Levičácká cancel culture se ruší

20. 1. 2025

Pro některé pozorně naslouchající byl tento řev také něčím jiným: umíráčkem progresivní cancel culture.

Po léta byli Američané bombardováni děsivými podrobnostmi o špatném zacházení bývalého prezidenta se ženami a jeho pobuřujících komentářích o menšinách. Přesto se v den voleb zhruba polovina země rozhodla, že na jeho prohřešcích příliš nezáleží.

Brzy po pondělní inauguraci nově zvoleného prezidenta jeho konzervativní příznivci očekávají, že zahájí frontální útok na iniciativy v oblasti rozmanitosti, rovnosti a inkluze ve federální vládě a také ve vysokoškolském vzdělávání a soukromém sektoru.

Trumpovo vítězství může být nejzřetelnějším znamením, že kulturní větry, které převládaly deset nebo více let, se nyní mění a přenášejí Ameriku z cenzurní éry do tolerantnější, kdy je cancel culture a její souputníci na ústupu. Ale to není zdaleka jediné znamení.

Začátkem tohoto měsíce společnost Meta oznámila, že již nebude dohlížet na projevy na svých platformách sociálních médií Facebook a Instagram. Zatímco kritici obviňovali společnost z podbízení se Trumpovi, zakladatel Mark Zuckerberg řekl, že její pokusy ověřovat fakta se příliš často zvrhly v levicovou cenzuru. Ve videoprojevu Zuckerberg hovořil o "kulturním bodu zvratu směrem k opětovnému upřednostnění projevu".

O dva dny dříve byl režisér a producent Brett Ratner, kterého v roce 2017 šest žen obvinilo ze sexuálního obtěžování nebo zneužití (obvinění popírá), osloven Amazonem, aby režíroval dokument Prime Video o první dámě Melanii Trumpové. Znamenalo to jeho návrat ze sedmiletého #MeToo profesionálního exilu.

Jinde v Hollywoodu zapeklitý právní spor mezi herečkou Blake Lively a jejím kolegou a režisérem Justinem Baldonim naznačuje, že světlé hranice #MeToo éry se možná stírají. Zatímco Livelyina obvinění ze sexuálního obtěžování by kdysi Baldoniho zničila – bez jakýchkoli otázek – zdá se, že jeho popírání a protitvrzení se dostávají ke slyšení u soudu veřejného mínění.

Slogan #MeToo "Věřte ženám" se stal více podobným sloganu "Poslouchejte ženy – a pak ověřte".

Mezitím v Demokratické straně, kde bylo ještě před několika měsíci riskantní zpochybňovat omezení DEI, se to nyní zdá přijatelné. Možná pro to dokonce bude existovat trh.

Vezměme si případ Setha Moultona, demokratického kongresmana z Massachusetts, který počátkem listopadu uvedl, že jeho strana odmítla obavy z transgenderových sportovců v dívčích sportech jako příklad neochoty urazit své nejprogresivnější voliče. Aktivisté se vrhli na barikády a volali, aby byl Moulton sesazen. Přesto se zdá, že získal ještě větší podporu pro to, aby zůstal pevný.

"Nikdy se mi nestalo, že by se na mě obrátilo více lidí, rodičů a mimochodem i spousty členů LGBTQ komunity, a řekli: 'Děkuji, že jste to řekl,'" řekl New York Times a znělo to, jako by mu někdo povolil kravatu. Zatímco se demokraté snaží vysvětlit svou porážku, někteří straničtí velikáni, včetně Jamese Carvilla, se zaměřili na to, co považují za přehnaně káravý tón, jehož konečným vyjádřením může být cancel culture.

"Celá kultura se mění právě teď," poznamenal jeden publicista s hlubokými vazbami na svět médií a politiky a spekuloval o tom, kteří zrušení muži, kromě Ratnera, by mohli v nové éře najít rehabilitaci. Al Franken, senátor za Minnesotu, který odstoupil před sedmi lety kvůli obviněním z "nechtěného dotýkání" – které zpochybňoval – se zdá být dobrou sázkou. Harvey Weinstein už tolik ne.

Jedním z katalyzátorů dnešního kulturního obratu byl 7. říjen a reakce na univerzitních kampusech na útok Hamásu na Izrael. Mnoha lidem se zdálo, že ospravedlňování – někdy dokonce oslavování – vraždění izraelských civilistů Hamásem na elitních univerzitách diskredituje nároky na morální autoritu právě u těch institucí, které vytvořily a pak propagovaly novou ortodoxii projevu.

O dva měsíce později, při slyšení v Kongresu o antisemitismu, se zdálo, že trojice univerzitních rektorů z Harvardu, Pensylvánské univerzity a Massachusettského technologického institutu není schopna vysvětlit, jak by jejich úzkostlivé školní kodexy mohly chránit před množstvím mikroagresí – ale ne před otevřeným nepřátelstvím vůči Židům. Císaři (nebo v tomto případě císařovny) neměli žádné šaty. Dvě z těchto tří na základě svého svědectví rezignovaly.

