Socialistická politika, která vedla k rozvoji kapitalistické prosperity

4. 10. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 2 minuty

V druhém svazku The Cambridge History of Capitalism (2015) jsem právě četl kapitolu „Enterprise models: freestanding firms versus family pyramids“ od autorů Randalla Morcka (Alberta School of Business) a Bernarda Yeunga (National University of Singapore Business School). Chtěl bych o ní napsat pár slov, protože mě velmi zaujala.

Podle autorů v době, kdy nefungují dobře veřejné instituce, je efektivní cestou k rozvoji moderní industriální společnosti systém obrovských firemních pyramid, které vlastní jedna rodina. V kapitole je jako výmluvný příklad uveden výňatek z autobiografie jednoho korejského magnáta: vyráběli jsme drogerii a potřebovali jsme obaly, tak jsme koupili firmy na výrobu plastů, k výrobě plastů jsme potřebovali ropu, tak jsme koupili výrobu ropy, pak i tankery na ropu atd.

Takové struktury mohou obsahovat stovky firem a mají obrovskou politickou moc. V případě USA jsou zmíněna jména Rockefeller a Morgan jako zlodějští baroni. Ale tyhle firmy bylo možné a občas stále je možné najít i v Kanadě, Švédsku, Itálii, Německu, Japonsku, Číně atd. V Číně je formálním vlastníkem stát, ale fakticky jsou tyto firmy vlastněny rodinami vysoce postavených komunistů.

V určité fázi vývoje společnosti se z nich stává brzda, která blokuje inovace, korumpuje politiky, ba sama působí v politice (např. v Kanadě byl v letech 1920-126 premiérem Arthur Meighen, který byl hlavou jedné takové obří pyramidy), aby podvázala konkurenční a inovační prostředí, jež by mohlo ohrozit její postavení. Jak je možné se těchto pyramid zbavit? Prý je k tomu zapotřebí vždy nějaká zásadní krize.

V případě Švédska i USA to byla levicová reakce na hospodářskou krizi mezi světovými válkami. V případě Japonska pak americkou okupační správou vnucená politika New Dealu. V Německu došlo za Hitlera podřízení pyramid bankám a v Itálii se po všech možných peripetiích setkáme s pyramidami vlastněnými týmiž rodinami jako před nástupem Mussoliniho. Ale zpět k příkladu USA a Švédska, které mě zaujaly nejvíce.

Roosevelt v Americe pomocí daní a regulace za New Dealu dokázal pyramidy zničit. Ve Švédsku to mělo přátelštější průběh. Nějakou dobu se oligarchové a socialistické vlády neměli rádi, ale postupně se naučili oceňovat jeden druhého. Pro vládu sociální a hospodářská politika byla otázkou několika telefonátů hlavám pyramid. A tyto hlavy k mému úžasu začaly časem brát vysoké daně a socialistickou politiku jako výhodnou bariéru proti případné konkurenci. Rozvinutý právní stát a transparentní hospodaření s veřejnými penězi pak zajistily, že pyramidy nemohly představovat už zásadní problém pro rozvoj společnosti.

2
Vytisknout
2198

Diskuse

Obsah vydání | 7. 10. 2024