Úřady práce jsou napadány podle generálního ředitele Daniela Krištofa hordami zdivočelých nezaměstnaných, samoživitelek, důchodců, občany s nízkými příjmy, cizinci, zdravotně postiženými …
15. 10. 2024 / Pavel Veleman
čas čtení
8 minut
Tištěná
média, sociální sítě a třeba i naprosto ostudně i média
veřejné služby mají další velké téma – agresivita útočníků
na Úřadech práce ČR přibývá, a tak je důležité platit
podfinancovaným zaměstnancům kursy sebeobrany, boj muže proti
ženě a naopak, prostě výcvik brigády rychlého nasazení.
A kdo
jsou ti agresoři, psychopati, zločinci, vraždící monstra? No
přece naši milí a šťastní spoluobčané, čekající každé
pondělí a středu na vyvolávací lístek, kde svedou první ranní
boj mezi sebou o šanci podat třeba žádost o příspěvek na bydlení a
nechat si ji zkontrolovat od kompetentní úřednice, abyste potom dostali doporučený dopis, co máte opět dodat.
Jenže smůla
- třicet minut a můžete jít zase domů třeba přes celé město.
„Počet lístků je již vydán”, křičí můj bývalý klient
na ostatní. Jinak také chudý důchodce v exekucích, který si sem
chodí přivydělávat s obuškem v ruce proti svým ještě minulý
půlrok kamarádům, se kterými sdílel stejnou úřední medicínu.
Dnes je však již s určitou nadsázkou jeden z personálu „Na co
si to hraješ, Pepíku”, zakřičí na něj další můj klient,
možná budoucí zločinec, protože to ponížení ve frontě, kde
se doslova perete o lístek k přepážce, přivádí každého
normálního smrtelníka k šílenství. „To ti stojí za to,
chodit s klackem kolem svých kamarádů? Že se nestydíš, Jidáši!“
Ano, takováto vztahová kultura zde panuje, úřady práce mnohdy
přes ty nejhorší pracovní agentury zaměstnávají za předražené
peníze pro své kámoše v čele těchto agentur právě bývalé
klienty. Tímto strašným personálním výběrem vytváří ještě
větší napětí v těchto místech.
A
další strašný sociální zločin (opět s možným ekonomickým
pozadím): Sjednotit například v Praze dva největší obvody -
Praha 4 a Praha 10 - a k nim přidat na “Novodvorské" ještě
obvody 11,12, 15 – to byl opravdu sociální „majstrštyk“.
Všechny tyto obvody mají dohromady statisíce obyvatel a stejně
jako se nedoporučuje „sjednocovat“ všechny „klienty“ v
jedné čtvrti – je naprostým sociálním a i bezpečnostním
rizikem - sjednotit veškerý stres, bezmoc, vztek a zoufalost pod
jednu střechu. Toto však dlouhodobá politika MPSV a GŘ ÚP
prosazuje prý v rámci bezpečnosti (vytváří však pravý opak).
Pravda
je však nejspíše velmi prostá - zbavit se malých poboček ÚP a
zpeněžit je. A tak se dozvídáme od generálního ředitele, že
dojezd má být tuším půl hodiny autem, kdopak ho z těchto
klientů vlastní?
Pochopitelně, že všichni - opět v diskursu
naskočí ty pohádky a politiky stále dokola opakované fráze o
zneužívání dávek.
Tyto společensky tolerované rasistické a
xenofobní útoky na ty nejvíce zranitelné - jsou taková česká
fašistická, škodolibá radost a strašlivá čecháčkovská
malost.
Kopnout si do toho – na koho si dovolíme.
Za nacistů, za
komunistů, v demokracii, prostě česká národní vlastnost, která
vynikne právě v souvislosti všeobecné české zbabělosti -
vystoupit jednotně třeba proti oligarchickému státu.
Pro politiky
jsou moji klienti vždy jen kluci z účelových plakátů – třeba
ti romští nemakačenkové se zlatými řetězy, jezdící pro
obrovské sociální dávky na úřady práce taxíky.
Stokrát
vyvrácená lež se stala nezničitelnou pravdou myšlenkové lůzy
(což nemá nic společného s inteligencí – mnohdy právě
naopak) a kolik politických bodů to stále přináší, že pane
Jurečko?
Ani
nevím, kolikrát jsem zde dokazoval ne jednotlivých příkladech
klientek a klientů, že Úřad práce ČR se stal represivním
orgánem s jediným (skrytým) úkolem – co nejvíce šetřit na
všech sociálních dávkách.
