Fiasko jménem ÚSTR: Jak nezvládat správu historické paměti a podkopávat důvěru veřejnosti

3. 10. 2024 / Muriel Blaive

Před dvěma lety jsem byla propuštěna z ÚSTR údajně kvůli „administrativní reorganizaci.“ Toto propuštění odstartovalo vlnu výpovědí, které byly v rozporu s původním slibem nového ředitele Kudrny, že k žádnému propouštění nedojde. Byla jsem první výzkumnicí, která přišla o práci, ale rozhodně ne poslední. K dnešnímu dni odešlo nebo bylo propuštěno více než 80 zaměstnanců, tedy více než polovina ústavu, včetně celého vzdělávacího oddělení. Taková fluktuace vážně narušuje schopnost Ústavu udržet si administrativní a akademickou integritu. Navíc se objevují pochyby o kvalifikaci nově jmenovaných pracovníků, například když byl bývalý sportovní novinář jmenován redaktorem hlavního časopisu ústavu Paměť a dějiny nebo policista vedoucím občanského vzdělávání.

V době mého propuštění jsem se domnívala, že nekompetentnost vedení může být záměrnou strategií směřující k likvidaci ústavu. Ačkoli není jasné, zda jsem se mýlila, nová rada a vedení mohli v této hře pokračovat, tedy v špatném využívání veřejných prostředků, aniž by narazily na výraznější odpor nebo vzbudily široké pobouření veřejnosti. Tento stav byl usnadněn dominantním antikomunistickým narativem, který prostupuje médii a veřejným diskurzem. Tento narativ slouží především jako rétorický nástroj k delegitimizaci každého, kdo se odváží kritizovat moc, která je prezentována jako „antikomunistická.“ Lhostejnost veřejnosti k morálnímu úpadku ÚSTR je alarmující, protože Ústav funguje bez odpovědnosti a nabízí atraktivní pracovní místa pro třetiřadé výzkumníky, kteří by v renomovaných, normálních akademických institucích jen stěží našli uplatnění. ÚSTR neodráží standardy české akademické obce, ale jasně ukazuje na nízkou úroveň české politiky, kde se s veřejnými prostředky hospodaří bez ohledu na obecné blaho.

Veřejné povědomí o tom, co byl komunistický režim, se rychle vytrácí

Původně jsem podala žalobu pro diskriminaci na základě názoru. U soudu jsme se svým právníkem Pavlem Uhlem předložili rozhovor Barbory Tachecí s nově jmenovaným ředitelem Kudrnou, který se vysílal v Českém rozhlase. Naším cílem bylo prokázat, že Tachecí vyprovokovala Kudrnu k tomu, aby oznámil svůj záměr mě odvolat, a to na základě nesprávného označení mě jako  revizionistické historičky. Tím mě Kudrna neprávem spojil s podporou Vladimíra Putina, aniž by to dávalo smysl. Nepochopení pojmu „revizionistický historik“ a bezdůvodné spojování mé osoby  s podporou Putina ukazuje, jak jsou Kudrna a Tachecí uzavřeni ve své ideologické bublině, která ignoruje základní historickou metodologii.

Zvláštní pozornost mi však vzbudila skutečnost, že soudkyně prvního stupně, i když byla odborně zdatná a své povinnosti plnila bezchybně, se zdála být neznalá historických souvislostí, což pravděpodobně souviselo s jejím věkem. Jako čtyřicátnice reprezentovala generaci s minimálními životními zkušenostmi a formálním vzděláním o nuancích komunistického období. V zemi, kde se dějiny komunismu vyučují nedostatečně již 35 let a často bývají vůbec opomíjeny, není překvapivé, že lidé mladší 50 let teď mají o této éře omezené znalosti.

Je jistou ironií, že vzdělávací oddělení ÚSTR se snažilo napravit nedostatek historické kultury v české společnosti. Pod vedením Čeňka Pýchy členové oddělení pomáhali vytvářet nové kurikulární výstupy pro výuku soudobých dějin, které měly žákům přiblížit složitost komunistické éry. Tento důležitý projekt však byl náhle ukončen na půdě ÚSTR po odvolání Pýchy ředitelem Kudrnou, což vedlo k protestní rezignaci celého oddělení. Zástupce ředitele Nedvědický a ředitel Kudrna se poté rozhodli  právní cestou zažalovat odcházející vědce za pomluvu, po jejich veřejné kritice jejich neschopnosti. Tento krok se jim vymstil, když soud dal za pravdu výzkumníkům a oběma vedoucím pracovníkům ÚSTR vznikla značná škoda – celkem 773 000 Kč náklady řízení (později snížena na 256 000 Kč) –, kterou museli uhradit ze svých vlastních prostředků. Avšak Ústav jim tyto náklady vrátil prostřednictvím štědrých vánočních odměn. Děda Mráz nadále žije! Toto vedení navíc prohloubilo své selhání tím, že fakticky zablokovalo vydávání oceňované vzdělávací příručky Soudobé dějiny, kterou vydávalo totéž vzdělávací oddělení, čímž se institut věnovaný studiu cenzury změnil v parodii vlastního poslání.

