Jsme svědky závěrečné fáze genocidy v Gaze

8. 11. 2024

 
Samozřejmě netuším, kolik lidí bylo v Gaze zabito. Částečně je to proto, že - a nechápu, proč z toho nejsou všichni novináři na Západě zděšeni - zahraniční tisk nemá volný přístup. Mezitím - a opět nechápu, proč tím není rozhořčen každý novinář na Západě - jsou likvidováni palestinští novináři. V podstatě dochází k mediálnímu výpadku. Takže je těžké odhadnout počet mrtvých. Ale vím jedno: uvádět oněch oficiálních 43 000 bez uvedení dlouhého seznamu výhrad mi v tuto chvíli připadá jako novinářské pochybení.

Zaprvé, každý, kdo uvádí počet mrtvých, by měl zahrnout skutečnost, že podle odhadů OSN z května (což bylo před několika měsíci!) je v Gaze na dně trosek pohřbeno pravděpodobně 10 000 lidí, které nelze spočítat. Nemluvě o tom, že tam denně umírají lidé na nemoci, kterým se dá předcházet, protože do pásma nejsou vpuštěny odpovídající léky a systém zdravotní péče sotva funguje.

A měli by zdůraznit skutečnost, že počítání je téměř nemožné; nezůstala žádná infrastruktura, podle níž by bylo možné mrtvé změřit nebo řádně oplakávat. Palestinci jsou rozmetáváni na tak malé kousky tak alarmující rychlostí, že často není možné spočítat žádné smysluplné pozůstatky. Nedávno jsem mluvil s Dr. Nizamem Mamodem, britským chirurgem, který v srpnu a září pracoval v Gaze v rámci organizace Medical Aid for Palestinians, a ten mi řekl, že lidé v nemocniční márnici musí vážit části těl, aby se pokusili odhadnout, kolik lidí bylo zabito: „Takže 70 kilogramů je jedno tělo, protože jim přivezou jen kusy těl.“ Mamode, stejně jako každý, kdo byl skutečně na místě v Gaze, zdůrazňuje, že oficiální počet mrtvých je pravděpodobně podhodnocený.

Mnoho lidí se už nyní domnívá, že skutečný počet mrtvých se pravděpodobně pohybuje v řádu statisíců. V červenci zveřejnil lékařský časopis Lancet článek, který odhaduje, že za současný konflikt v Gaze by mohlo být zodpovědných přibližně 186 000 mrtvých, což je zhruba 7,9 % tamní populace. Devi Sridhar, vedoucí katedry globálního veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, minulý měsíc v deníku Guardian poznamenala, že pokud bude počet úmrtí pokračovat tímto tempem, odhaduje se, že do konce roku zemře celkem 335 500 lidí. To je 15 % populace. Sridharová rovněž poznamenala, že časopis Lancet použil konzervativní odhad a skutečná čísla mohou být mnohem vyšší.

Apologeti toho, co se děje, pokrčí rameny a řeknou: to se ve válce stává. Je to tragické, ale je to válka; nevinní lidé umírají pořád. Ale je tu jedna věc: války mají svá pravidla. Mají své hranice. Rozsah ničení v Gaze silně naznačuje, že toto už není válka podle jakýchkoli normálních měřítek. Řada odborníků skutečně bije na poplach, že se nyní jedná o genocidu. Přesto se zdá, že většina mainstreamových médií tyto varovné signály bezstarostně ignoruje a nadále se tváří, že jde o normální válku, a nikoli o systematické vyhlazování.

Omer Bartov, izraelsko-americký historik, který je profesorem holocaustu a studií o genocidě na Brownově univerzitě, je jedním z odborníků, kteří se domnívají, že to, co se děje v Gaze, je genocida. Ne vždy tomu však věřil. V listopadu loňského roku Bartov napsal článek pro New York Times, ve kterém uvedl: „Domnívám se, že neexistuje žádný důkaz, že v současné době dochází ke genocidě.“ To však přišlo s výhradou: „Existuje genocidní záměr, který se může snadno zvrhnout v genocidní akci... Ještě je čas zastavit Izrael, aby nedopustil, aby se jeho akce staly genocidou.“

Úmysl je klíčovou složkou genocidy, která je právně definována jako páchání určitých specifikovaných činů (včetně zabíjení a zavádění opatření, která mají zabránit porodům) s úmyslem zničit zcela nebo zčásti národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou.