Vzhledem k tomuto vývoji by se mohlo zdát překvapivé, že Greg Lukianoff, spoluautor knihy "The Coddling of the American Mind" (Rozmazlování americké mysli) spolu s Jonathanem Haidtem a dlouhodobý kritik cancel culture a cenzury na univerzitách, není zcela připraven slavit.

Éra rušení a skupinové myšlení, které podporovalo, způsobily trvalé poškození důvěryhodnosti žurnalistiky a akademické obce, řekl Lukianoff. Navíc, zatímco širší kultura může být uvolněnější v otázce projevu, obává se, že nová generace akademiků může být ještě rigidnější a netolerantnější než jejich předchůdci.

"Myslím, že lidé silně podceňují, kolik z těchto problémů je zakořeněných," řekl Lukianoff, prezident Nadace pro individuální práva a projev, která sleduje případy deplatformingu, bojkotů a dalších pokusů o zrušení na univerzitních kampusech.

Podle výpočtů FIRE přišlo od roku 2014 o práci více profesorů než kdykoli od Rudé paniky ve 30. letech. Mnohé z nich srazily na kolena kampaně a stížnosti vybičované jejich vlastními studenty. Trend vyvrcholil v roce 2021.

Rušení začalo znovu přibývat v loňském roce – i když tentokrát zprava, protože spisovatelé a profesoři čelili sankcím za výroky na podporu Palestinců a kritiku Izraele. Tento trend zvyšuje možnost, že kultura rušení nepolevuje, ale pouze se posouvá zleva doprava, protože k moci se dostává nová skupina nadávek.

Je to připomínka toho, že rušení není ani tak stranickým instinktem, jako spíše lidským. Nebo, jak nedávno napsal Jacob Mchangama, zakladatel kodaňského think-tanku Justitia, který se zabývá svobodou projevu: "Prvotní hřích cancel culture nespočívá v žádné jednotlivé ideologii nebo skupině, ale spíše na pevně zakořeněných tendencích našeho druhu ke kmenovému chování a pokryteckém nutkání trestat vnější skupiny, které překračují tabu." Tedy touha zadupat do země ideologického oponenta nebo nepohodlného odpůrce.

Univerzity byly dlouho přední linií americké války o svobodu projevu, od rudého strachu a mccarthismu ve 40. a 50. letech až po hnutí za svobodu projevu v 60. letech a cenzurnější atmosféru posledních let, kdy byly vymyšleny kodexy na ochranu před projevem, který by mohl být chráněn Prvním dodatkem, ale který vedení kampusu považovalo za urážlivé. Byly najaty desítky administrátorů, aby prosadili novou ortodoxii.

Ačkoli debaty o projevu jsou dlouhodobé, jedna vrstva je nová: sociální média. Sloužila jako fórum pro bouřlivé – někdy problematické – diskursy a jako prostředek pro davy k vynucování spravedlnosti proti těm, které považují za viníky.

Podle Nicole Hollidayové, profesorky lingvistiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley, jsou sociální média zodpovědná za většinu toho, čemu se lidé vysmívají jako cancel culture. Lidé si vždy kladli limity ohledně toho, co je a není přijatelný projev, poznamenává. Často je to matoucí, jako když si v 90. letech bílí lidé s dobrými úmysly lámali hlavu nad tím, zda mají říkat "černý" nebo "Afroameričan".

Takové debaty se kdysi odehrávaly v nesourodých komunitách – ať už v Berkeley nebo Birminghamu –, které spolu měly jen malý kontakt.

Dnes se občané těchto světů střetávají v reálném čase v prostředí sociálních médií, které odměňuje rozhořčené reakce i na nevinné chyby. Když někdo udělá chybu, riskuje nejen rozzlobený dopis nebo e-mail, ale i množství internetových útoků.

"Hlasy, které jsou šílené, jsou tak hlasité a budou mít přístup k vám," řekl Holliday. "To je součástí toho, co v lidech vyvolává dojem, že žijeme v cancel culture."

Stejný pichlavý vztek nakazil osobní interakce, jaké Hollidayová zažila na vlastní kůži. V roce 2016 první den výuky požádala studenty, aby se představili, řekli své obory a preferovaná zájmena.

"Nemůžu uvěřit, že jste se právě zeptali na naše preferovaná zájmena!" zuřil jeden progresivní student. Cožpak profesorka nepochopila, že zájmena nejsou triviální preferencí, ale odrazem něčí autentické identity? Hollidayová byla zaskočena a omluvila se. Zdá se, že v polarizované době je těžké získat milost.

Přesto Hollidayová považuje paniku kolem cancel culture za přehnanou. "Buďme upřímní," řekla. "Je tu spousta lidí, kteří udělali hrozné věci a stále mají svá fantastická místa ve školách Ivy League."

