Lula je agent CIA, prohlásil venezuelský generální prokurátor

15. 10. 2024 / Fabiano Golgo

čas čtení 13 minut
30753
 
Vymyšlená paralelní realita není vlastní pouze krajní pravici. Také na krajní levici, ať už na Kubě, v Severní Koreji, Nikaragui nebo ve Venezuele, se surrealistické absurdity staly běžnou součástí bláznivé rétoriky, kterou jejich vůdci vnucují svým vazalům. Venezuelský diktátor se dokonce rozhodl změnit datum vánočních oslav na říjen! 

Ve snaze uklidnit obyvatelstvo v souvislosti s nedávnými zmanipulovanými volbami se Maduro rozhodl urychlit příchod Ježíška v rámci zjevného sociálního šílenství, které by mu mohli závidět i jeho kolegové na opačné straně politického spektra. 


 
Nyní v rozhovoru pro venezuelskou státní televizi, jejíž oddanost pravdě je ještě méně zřejmá než u sovětských médií Stalinovy doby, obvinil generální prokurátor země Tarek William Saab brazilského prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu a chilského prezidenta Gabriela Borice z toho, že jsou „agenty CIA“, americké federální zpravodajské služby.

„Kdo je jejich mluvčí, který prostřednictvím takzvané 'levice' říká ty nejbarbarštější věci proti naší zemi? Pan Boric, kterého nyní doprovází Lula. Pro mě byl Lula kooptován ve vězení. To je moje teorie. (...) Část této takzvané levice kooptované CIA a Spojenými státy v Latinské Americe má nyní dva mluvčí, Lulu, který není stejný jako ten, který vyšel z vězení, za všechno, z čeho ho teď obvinili, není stejný v ničem: ani v postavě, ani v tom, jak se vyjadřuje,“ řekl Saab.

Prezident Maduro byl ve Venezuele prohlášen za vítěze voleb, aniž by byly předloženy volební protokoly, které by mohly jeho vítězství prokázat, což vyvolalo protesty opozice a mezinárodního společenství, které tvrdilo, že došlo k netransparentnímu postupu. Výsledek potvrdil jen venezuelský Nejvyšší soud, který zakázal zveřejnit výsledky sčítání hlasů. Sčítání hlasů provedené agenturou Associated Press však ukázalo, že kandidát Edmundo González získal výrazně více hlasů než podle vlády Maduro.

Agentura AP zpracovala téměř 24 000 snímků volebních protokolů, které představovaly výsledky ze 79 % volebních uren v zemi. Každý list obsahoval počty hlasů zašifrované v QR kódech, které AP pomocí programu dekódovala a analyzovala, čímž získala celkem 10,26 milionu hlasů. Podle výpočtů agentury získal González téměř o půl milionu hlasů více než podle vlády Maduro.

Saab během pořadu tvrdil, že Lula byl zvolen jen proto, že brazilský soudní orgán - v tomto případě Nejvyšší volební soud - potvrdil výsledky hlasování, a že totéž se stalo i ve Venezuele. Stejný argument použil i předseda Národního shromáždění země Jorge Rodríguez. Situace však nejsou analogické: na rozdíl od Venezuely byly volby v Brazílii potvrzeny mezinárodními pozorovateli.

Na začátku října Carterovo centrum, nevládní organizace založená dnes již stoletým bývalým americkým prezidentem Jimmym Carterem, která monitoruje demokracie a sledovala volby ve Venezuele, předložila zápis Organizaci amerických států a uvedla, že volby vyhrál Edmundo González. Již dříve OSN poukázala na bezpečnost volebních protokolů zveřejněných opozicí ve zprávě vypracované skupinou expertů OSN, kteří volby rovněž pozorovali. Úředníci OSN i Carterova centra museli po volbách opustit zemi.

Edmundo González požádal na začátku září o politický azyl ve Španělsku poté, co se měsíc skrýval v souvislosti s povolebním pronásledováním ze strany Madurova režimu. Pro venezuelského prezidenta musí být González a Corina Machado za mřížemi.

Průzkum Encuesta Condiciones de Vida (ENCOVI) zjistil, že 64,3 % Venezuelanů přiznává, že zhublo až o 11 kg. Vládou poskytované potravinové balíčky jsou určeny pouze pro třetinu obyvatel a poskytují stravu založenou pouze na rýži a manioku. Nemocnice nemají žádné zásoby základních léků. Uprostřed tohoto chaosu prezident Nicolás Maduro uzavřel hranice země a odmítl veškerou humanitární pomoc zaslanou několika sousedními zeměmi.

