4. 10. 2024
Obranná průmyslová základna NATO byla jedním z klíčových témat summitu a její problémy jsou dobře známé. Roky klesající poptávky a zvyšování technologické vyspělosti západních zbraní vedly k oslabení konkurence a zvýšení jednotkových nákladů. Nyní Spojené státy, Evropská unie a NATO zahájily úsilí o zvýšení obranné výroby. Takový nárůst však vyžaduje investice do zařízení a pracovní síly v celém dodavatelském řetězci, což si vyžádá čas a peníze. Obě věci jsou nedostatkovým zbožím vzhledem k okamžitým potřebám na Ukrajině, požadavkům na vyzbrojení Evropy a domácím ekonomickým prioritám.
Navíc i když spojenci v zásadě souhlasí s tím, že Rusko je hrozbou a že NATO musí vyrábět více, jsou rozděleni v otázce přesného smyslu pro naléhavost a blízkosti k ruské hrozbě. Tyto rozdíly zase ovlivňují priority při rozhodování o investicích a akvizicích. Když například Rusko zahájilo totální invazi, Polsko poslalo na Ukrajinu své starší systémy. Tato mezera spolu se zvýšeným vnímáním hrozeb vytvořila pocit naléhavosti, který vedl Polsko k podpisu masivních zbrojních obchodů s Jižní Koreou, novým partnerem, který byl schopen rychle zahájit dodávky. Na druhou stranu Německo a Francie podle všeho upřednostňují investice do svého domácího obranného průmyslu, i když výsledky těchto investic mohou trvat déle.
Spojené státy tradičně preferovaly, aby jejich spojenci v NATO "kupovali americky" prostřednictvím programu Foreign Military Sales (FMS) z důvodu interoperability, kvality a ekonomických důvodů. Tato americká preference má však také významné nevýhody: Proces FMS je nechvalně proslulý svou délkou, americké vybavení je drahé a není snadno dostupné (což omezuje množství, které mohou spojenci získat) a jakmile je jednou získáno, jeho údržba často představuje problémy v dodavatelském řetězci, zejména ve vleklé válce. V této situaci americká vláda nyní podporuje zřizování koprodukce, která je blíže poptávce – jak tomu bylo během studené války – ale kde přesně se tato koprodukce v Evropě bude nacházet, zůstává otevřenou otázkou.
Rozdílné priority mezi spojenci v NATO, pokud jde o investice a akvizice, již vytvořily napětí. Vzhledem k přislíbenému zvýšení výdajů na obranu není směr peněžních toků – stejně jako nová pracovní místa a zvýšené daňové příjmy, které s tím přicházejí – politicky zanedbatelnou otázkou. V této situaci se spojenci musí rozhodnout, zda budou působit v mírovém paradigmatu, kde jsou investiční a akviziční rozhodnutí řízena ekonomickou soutěží, nebo zda budou operovat v paradigmatu válečném, kde spojenci spolupracují na zajištění toho, aby NATO jako celek mělo schopnost bránit se kdykoli a kdekoli je to zapotřebí. Nemusí fungovat ve stejném paradigmatu, ale musí vzájemně rozumět svým prioritám a zabudovat do nich kompromisy mezi cenou, dodací lhůtou, bezpečností dodavatelského řetězce, interoperabilitou a dalšími ekonomickými a politickými aspekty.
Pokud jde o Spojené státy, nárůst poptávky po jejich vybavení představuje strategickou příležitost nad rámec posílení domácí kapacity OPZ. Spolupráce mezi Polskem a Jižní Koreou ukazuje, že nové vztahy mezi Evropou a Indo-Pacifikem mohou být navázány, když se dostupnost stane prioritou číslo jedna. Jedná se o vítaný krok směrem k integraci amerických spojenců a partnerů napříč bojišti, budování redundance dodávek pro velké nepředvídané události a posilování vazeb mezi podobně smýšlejícími zeměmi. Spojené státy by mohly tento proces podpořit poskytováním technické podpory pro modernizaci interoperability. Posunout integrované odstrašování o krok dále nebylo nikdy důležitější než nyní, tváří v tvář prohlubující se spolupráci mezi americkými protivníky.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse