Izrael se masivní vojenskou silou snaží překreslit mapu Blízkého východu. Po něm potopa

3. 10. 2024 / Daniel Veselý

Izraelská vláda v uplynulých týdnech přesunula svou pozornost od zdecimovaného pásma Gazy, kde podle očekávání není s to uštědřit zdrcující porážku Hamásu - neboť její prioritou bylo učinit Gazu neobyvatelnou, na Libanon, kam provedla nelegální invazi, která je podle mezinárodního práva “největším mezinárodním zločinem”. Benjamin Netanjahu přitom pro vpád do sousední země získal svolení od americké vlády.

Text původně vyšel ve slovenském deníku Pravda.

Ze strany extrémistické Netanjahuovy vlády se jedná o věru mazaný krok, ze značné části proto, že se Tel Aviv těší neochvějné podpoře Bílého domu, nehledě na to, jak otřesná zvěrstva páchá. Netanjahu a spol. mají naprosto volnou ruku při “rekonfiguraci Blízkého východu” v jejich prospěch, sveřepě odmítají klid zbraní v Gaze a Libanonu, přičemž je naprosto zřejmé, že hlavním cílem jejich destruktivního tažení napříč Blízkým východem je nepoddajný Írán. Ten se tváří v tvář izraelskému běsnění prozatím drží zpátky, což dokládá i jeho úterní - do jisté míry symbolický - úder na Izrael, který byl oficiálně odvetou za usmrcení šéfů Hamásu a Hizballáhu (a neoficiálně odplatou za Netanjahuovy výhrůžky změnou režimu v Teheránu).

Nadto si izraelský kabinet svou libanonskou operací znatelně polepšil ve volebních průzkumech, jako by téměř všichni Izraelci zapomněli na Netanjahuův slib o navrácení rukojmích držených Hamásem v Gaze.

I když se Bidenův kabinet navenek tváří, jak usilovně pracuje na uzavření příměří mezi Izraelem a Hizballáhem, jedná se o tutéž frašku jako v případě domnělých snah Washingtonu o dosažení klidu zbraní v Gaze. Je to přesně naopak: Kdykoliv Izrael boje eskaluje, může počítat se sladkou odměnou od svého zámořského patrona. Tel Aviv pro svou decimaci Libanonu a Gazy získal od nebývale vstřícné americké vlády vojenskou pomoc za miliardy dolarů.

Celá ta šaráda s epickým zápasem mezi světovými demokraciemi a autokraciemi o přežití řádu založeného na pravidlech je pouhopouhým bojem za americkou globální hegemonii, kdy je Spojeným státům a jejich klientům povoleno libovolně rozsévat smrt a destrukci, zatímco ostatním je totéž - třebaže v mnohem menší míře - zapovězeno.

Válka nízké intenzity mezi Izraelem a Hizballáhem vstoupila do horké fáze poté, co Izrael na dálku odpálil tisíce pagerů používaných k bezdrátové komunikaci Hizballáhem, přičemž mezi oběťmi tototo bezprecedentního teroristického aktu byla spousta civilistů. O několik dnů později izraelské letectvo provedlo 1600 náletů na Libanon a během jediného dne usmrtilo zhruba 500 civilistů - dokonce více než v nejkrvavější den brutální izraelské invaze do Libanonu v roce 1982. Izraelské letectvo navzdory velkohubým proklamacím Tel Avivu o cílení na pozice Hizballáhu opět ve velkém zabíjí běžné civilisty.  

Tuto skutečnost již před řadou let objasnil izraelský vojenský analytik Ze've Schiff vycházeje z výroků tehdejšího náčelníka generálního štábu Mordechaje Gura takto: „Izraelská armáda vždy cíleně a vědomě zasahovala civilní obyvatelstvo. Armáda nikdy nerozlišovala mezi civilními a vojenskými cíli - ale záměrně útočila na civilní cíle.“ Bývalý izraelský velvyslanec OSN a ministr zahraničí Abba Eban napsal o Izraeli za vlády premiéra Menachema Begina, který opakovaně napadl Libanon, že " bezohledně způsobuje veškerou možnou míru smrti a utrpení civilnímu obyvatelstvu v módu, který připomíná režimy, které bychom se ani já, ani pan Begin neodvážili pojmenovat".

Ačkoli se Beginova vláda na přelomu 70. a 80. let za cenu desítek tisíců životů snažila z Libanonu vykořenit palestinské hnutí odporu OOP, tehdy nebylo po Hizballáhu ani vidu ani slechu. Hizballáh vznikl na troskách katastrofální izraelské invaze a okupace Libanonu v první polovině 80. let, kdy představoval prakticky jedinou vitální sílu, jež v roce 2000 dokázala vyhnat okupanty zpět za modrou linii do Izraele. Jinými slovy, Izrael hasí problémy vzniknuvší v důsledku jeho etnických čistek, invazí a okupací.   

V tomto světle se zdá být politická vražda šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha pouze krátkodobým taktickým vítězstvím pro Izrael, jelikož na Nasralláhovo místo s největší pravděpodobností nastoupí radikálnější lídr motivovaný touhou po pomstě. Nasralláh byl trpělivým stratégem, jemuž se ze šíitského hnutí podařilo vytvořit jednu z nejmocnějších nestátních entit na celém světě. Hizballáh se po celou dobu trvání masakrů v Gaze držel zkrátka: útočil na Izrael mnohem méně než Izrael na Libanon, zatímco vesměs cílil na izraelské vojenské pozice. Přestože se Izraeli podařilo prakticky eliminovat seniorní vedení Hizballáhu, síla jeho armády zůstala prakticky nedotčená. Nicméně čím déle potrvají vražedné izraelské útoky na Libanon, tím více rekrutů se pohrne do řad radikálního šíitského hnutí. Hizballáh, jak už bylo řečeno, se i přes ostentativní izraelské provokace a politické vraždy prozatím drží zpátky. Nyní má však pádný důvod sáhnout po svém smrtonosném arzenálu a splácet Tel Avivu stejnou mincí.    

Zdá se, jako by Tel Aviv vůbec nedomýšlel následky svého ničivého jednání na Blízkém východě. Je patrně natolik opilý bezvýhradnou podporou ze strany odcházející Bidenovy vlády, že je skálopevně odhodlán změnit mocenskou konstelaci na Blízkém východě a eliminovat jakýkoli odpor proti své dominanci, jehož těžiště leží v Íránu. Je každopádně děsivé pozorovat bezskrupulózní západní politiky, kterak v tandemu s médii středního proudu stojí za mýtickým právem Izraele na obranu, které může vyústit v katastrofu epických proporcí.