Diktátor prohlásil, že humanitární pomoc je záminkou pro „americký imperialismus“. Aby unikli hladu, opouští zemi mnoho Venezuelanů. Více než 6 milionů venezuelských uprchlíků se nachází především v Kolumbii, Argentině, Chile, Brazílii a Spojených státech. 

Ekonomika země se stala zcela závislou na ropě a zemědělství a průmysl se nikdy nerozvinuly. Většina produktů, které zemi zásobují, pochází z dovozu a její měna je ukotvena k dolaru. S procesem znárodňování ekonomiky a utužováním bolívarské diktatury Venezuelu opouštějí investoři a společnosti. Inflace v zemi měsíc od měsíce roste, protože její měna oslabuje. Jeden venezuelský bolivar, místní měna, odpovídá 0,12 amerického centu.

V 50. letech 20. století vládla ve Venezuele diktatura pod vedením generála Marcose Evangelisty Péreze Jiméneze (1914-2001). Byl to politik a voják, který se v armádě rychle prosadil. Za jeho vlády dosáhla Venezuela vysoké úrovně hospodářského, městského, průmyslového a sociálního rozvoje. Jeho diktátorský venezuelský režim se podobal režimu Getúlia Vargase v Brazílii a Juana Dominga Peróna v Argentině.

Jiménez byl svržen v roce 1958 poté, co se pokusil udržet u moci prostřednictvím zfalšovaného plebiscitu. Jeho odchod dal vzniknout paktu Punto Fijo, který měl změnit dějiny Venezuely. Pakt byl podepsán 31. října 1958 a stanovil střídání různých politických stran u moci; společný program, který budou hájit všechny strany; program zahrnoval otázky, jako je postupné znárodnění ropného sektoru, pozemková reforma, plány veřejných prací a sociální péče.

Pakt postupně posiloval venezuelský stát, zvyšoval veřejné výdaje a zvyšoval kontrolu vlády nad veřejným životem. Sociální programy zvýšily veřejné výdaje a přiblížily zemi ke krizi. Bývalé levicové teroristické skupiny, jako například Ozbrojené síly národního osvobození (FALN), přešly do ilegality a pod názvem „Třetí cesta“ začaly pronikat do venezuelské armády.

Adán Chávez, starší bratr a mentor budoucího diktátora Huga Cháveze, byl jedním z významných jmen, která se k nové skupině připojila. V roce 1986 vytvořil poručík Hugo Chávez vlastní revoluční hnutí: Bolívarské revoluční hnutí - 200 (MBR-200). V osmdesátých letech 20. století došlo na mezinárodním trhu k prudkému poklesu ceny barelu ropy. Pokles ceny poškodil venezuelskou ekonomiku a odhalil její křehkost.

V roce 1989 se prezident Carlos Andrés Pérez Rodríguez pokusil zavést opatření na kontrolu výdajů, aby vyřešil hospodářský problém. Radikální levice tato opatření nepřijala a Třetí cesta se spojila s MBR-200 a podpořila akci, která vešla ve známost jako Caracazo. Dne 27. února 1989 vyšly do ulic Caracasu násilné demonstrace. Došlo k pálení autobusů a ničení budov. K obnovení pořádku byla povolána armáda.

4. února 1992 Chávez vedl vojenské jednotky do Caracasu, aby svrhly vládu a převzaly moc. Převrat se však nezdařil a vůdce byl zatčen. Po dvou letech vězení za vedení puče Hugo Chávez opustil vojenskou kariéru. Bývalý partyzán změnil svou podobu a vstoupil do politiky, aby se u volebních uren ucházel o moc. V roce 1997 Hugo Chávez založil Hnutí V República (MVR), alianci levicových stran, která mu poskytla podporu pro kandidaturu na prezidenta.

Chávez, který kritizoval „zkorumpovanou a chybující vládnoucí elitu“ a sliboval boj proti sociální nespravedlnosti pomocí ropného bohatství, byl zvolen 56 % hlasů. Nový prezident prodával image demokrata a dokonce prohlašoval, že předá moc za méně než pět let. Jakmile se Chávez dostal k moci, začal reformovat své instituce, aby už nikdy neopustil svůj úřad.

V roce 1999 uspořádal referendum o Ústavodárném shromáždění, které schválilo 70 % obyvatel. Za pouhých 100 dní byla vytvořena nová ústava a země byla přejmenována na Bolívarovskou republiku Venezuela. Ve volbách do ústavodárného shromáždění získali většinu křesel Chávezovi stoupenci. 

V roce 2002 byl Hugo Chávez znovu zvolen, zároveň se zorganizovaly vojenské skupiny, které ho chtěly odstavit od moci. Hnutí bylo poraženo a tisíce prezidentových příznivců vyšly do ulic. Pod záminkou převratu Chávez zvýšil radikálnost své vlády. Opozičníci byli vyhoštěni, včetně politiků a soudců, kteří zastávali významné funkce. Diktátor vytvořil bolívarovské národní milice na obranu revoluce.

