Dědci a babky

10. 2. 2025 / Beno Trávníček Brodský

Nestačí chodit do důchodu (muži i ženy) v 65, zlepšili jsme to na 67! Kdoví, co koho napadne příště. Když chcete plnit díry státního rozpočtu, nejjednodušeji to uděláte, když našijete ne-mocné, ale bezbranné. Co vám můžou? Možná si zahulákají v hospodě, možná napíšou nějaký přiblblý článek – a co? Hlavně nezkomplikovat život kapitálové vrchnosti.

Důsledky? Pokud někomu ještě přežijí prarodiče, protože je čirou náhodou nezabije ani rakovina ani pepina, dopadne to líp – o pravnoučata se občas postarají. I když ale už jen někdy, když jim zrovna nedochází dech. Časem už nebudou děti ani kloudně vědět kdo je babička s dědou. Ti na ně budou mít čas (pokud se toho v pracovním zápalu omylem dožijí), až z nich budou spíš už teenegerové a budou hledat podstatně lepší zábavu než je mejdan s důchodcem.

Zamýšleli se nad tím slavní tvůrci důchodové reformy vůbec? Pochybuju.

A hele – z vlastní zkušenosti: Prababičce se říká bábi, protože je alespoň občas dostupná, babičce se zatím říká „Ty“ (ještě mu nejsou tři), protože to už by bylo nepřehledně moc babiček a hlavně tahle má málokdy čas – musí do práce a do práce. Možná, že „Babička a dědeček“ časem skončí v souboru zapomenutých archaismů. Možná se vnoučata jednou zeptají - „A kdo to vůbec byl?“

Vivat důchodová reforma. Vivat.

Na závěr jedna povídka z malé knížečky „Děda z Knyku“

Netluč do toho furt ty hřebíky!

Děda býval tesařem. Doma pak jako důchodce ale už jen s malou ruční dílničkou pro všechno od dřeva a malinko od kovu. Dílna zabrala malý roh ve sklepě, který jediný nebyl zarovnaný věcmi - materiálem. Koukal jsem mu přes rameno a pod ruce, nasával vůni dřeva a prudil otázkami jak se co dělá - proč tak - proč ne takhle. Zkrátka ve mně rozsvítil radost z toho, když vám z prkna, laťky, trámku vyleze něco, co si vezmete ze sklepa domů a ono to k něčemu normálnímu slouží. Takový ten levný a užitečný design, aniž by tohle slovo děda kdy vůbec znal. Zkrátka uměl „uplést z hovna bič“. Náklady lehce nad nulou – výsledek nepoměrně úžasný. Třeba plotová branka, čepovaná dvířka do skříněk, dřevěné prkýnko k záchodu nebo šuplík pod postel.

Mě ale jako výrostka nejvíc bavilo sebrat mu nějaká prkna a hřebíky a mlátit kladivem hlava nehlava s doufáním, že on si to pak zase nějak rozebere. Svatej člověk. Až potud ale stále ještě celkem normální fajn děda... ovšem: Za naším plotem se stavělo panelové sídliště. Panely se na vlecích navážely proložené krátkými krajinami, většinou i s trochou kůry; což byl materiál, který nakonec stavební dělníci většinou zahrnuli do výkopů.

Děda (bylo mi asi 10), se nechal ukecat a šel se mnou v noci do těch výkopů a vytahovali jsme ještě nezahrnutá prkýnka a házeli je k nám - přes plot. Až jich byl možná kubík. Všechna byla podobná – něco přes metr. Pak jsme vzali baterku a vybírali z vykopaných základů pro paneláky hřebíky, protože, když se dělníkům roztrhla třeba ještě z půlky plná kartonová krabice, mrskli s ní většinou rozzlobeně do díry. Těch jsme nasbírali půl kýblu.

Děda nejspíš pochopil, že když neproběhne tahle akce a nenechá mě, abych si z toho na zahradě sám stloukl bunkr, nebude mít s mým mlácením hřebíků do čehokoliv klid ještě hodně dlouho. Takhle jsem do něj ale tenkrát ještě neviděl a tak jsem byl na absolutním vrcholu blaha z jeho solidarity.

Pak jsem na zahradě stloukal a rozebíral a zase stloukal a rozebíral... a vodil si tam kamarády a zas předělával. Za nějakou dobu (možná rok) to pak děda celé v klidu rozebral a prošlo kamnama. A já už do všeho nebušil hřebíky – bylo hotovo.

Na půdě měl děda pověšené pilky kaprovku a katrovku. Kaprovkou se řezalo dřevo napříč, katrovkou podél. Nedokázal jsem pochopit, jak mohli tesaři dřív z klády řezat ručně prkna. Ale holt asi všichni tak strašně nespěchali do rakve jako teď. Koukal jsem na gigantické pilky jako na svátost.

Když jsem doputoval do věku „modelářů“ a dával dohromady různá házedla a loďky, kňučel jsem, že nemám žádný kutloch, kde by bylo možné v klidu tvořit a nikomu nevadila vůně kanagomu a nikdo by mi pořád neuklízel něco někam. To byl v našem, tenkrát třemi generacemi rodiny přecpaném, půldomku problém. Vyřešil to opět děda, který dřevotřískovou deskou provizorně oddělil kousek naší čisté, skoro obytné, půdy hned vedle těch pověšených mystických pilek a hobby ajnclík byl na světě! Na zeď přitloukl starou objímku se žárovkou a bylo vystaráno. Tedy samozřejmě mimo zimu zimovatou. Byl to jenom letní ajnclík. Ještě dneska si občas vzpomenu na vůni toho místa, když ucítím nějakou podobnou.

Když jsem začal dojíždět skoro sto kilometrů do školy ve Volyni na dřevařinu a dostával jako študák od rodičů stovku na týden, což tak tak vycházelo na nejnutnější živobytí; děda vždycky v neděli vyndal (tenkrát) papírovou dvacku, za kterou pro představu byla třeba osobní jízdenka z Brodu do Prahy nebo pět návštěv kina a strčil mi ji se slovy: „Dokud budeš chodit do školy, tak to tady budeš mít vždycky připravený“. K tomu se hodí ještě dodat, že tenkrát nebyla skoro žádná inflace a dvacka tak byla dlouho a pořád „dvacka“.

Dědovo dědictví je kromě lásky a dalších špatně měřitelných věcí také vrtací kolovrátek; rašple; macek, hrubý, jemný a drážkovací hoblík; pila rámovka, obloukovka a zlodějka; dláta, pilníky a rašple všeho druhu; ponk... a samozřejmě to vychytané lehké kladivo na mlácení hřebíků do čehokoliv.

Když jsem udělal zub na dlátu, musel jsem si ho zase nabrousit. Pěkně ručně - stroje děda neměl. Stejně tak opravit kosiště a kosu, na kozlíku a babce ji naklepat, nabrousit a posekat kus zahrady. Dobrá škola. „Když potáhneš ruku po dřevě po létech – nediv se, že si zadřeš třísku.“ mi opakoval docela často. Nebo taky: „Tupým nářadím si ublížíš nejvíc“ nebo „Kde už rozum nestačí, tmel se vždycky natlačí!“.