V této situaci si předsedkyně soudu vyložila Kudrnovo obvinění, že mě označil za „revizionistickou historičku“ a spojila to s podporou Vladimira Putina, tak, že jsem byla obviněna, že jsem nějak sama Putinem. To vedlo k tomu, že se pro ni toto tvrzení stalo zmatečným a irelevantním. V důsledku toho v původním rozhodnutí konstatovala, že Ústav má právo propustit vědce, které už nechce zaměstnávat, což vedlo k mé porážce u soudu. Odvolací soud však rozhodl v můj prospěch s tím, že Ústav byl povinen nabídnout mi náhradní, i když méně kvalifikované místo. Případ se vrátil k první instanci, kde soudkyně prokázala, že Ústav neučinil žádný věrohodný pokus mi takové místo nabídnout, což vedlo k dalšímu rozhodnutí v můj prospěch. Nakonec však odvolací soud zrušil toto rozhodnutí a v rozporu se svým předchozím postojem potvrdil právo Ústavu ukončit můj pracovní poměr. Podáme odvolání k Nejvyššímu soudu.

Historické vyprávění o období komunismu bylo předem napsáno v roce 1993

Pokud jde o pojem „revizionistické dějiny“, brzy jsem si uvědomila, že je marné očekávat, že lidé mimo akademické prostředí plně porozumí jeho nuancím. Jak mi trpělivě připomněl můj právník Pavel Uhl: „U soudu řešíme konkrétní právní otázky, ne akademické spory.“ Tato poznámka je sice pravdivá, ale také poukazuje na hlubší problém, který leží v jádru deformace, jíž ÚSTR prošel. Ústav, založený zákonem z roku 2007, měl za úkol zkoumat represe a odpor v úzkém slova smyslu, což znamenalo, že se vyhýbal složitějším otázkám spolupráce či přizpůsobení se komunistickému režimu. Tento omezený přístup byl jedním z důvodů mého propuštění, protože ÚSTR často argumentoval u soudu, že má práce nebyla v souladu s jeho mandátem.

Důležité je, že zákon z roku 2007 přímo navazoval na zákon z roku 1993, který označil bývalý komunistický režim za „protiprávní“ a „zločinný.“ V rámci mého aktuálního výzkumného projektu, který se zaměřuje na vyrovnáváním se s komunistickou minulostí – právě kvůli tomuto projektu jsem byla ÚSTR vyhozena –, dokumentuji, jak tato formulace omezila historiografii komunismu po celé desetiletí. Historici začali zkoumat komunistickou éru v roce 1990, kdy byl založen Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd. Tito vědci, hlásící se k prohavlovským a pro-disidentským názorům, byli ovlivněni tehdejším politickým klimatem, které podporovalo narativ o tom, že komunistický režim byl nejen protiprávní, ale také zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Cituji ze zákona 198/1993 o „protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“:

Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů …  Zejména … byl režim založený na komunistické ideologii … zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.

Takový právní a ideologický rámec historikům však znemožňoval zkoumat složitosti režimu, jako jsou zdroje jeho legitimity nebo míra podpory obyvatelstva. Chyběly jim také metodologické nástroje k ilustraci toho, jak se na udržování režimu podílelo samo obyvatelstvo. A především nebyli v pozici, která by jim umožňovala uvažovat o těchto kacířských myšlenkách, jelikož by to bylo ideologicky nepřijatelné. Teprve téměř o dvě desetiletí později, zejména díky úsilí historiků z Karlovy univerzity pod vedením Michala Pullmanna, se začal objevovat revizionistický pohled na období komunismu. Tento intelektuální posun byl podpořen financováním a metodologickým vlivem německých akademických institucí, včetně mého budoucího šéfa ve Vídni, Thomase Lindenbergera.

Proto jsem byla v létě 2024 poněkud překvapená, když jsem přešla do právní fáze svého výzkumného projektu. Při snaze spolupracovat s právníky a odborníky na téma, jak se česká společnost vypořádala se svou komunistickou minulostí z právního hlediska, jsem se setkala s nečekaným nedorozuměním. Na červencovém Mezinárodním kongresu veřejného práva (ICON) jsem organizovala panely na pomezí dějin a práva a vedla rozhovory s několika českými právníky, přičemž jsme se zaměřili na vztah mezi psaním dějin a „pamětními zákony.“ Tyto diskuse otevřely nové perspektivy prozkoumání toho, jak mohou právní rámce formovat a zároveň omezovat historické porozumění. Ráda bych to podrobněji objasnila.