Genocidním záměrem, který Bartov zmiňuje, jsou dehumanizující výrazy a hrozby totálního vyhlazení ze strany izraelských politiků a vlivných osobností. Takových výroků jsou stovky. Bartov uvádí příklad z 9. října, kdy generálmajor Giora Eiland napsal v deníku Yedioth Ahronoth: „Stát Izrael nemá jinou možnost, než z Gazy udělat místo, kde se dočasně nebo trvale nedá žít.“ V jiném článku Eiland napsal, že „Gaza se stane místem, kde nemůže existovat žádný člověk“.

V listopadu, kdy Bartov napsal svůj článek pro Times, se tyto genocidní záměry ještě plně neshodovaly s genocidními činy. To se však podle Bartova názoru změnilo v květnu 2024, kdy IDF zahájily útok na město Rafáh, přestože je před tím varovaly USA. To byl zásadní bod zlomu, řekl mi Bartov v nedávném telefonátu. Tehdy se z toho stala genocida.

„Když se podíváte zpět, můžete vidět, že existovala koordinovaná snaha nejen znovu a znovu stěhovat obyvatelstvo, ale také zničit vše, co umožňuje život určité skupiny,“ říká Bartov. „Existovala koordinovaná a záměrná snaha zničit univerzity, školy, nemocnice, mešity, muzea, veřejné budovy a obydlí a infrastrukturu. Když se podíváte zpět, můžete říci, že se to dělo od samého počátku. Ale jakýmsi důkazem v pudinku byla tato poslední snaha v Rafáhu.“

Rafah byl ponurým milníkem. Ale úplně poslední fáze této genocidy, říká Bartov, se odehrává právě teď v Džabalíji na severu Gazy, kde bylo za poslední tři týdny zabito více než 1 000 lidí. To, co se děje na severu Gazy, by nemělo být považováno - jak se často zdá v médiích - jen za další bombardování. Spíše se jedná o genocidní kampaň, poznamenává Bartov, která je zjevně založena na generálském  plánu.

„Jedná se o plán, který načrtl generál ve výslužbě Giora Eiland a o němž se již několik měsíců hovoří v izraelských médiích, a který má vyprázdnit tuto oblast od civilistů prostřednictvím vojenského nátlaku a hladomoru ...“. Jedná se o první krok k anexi Pásma Gazy severně od koridoru Netzarim, který povede k jeho osídlení židy a sám o sobě bude pouze první fází postupného zabírání stále větších částí Pásma, stlačování civilistů do stále se zmenšujících oblastí a nakonec buď jejich nucené opuštění Pásma, nebo způsobení smrti stále většího počtu z nich. Stručně řečeno, jedná se o genocidní plán.“

Mezinárodní trestní soud pravděpodobně ještě několik let nerozhodne o tom, zda situace v Gaze splňuje úzkou právní definici genocidy. Bartov se však domnívá, že operace v Džabalíji je tak zjevně genocidní, že „je možné, že MTS shledá tuto operaci genocidou, i když se pozastaví nad válkou v Gaze jako celkem“. Což se stalo v případě Bosny, kde byl masakr ve Srebrenici shledán genocidou.

Genocida - slovo, které vymyslel polsko-židovský právník Rafael Lemkin za druhé světové války k popisu nacistických vyhlazovacích kampaní - je samozřejmě jedním z nejvážnějších slov. Není to termín, kterým by měl někdo házet na lehkou váhu. Podle Bartova názoru bylo mnoho kritiků Izraele, kteří tento termín ve dnech po 7. říjnu používali nezodpovědně a označovali izraelské akce za genocidu, i když k tomu ještě nedospěly. Podotýká, že tento termín byl do jisté míry rozmělněn: „Byl tak často používán jako druh protiizraelské fráze, že ztratil hodně ze své hodnoty.“

Zároveň Bartov říká, že vzhledem k tomu, že úmluva o genocidě přichází v návaznosti na holocaust, existuje tendence říkat, že pokud to není holocaust, pak to není genocida. „Pokud nemáme vyhlazovací tábory, pokud se to neděje na celém kontinentu, pokud to neprovádí nacistický režim, pak to není genocida.“

V širším slova smyslu může být genocida problematickým termínem. Odborník na genocidu Dirk Moses, který v roce 2021 napsal knihu s názvem Problémy genocidy, tvrdí, že už není příliš vhodný, protože „vytváří hierarchii masové smrti, která organizuje a zkresluje myšlení o ničení civilistů“. Její právní definice je navíc tak úzká, že i kdyby byla vyhlazena celá populace Gazy, stále by to nemuselo být považováno za genocidu.

I se všemi těmito výhradami je však podle Bartova lepší mít právní definici genocidy, než ji nemít. „Protože pokud jste si toho vědomi a víte, jaké jsou indikátory toho, že k tomu možná dojde, můžete se to pokusit různými způsoby pozdržet.“