Během
let tak vznikl naprosto nefunkční, personálně podfinancovaný ÚP
– většinou dům smutku, hrůzy a škodolibosti (platy pracovnic
za přepážkou jsou tragické).
Vždy zde byl obrovský strach
mluvit o šílených pracovních podmínkách, o šikanování,
mobbingu a bossingu ze strany mnohdy velmi dobře placených
nadřízených, kteří ve valné většině motivují své podřízené
k tvrdému a necitlivému jednání s klienty (pod zjednodušenou
zkratkou, která v ČR stále nesmírně politicky funguje, jsou to
přece “nepřizpůsobiví”, jsou to lidé na dávkách, kterým
se nechce pracovat to jsou viníci Vašeho pracovního přetížení.
A
někde tady je zakopaný pes většiny agresivity – je zapotřebí empatický
sociální pracovník, který je odborně proškolen v typologii
klientů - rozumí jejich neštěstí, psychické zátěži, stresu a
pocitu vyloučení – ten se nemusí schovávat za tisíc dveří,
zámků, přepážek, zdí, ohrad, bezpečnostních agentur.
Stačí
méně byrokracie a nesmyslných metodik, které požadují po
klientech stále stejné věci, a to je hlavní spouštěč
agresivity.
Stačí více vstřícnosti, pochopení pro těžký
život, nevidět v klientovi nepřítele, pochopit i jeho lži,
určitou manipulaci v této těžké zátěžové situaci a být na
ni psychologicky připraven.
Dokázat pracovat v týmu s ostatními
sociálními pracovníky nejen na Úřadě práce a hlavně nedělat
jednoduché závěry.
Klient, třeba i velmi nepříjemný za moji
pracovní frustraci skutečně nemůže (jak znám tyto metody svých
nadřízených). Pakliže toto pochopíte, klient nebo klientka Vám
spíše poděkují
A
potom je zde skutečně skupina patologických osob s poruchou
osobnosti, mnohdy duševně nemocných a neléčených klientů –
kdy se jednoznačně jedná o problém medicínský.
Lékaři však
od těchto občanů mnohdy dávají ruce pryč.
A právě od toho
máme své daleko lépe placené nadřízené (ne jenom, aby nás
buzerovali za chybu ve spisu) – nejen na Úřadech práce.
Chtějme
po nich, aby nás dokázali ochránit právě vymezením cílové
skupiny klientů, kteří k nám patří až po zaléčení a
neustále neustupovalI silné lékařské lobby. Právě
od těchto najednou tak zbabělých nadřízených, jelikož se jedná
o skutečný souboj s tzv. mocnými hráči (lékaři, politici) –
jsme nejvíce ohroženi. Uvědomíme si to vůbec někdy?
Teprve
pochopení, že pracovníci na ÚP, sociálních odborech, v
neziskovém sektoru jsou jen krůček od klientů, pomůže (dokonce mám často
pocit, že si můžeme společně vyměnit židle).
Právě ten
společný stres a bezmoc vůči panující, hloupé, zlé a stupidní
politické vrchnosti, která nás mnohdy společně týrá, ponižuje,
trestá, straší, nic nám neplatí, vysmívá se nám a hlavně –
staví nás proti sobě. Jeden z největších českých filozofů 20
století Jan Patočka tomu říkal „Solidarita otřesených“.
A
právě o této solidaritě otřesených je skutečná, humanistická
sociální práce, která v klientovi nevidí nepřítele, ale spolu
trpícího. Ti skuteční naši každodenní společní existenční
političtí trapiči – obvykle přehlíživě mlčí, dohlížejí
a trestají.
Na
závěr si dovolím poukázat na dva romány, které spojuje obrovská
až metafyzická lidskost, kterou si románoví hrdinové uvědomí
až v poslední vteřině svého života.
K. cestou za město, které
se stane absurdním popravištěm (Franz Kafka – Proces) a hlavní
postava románu Oblak a valčík od Ferdinanda Peroutky až na prahu
plynové komory, uvidí směšnost každé lidské šosácké
nadřazenosti.
Vidět v poslední setině vteřiny života toto
světlo pravdy - je zároveň osvobozující, ale také i tragické -
proč tak pozdě?…
Snažme
se přátelé a přítelkyně rozeznat společně daleko dříve tu
opravdovou moc nad námi, která nás tlumí, potlačuje a účelově
staví jednoho proti druhému….
Držme při sobě. Říjen 2024
23305
Diskuse