Zásadní nedorozumění mezi zákonodárci, právníky a historiky

Zjistila jsem, že zákonodárci, soudci a právní vědci mají výrazně odlišný výklad zákona z roku 1993 než historici. Zatímco já tvrdím, že tento zákon zásadně ovlivnil historiografii komunistického období po roce 1989, právníci, se kterými jsem to konzultovala, jej vnímají jako pouhé symbolické gesto – abstraktní prohlášení, které signalizuje přechod České republiky k demokracii a odklon od komunistické minulosti. Několik z nich výslovně uvedlo téměř stejnými slovy: „Je to pouze deklaratorní, je to bezvýznamný zákon!“

Jako historičku mě poněkud zarazilo, že právní odborníci odmítli zákon jako „bezvýznamný.“ Mám za to, že parlament by měl být opatrný při přijímání zákonů, které jsou považovány za bezpředmětné, a že právní odborníci by snad měli proti takovému vývoji nejen mávnout rukou jako nad neškodným. Co mě ale překvapilo více, byla skutečnost, že si tito odborníci zdánlivě neuvědomovali, jaké důsledky měl tento zákon pro historickou literaturu. V jejich očích se jednalo o symbolické gesto, které nemělo žádné praktické dopady. Tento úzký pohled ale přehlíží fakt, že právě tento zákon zásadně utvářel oficiální narativ o komunismu, čímž položil základy pro pozdější paměťové zákony a vznik ÚSTR, to vše v rámci antikomunistického diskurzu. Rozdíl mezi právním pohledem a historickou praxí poukazuje na zásadní mezeru v chápání toho, jak právní rámce mohou ovlivnit kolektivní paměť a národní identitu, stejně jako hluboce působit na vývoj historiografie.

Převládající narativ, který označuje komunistický režim za protiprávní a zločinný, byl přitom do značné míry vybudován bez pevného historického základu. Naopak, legalita komunistického režimu v Československu byla výraznější než jinde, protože Československo bylo jedinou zemí, která přijala komunismus dobrovolně politickým procesem. Komunistická strana Československa vyhrála svobodné volby v roce 1946 (získala 38% hlasů), což vedlo demokraty ke kompromisům s komunisty, včetně omezení určitých práv s cílem realizovat a ospravedlňovat vyhnání sudetských Němců. Únorové převzetí moci v roce 1948 bylo parlamentem schváleno bez hlasu proti a Prezident Beneš formálně jmenoval novou komunistickou vládu. Jan Masaryk, syn prezidenta zakladatele, se rozhodl zůstat v komunistické vládě. Navíc Rudá armáda opustila Československo už koncem roku 1945, což ukazuje, že vnější vojenská intervence při tomto přechodu nehrála roli.

Zatímco zločiny komunistické diktatury jsou nepopiratelné, vyvstává důležitá otázka, proč český postkomunistický stát místo kodifikace těchto zločinů v „bezvýznamném“ zákoně nevyvinul větší snahu o vyšetřování a stíhání odpovědných osob. V důsledku 41 let trvající diktatury čelilo trestu odnětí svobody za svou roli při prosazování represí méně než deset osob. Na rozdíl od jiných postkomunistických zemí Česká republika navíc nevěnovala pozornost využívání kategorie zločinů proti lidskosti k identifikaci a stíhání dalších viníků. Tento přístup vzbuzuje otázky ohledně skutečného závazku státu zajistit spravedlnost obětem komunistické nadvlády.

Zákon, který právníkům může připadat abstraktní, měl velmi konkrétní a zásadní dopad na mě jako historičku, která přišla po téměř třech desetiletích o práci. Můj šéf mě označil za „revizionistickou historičku“ bez porozumění významu tohoto termínu, zatímco soudkyně nebyla schopna vyhodnotit, zda toto obvinění má opodstatnění a proč na něm záleží. Nesoulad mezi právním rámcem a historickou odpovědností tak nejen podrývá legitimitu státního narativu, ale i brání širšímu pochopení komplexního dědictví komunismu v Československu.

Závěr: ÚSTR jako symbol institucionálního rozkladu

Postupný rozpad ÚSTR reflektuje širší institucionální selhání České republiky v jejím vztahu ke komunistické minulosti. V posledních dvou letech několik kontroverzních rozhodnutí – včetně propouštění špičkových odborníků a dosazování nepřesvědčujícího vedení – zásadně oslabilo důvěryhodnost ÚSTR. Instituce, která byla původně zamýšlena jako klíčový hráč při dokumentaci represí komunistického režimu, se stala obětí ideologických tlaků a osobních zájmů. Tím, že vedení upřednostňuje ideologický konformismus před vědeckou přesností, se ÚSTR stává spíše nástrojem politické manipulace než ochráncem objektivního a užitečného bádání o minulosti.

Mezitím se česká justice potýká s problémy při prosazování odpovědnosti a její rozhodnutí v souvisejících soudních sporech kolísají nepředvídatelným způsobem. Tato nestabilita a souhra mezi selháním institucí a společenskou neangažovaností představuje významnou výzvu při vyrovnávání se s minulostí a vytváření soudržného příběhu pro budoucí generace.

Fiasko ÚSTR slouží jako varovný příběh o nebezpečí politizace institucí, které mají chránit historickou paměť a posilovat důvěru veřejnosti. Jeho neúspěšné řízení je příznakem širšího kulturního a institucionálního neduhu, kdy se zjednodušený antikomunismus stal nástrojem k odmítání a potlačování nuancovanějších diskusí o historii národu. Ve světě, v němž se historické chápání stále více politizuje, nám trajektorie ÚSTR připomíná, že instituce, které mají sloužit veřejnosti, mohou být stejně snadno zneužity.