Byly podniknuty i další kroky ke koncentraci moci: Chávez zrušil hlavní vysílací společnost v zemi, reformoval státní ropnou společnost a provedl reformu venezuelského Nejvyššího soudu, přičemž počet soudců zvýšil z 20 na 32. V roce 2008 se Chávez rozhodl, že bude do venezuelského Nejvyššího soudu jmenován novým soudce. Všichni noví soudci byli věrní Bolívarově vládě.

V roce 2006 byl Chávez zvolen potřetí a slíbil vytvořit socialismus 21. století. Jeho první změna ústavy mu umožnila neomezené znovuzvolení prezidentem. Jak Chávez hromadil moc, podnikatelé a investoři zemi opouštěli. Hospodářství se zhoršilo. Pod záminkou boje proti inflaci začal státní podnik kontrolovat prodej dolarů a povolovat dovoz.

Chávez se zaměřil na vývoz ropy, a tak se mu nepodařilo rozvinout zemědělství a průmysl země. Většina potravin se musela dovážet. Průmyslová odvětví byla znárodněna a některá byla vyvlastněna, stejně jako venkovský majetek. Zemi zachvátila krize v zásobování. Potraviny a základní produkty se staly nedostatkovým zbožím. Obyvatelstvo se mobilizovalo proti vládě a armáda násilně potlačila demonstrace. Chávez mezitím na Kubě léčil vážné zdravotní problémy. 

Chávez zemřel 5. března 2013. Jeho nástupcem se stal jeden z jeho hlavních pomocníků: Nicolás Maduro.

V březnu 2013 byl Maduro zvolen v dalších volbách, které byly obviněny z podvodů. Proces socializace ekonomiky Venezuelu zdevastoval a způsobil bezprecedentní sociální krizi. Již za Cháveze docházelo k častému nedostatku a nyní se tato krize prohlubovala. Obyvatelstvo, které nemělo práci ani potraviny, začalo s exodem. Snažili se uprchnout do sousedních zemí. Vnitrostátně Maduro zdvojnásobil represe vůči politickým odpůrcům.

Bolívarismus měl za cíl vytvořit socialismus 21. století, aktualizaci modelu, který ve východní Evropě zavedl Sovětský svaz. Výsledkem jeho činnosti bylo během dvaceti let u moci opakování stejných masových zločinů, násilí a hospodářského selhání socialismu, jaké jsme viděli ve 20. století.

Podle analýzy organizace Human Rights Watch je potlačování politického disentu ve Venezuele během kontroverzních prezidentských voleb nejsmrtonosnějším zásahem za poslední roky. Skupina pro lidská práva tvrdí, že zdokumentovala 11 vražd, k nimž údajně došlo v souvislosti s masovými politickými protesty po zmanipulovaných červencových prezidentských volbách. 

Údajně bylo z politických důvodů zatčeno přibližně 2 400 osob. Madurova vláda podle očekávání obvinila z úmrtí při protestech opozici a demonstranty označila za „extremisty“ a „fašisty“.

Lula sklízí, co zasel. Jako největší levicový vůdce Latinské Ameriky měl být ve svém odporu proti falešnému výsledku venezuelských voleb silnější. Lula byl však ve své kritice pochybovačný, což vyvolalo kritiku chilského prezidenta Borice. 

Lula lpěl na své minulosti levičáka, který se na komunismus díval měkkýma očima a odmítal uznat, že například na Kubě, zemi, kterou latinskoameričtí socialisté zbožňují kvůli hloupému a mylnému přesvědčení, že jediným důvodem všeobecné chudoby je americké embargo, navzdory tomu, že se všeobecně nedodržují lidská práva, a zavírají oči před naprostou absencí umělecké a ideologické svobody, krutými represemi vůči disidentům. Lula se tvrdošíjně drží přesvědčení, že ostrov, který kdysi vedl Fidel Castro, se stále může stát komunistickou oázou na kontinentu.

Lula se k neobvyklému a šílenému obvinění, že "je agentem CIA",  zatím nevyjádřil. Jako typický „caudillo“ (z latinského: capitellium, doslova „hlava“, je to termín, který se v širokém smyslu používá pro označení vůdce, ať už politického, vojenského a/nebo ideologického v Latinské Americe, jako byl Juán Perón), lze doufat, že ho jeho ješitnost a brizance snad probudí a přiměje ho zaujmout tvrdší postoj k diktátorskému a orwellovskému režimu ve Venezuele, který se vymyká ostatní Jižní Americe.



1
Vytisknout
1610

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2024