Není pochyb o tom, že některé z akcí, které vyvolaly zrušení, jako sexuální predátorství mocnými muži, byly legitimním důvodem k protestům a byly establishmentem dlouho zanedbávány. (Ještě jednou, viz: "Weinstein, Harvey.") Ale jako každá revoluce, i povstání cancel culture a jeho odnož DEI jako by přestřelily.

V hojně diskutované eseji z roku 2022 v časopise Chronicle of Higher Education popsala kulturní kritička Laura Kipnisová, jak se prostředí na její univerzitě Northwestern změnilo v prostředí, v němž řádili "zbabělí práskači" a používali DEI a další omezení k vyřizování účtů a bití oponentů. Kromě jiných excesů Kipnisová vyprávěla o jedovaté právní bitvě na University of North Texas, která se zabývala rasismem hudební teorie. Někteří kritici se zjevně rozčilují nad "nerovností" tónů.

Nyní vidí, jak se pronásledování odehrává obráceně, protože akademičtí přátelé jsou sankcionováni za kritiku Izraele. "Jsou to přesně ti lidé, kteří byli tak pobouřeni 'cancel culture' a kodexy projevu, kteří se nyní snaží vyhodit profesionály, kteří mluví o Gaze," napsala Kipnisová v e-mailu.

Mohou přijít další. Christopher Rufo, vlivný konzervativní aktivista, vypracoval plány, podle kterých by Bílý dům zadržel potenciálně miliardy dolarů z federálního financování univerzit, které udržují praktiky DEI – což je krok, který je podle kritiků v podstatě snahou omezit diskusi o rase.

Dokonce i před Trumpovým vítězstvím se objevily náznaky, že korporátní svět je unavený z doktríny, kterou přijal pod nátlakem, zvláště když pravicový tlak začal poškozovat jeho hospodářské výsledky. Díky neobratnému pokusu spojit se s transgenderovým hnutím už Bud Light není nejprodávanějším pivem v Americe. Zdá se, že uplyne sotva týden, aby další velká společnost – Walmart, McDonald's, Ford – neoznámila, že omezuje své programy DEI.

Andrew Miltenberg pocítil posun ve své práci právníka specializujícího se na případy diskriminace na základě pohlaví ve vysokoškolském vzdělávání, a to na základě Hlavy IX. Před dvanácti lety byl jediným právníkem ve své firmě Nesenoff & Miltenberg, který se jimi zabýval. Objem se rozrostl natolik, že po jeho boku nyní pracuje šest právníků.

Univerzity, nemocnice a další velké instituce zprvu zpanikařily, když byly konfrontovány s #MeToo obviněními, a spravedlnost, kterou rozdávaly, byla drsná. "Reakce měla tendenci být: Prostě toho člověka vyhoďme a my se vypořádáme s následky," vzpomíná Miltenberg.

To se však v posledním roce zmírnilo. Poznamenal, že zejména univerzity se stávají zběhlejšími ve vyšetřování a posuzování takových stížností s většími nuancemi a sofistikovaností. "Vidím skutečný posun – znatelný – v typu případů, které vidíme, a v objemu," řekl Miltenberg.

V dubnu MIT zrušil požadavek, aby noví zaměstnanci ve svých žádostech uváděli prohlášení o svém závazku k DEI. Prezidentka MIT Sally Kornbluthová řekla, že "zasahují do svobody projevu a nefungují". Michiganská univerzita, která vybudovala jeden z nejambicióznějších programů DEI v zemi, jej nyní také přehodnocuje.

Ať už byly jejich úspěchy jakékoliv, zastánci této éry progresivní cancel culture musí počítat s faktem, že také pomohli dosáhnout toho, čeho se obávali nejvíce: Trumpovy restaurace. Zčásti to bylo dáno voliči unavenými z toho, že jim bylo řečeno, že jejich neobratné projevy nebo nemoderní názory je činí špatnými. Dokonce i zlými. Nyní jim byla přislíbena úleva. Zda nový režim podpoří uvolněnější řečnické prostředí, nebo zvrácené prostředí jiného ideologického ražení, se teprve uvidí.

Prozatím z toho vyplývají dvě ponaučení. Jedním z nich, jak naznačuje Lukianoff, je, že pěstovat svobodu projevu – a odvozovat z ní plný užitek – je obtížné. Vyžaduje to pokoru, sebeovládání, ochotu odhodit hluboce zakořeněná přesvědčení a riziko, že se staneme nepopulárními, dokonce neoblíbenými. Přínosem, vysvětluje, je, že to může prohloubit naše porozumění tomu, kdo jsme a světu kolem nás.

Dalším důvodem je, že cenzura je v konečném důsledku o moci, která se stejně jako řečové kódy neustále mění. Ti, kteří rozsévají cenzorské větry, by měli být připraveni na to, že jednoho dne budou sklízet vichřici.

Zdroj v angličtině: ZDE