi, které tam zemřely. Je pravda, že válka trvá už devět měsíců a každý den byl těžký, ale těžší den než ten jsem nezažil."
Většina nedávných bojů na palestinském území se odehrávala ve čtvrti Šudžája ve městě Gaza, bývalé baště Hamásu, kterou izraelské síly vyčistily na začátku války. Desetitisíce lidí uprchly, ale ne Mohammed Abu Ahmed, 48letý otec pěti dětí.
"Situace byla velmi obtížná, bombardování a ostřelování pokračovalo ve dne v noci. V posledních třech dnech byly házeny letáky a posílány nahrávky, ve kterých [Izraelci] lidem nařizovali, aby se přestěhovali a zamířili na jih, ale naprostá většina lidí odmítá odejít," řekl.
"Já neodejdu, protože už jsme toho hodně zažili a protože tu mám ženu a pět dětí a je velmi těžké se přesunout. Také moje matka je postižená a potřebuje speciální péči, takže pro ni bude obtížné se přestěhovat a žít ve stanu."
Poslední důvod, proč neodejít, uvedlo mnoho dalších: po sérii úderů v humanitární bezpečné zóně není nikde považováno za bezpečno.
"Žádám svět, aby jednal, aby zastavil válku a umožnil nám žít svobodně a v míru jako ostatním národům světa," řekl Abu Ahmed.
Mezi těmi, kdo ze Šukáji uprchli, byl i 21letý Fathi Al-Samri, který se přestěhoval do Nuseiratu v centrální části Gazy k sestře, zatímco zbytek sedmičlenné rodiny zůstal na místě.
"Matka trvala na tom, abych šel na jih, protože jsem její jediný syn. Zbytek rodiny odmítl odejít, aby si zachoval náš majetek, protože se bojí, že se už nikdy nebudou smět vrátit," řekl.
Třiadvacetiletý Khaled Abu Anza seděl u brány školy v Abasanu vedle svého stánku s wifi, když v úterý došlo k náletu.
"Chtěli jsme jít hrát fotbal, ale rozhodli jsme se zůstat. Ozval se výbuch, a když jsem se rozhlédl, našel jsem všechny své přátele a lidi kolem sebe rozsekané na kusy a zabité. Chtěl jsem lidem pomoci, ale když jsem se podíval na sebe, zjistil jsem, že mám v hrudníku, zádech a nohách střepiny a krvácím," řekl.
Diskuse