Potřebujeme racionální diskusi o ruské hrozbě
18. 7. 2024
Pochopení záměrů potenciálního protivníka je jedním z nejdůležitějších a zároveň nejobtížnějších úkolů, kterým čelí každý státník. Podcenění agresivních záměrů státu může odradit od obezřetných obranných příprav nezbytných k odvrácení války, jak se stalo v předehře druhé světové války. Přeceňování může vyvolat cyklus stále hrozivějších vojenských opatření, který přeroste v konflikt, o nějž žádná ze stran nestojí, jako tomu bylo v období před první světovou válkou, míní na webu Responsible Statecraft George Beebe.
Nalezení zlatého středu mezi těmito póly má zásadní význam pro řešení ruských záměrů vůči NATO. Správná rovnováha mezi odstrašením a diplomacií je obzvláště důležitá vzhledem k obrovskému arzenálu ruských jaderných zbraní, který činí sázky na jakýkoli přechod do přímého konfliktu mezi Ruskem a NATO potenciálně existenčními.
Z rétoriky NATO však lze soudit, že žádná taková křehká rovnováha není zapotřebí: ruská výzva je považována za moderní reprízu agrese nacistického Německa a za hlavní nebezpečí, kterému aliance čelí, je považováno pokušení uklidňovat, a tím přivolávat další ruské dobývání. Proto prezident Biden nedávno prohlásil, že pokud nebude ruská armáda na Ukrajině rozhodně zastavena, "přesune se do Polska a na další místa".
Chová Rusko ve skutečnosti záměry vojenského dobývání členských států NATO? Vzhledem k opatrnosti, s jakou se Putin dosud ve válce na Ukrajině vyhýbal přímým útokům na členy NATO, je odpověď pravděpodobně záporná.
A tato opatrnost má velmi pochopitelný důvod. Jak s kolegy Anatolem Lievenem a Markem Episkoposem upozorňujeme v novém briefu Quincy Institute, nemusíme se příliš hlouběji zabývat konvenční vojenskou rovnováhou mezi Ruskem a NATO, abychom si uvědomili, že ruská armáda by v případné válce s NATO měla dobrý důvod věřit, že útok na kteréhokoli jednotlivého člena NATO by se rychle změnil v konflikt s aliancí jako celkem.
Jak se vysvětluje v Quincyho zprávě, "NATO má oproti Rusku převahu více než tři ku jedné v aktivních pozemních silách. ... Aliance má převahu deset ku jedné ve vojenských letadlech a také velkou kvalitativní převahu, což zvyšuje možnost úplné vzdušné převahy. Na moři by NATO pravděpodobně bylo schopno uvalit námořní blokádu na ruskou lodní dopravu, jejíž náklady by převýšily současné hospodářské sankce. Rusko má sice jasnou převahu nad jednotlivými státy NATO, zejména v Pobaltí, je však krajně nepravděpodobné, že by tuto převahu mohlo uplatnit, aniž by vyvolalo širší válku s celou aliancí."
Toto hodnocení vychází z více než pouhého srovnání pořadí bojů mezi ruskou a západní armádou. Ve skutečných bojích se Rusové usilovně snažili pokořit daleko slabší ukrajinskou armádu za mnohem příznivějších podmínek, než jakým by čelili v případné válce s NATO, kde by měli delší zásobovací linie, menší znalost terénu a místních podmínek a rozhodující nevýhodu ve vojenské technice, zejména v oblasti vzdušných a námořních sil. Představovat si, že by Rusko zahájilo válku s NATO, když prokázalo jen malou schopnost dobýt, natož obsadit a spravovat velkou část ukrajinského území, znamená přisuzovat Kremlu iracionalitu, která je daleko větší než ta, kterou dosud prokázal.
Tato analýza je také v souladu s ruskou rétorikou. Moskva opakovaně popřela, že by měla v úmyslu zaútočit na území NATO, a nemá k tomu ani žádný zdánlivý důvod, což je v ostrém kontrastu s Ukrajinou, kterou dlouhodobě považuje za ústřední bod ruské historie a kultury a kde se dlouhodobě obává možnosti vojenské přítomnosti NATO.
Tvrzení, že Rusko pravděpodobně nemá důvod ani možnosti napadnout některý ze států NATO, však neznamená, že riziko války mezi Ruskem a Západem je zanedbatelné. Právě naopak. Konvenční vojenská podřízenost Ruska pravděpodobně povede k většímu spoléhání se na jeho jaderný arzenál, aby se vypořádalo s vnímanou hrozbou ze strany NATO. V Evropě se navíc nachází řada potenciálních bojišť, kde by se mohla rozhořet nová krize mezi Ruskem a Západem, včetně Běloruska, Moldavska, Balkánu, Gruzie a Kaliningradu.
Silný vojenský odstrašující prostředek NATO nemůže přinést Evropě stabilitu, pokud nebude spojen s diplomacií zaměřenou na dosažení oboustranně přijatelného řešení na Ukrajině a obnovení pravidel hry, která pomohou předejít novým krizím nebo je zvládnout a zabrání tomu, aby se napětí mezi Ruskem a NATO vymklo kontrole.
V opačném případě nesměřujeme ani ke stabilnímu rozdělení Evropy, ani k promyšlené ruské invazi do státu NATO, ale spíše, jak upozorňujeme v našem novém briefu, k novému období nejisté evropské nestability: "renuklearizované a nestabilní hybridní konfrontaci mezi Západem, který je méně jednotný a sebevědomý, než se zdá, a Ruskem, které vidí své sázky v této konfrontaci jako existenční, a proto bude mít motivaci využívat a prohlubovat vnitřní zranitelnost Západu".
K odvrácení tohoto výsledku by se vedoucí představitelé NATO měli méně obávat opakování chyb Nevilla Chamberlaina a více přemýšlet o tom, proč evropští představitelé zaspali první světovou válku.
Celý text v anglickém originále ZDE
Diskuse