Proč nedokáže lidská kultura odmítnout útočnou válku?

20. 5. 2011 / Ivo Šebestík

Humanisticky smýšlející lidé všech věků projevují odpor vůči prosazování vůle násilím. Nejvýraznějším příkladem agresívního jednání je tzv. útočná válka. V tomto textu se nechci a ani nemohu věnovat tématu války ze všech hledisek, zaměřím se pouze na jediný, ale podle mého názoru, zásadní jev. Na její hluboké sociální, "kulturní" a psychologické kořeny.

Když válku (a mám na mysli útočnou válku) zbavíme vší "poezie", zbude série velice nehezkých pojmů: zabíjení, ničení hodnot, prosazování cizí vůle násilnými prostředky. Zkrátka destrukce a zlo. Pro humanistu jsou destrukce a zlo negativní pojmy a on si klade otázku, jak je možné, že vzdělané, informované, přemýšlející a kulturní lidstvo se nedokáže zbavit tohoto druhu barbarství a primitivismu.

A právě tento fakt nás zajímá. Válka nejenom, že zůstává jako forma prosazování vůle násilnými prostředky bez ohledu na životy a osudy konkrétních lidí, ale velice často, skoro vždy, bývá dokonce oslavována a glorifikována. Jak je možné, že společnost na jedné straně klasifikuje úmyslné a vědomé zabití člověka jako vraždu, a na straně druhé umožňuje zabíjení ve velkém, které není kvalifikováno jako vražda, a dokonce bývá oslavováno jako hrdinství?

Čím to, že v lidské kultuře existují kulturní zákazy, jejichž nejznámějším příkladem je křesťanské Desatero, ale paralelně vedle těchto zákazů společnost umožňuje nastolovat situace, kdy "desatera" neplatí? Kdy se jakoby na nějaký čas zhasne a bohyně spravedlnosti, která je už sama o sobě slepá, se ještě požádá, aby se na potřebnou dobu odvrátila. Jak by se lidská společnost potřebovala čas od času opít do němoty a v tomto opileckém stavu popustit uzdu nahromaděné agresivitě. Vybít se a pak zase rozsvítit všechna světla a chovat se kulturně, jako by se nic nestalo. Epileptický záchvat a po něm mír na těle i v duši? Lidstvo jako obrovitý Dr. Jekyll a Mr. Hyde v jednom?

Když sestoupíme k počátkům lidské kultury, do oblastí kmenových společenství, v nichž se s fatálními důsledky pro celé příští dějiny zformovaly základní principy lidské koexistence, zjistíme, že kulturní zákazy a možnosti je příležitostně obcházet spolu souvisejí.

Zabití uvnitř kmene představovalo velký "celospolečenský" problém. Kmen obvykle býval nepočetný, válečníků neměl nikdy nazbyt. Pokud se uvnitř kmene projevovaly jevy, jako bývala krevní msta nebo prostě vražda, pak důsledky neslo celé společenství. Mohlo zeslábnout a nebýt schopno odolávat konkurenci jiných kmenů, které byly početnější a silnější. Proto se uvnitř těchto prvních společenství zformulovaly zákazy zabíjet uvnitř komunity.

Sigmund Freud, Mircea Eliade, René Girard, Claude Lévi-Strauss a další vědci, kteří v rámci svých oblastí zájmů studovali prvotní lidská společenství, mohou posloužit jako důkladný zdroj informací. V podstatě se dá říci, že kulturní zákaz byl veden vždy proti jevu, ke kterému existovaly velice silné sklony. Přikázání "nezabiješ!" vedlo proti tendenci vyřizovat si účty uvnitř komunity způsobem, který vedl ke smrti některého jejího člena, a tím ji oslabil.

Aby tato "vnitřní ochrana" mohla být aplikována a vyžadována, muselo však společenství nabídnout volný prostor k agresi, vůči které tyto kulturní zákazy neplatily. "Doma nezabiješ, ale venku můžeš!" "Ten, koho můžeš zabít, žije mimo kmen."

Iniciační obřady u mnoha kmenů předpokládaly, že mladík může být přijat za plnoprávného člena družiny bojovníků, teprve když přinese shromáždění důkaz o tom, že zabil nepřítele. Přinesl jeho hlavu nebo skalp. Původ skalpování, známý například u severoamerických Indiánů, má nejpravděpodobnější příčinu v potřebě důkazu, že bojovník opravdu nepřítele zabil. Skalpování Indiána "pro radost"vynalezli až bílí kolonisté.

Iniciační obřady představovaly významnou událost v životě jednotlivce, ale i celého kmene. Byla to skutečná sláva. Proto mladík, který zabil nepřítele (rozumí se cizince), nejenže nebyl nikým kárán za vraždu, ale naopak byl slaven jako hrdina. Byl na svůj čin náležitě pyšný. Toto pojetí "dobývání slávy" zůstalo -- bohužel! -- trvalou součástí lidské kultury dodnes a nemíní jakkoliv ustoupit.

Jeden ze základních pilířů evropské literatury, homérský epos Ilias, líčí válečnou akci Achájců proti konkurenční Tróji. Epos vznikl patrně v osmém století před Kristem a umělecky ztvárňuje událost, ke které došlo asi o tři až čtyři století dříve, v době z pohledu právě se formující klasické řecké civilizace, ještě mytologické. A skutečně, ta doba je mytická, mytologická a hlavně neprůhledná i pro nás. S jistotou lze říci asi jen to, že autor Iliady se snažil nabídnout svým současníkům příběh hrdinství a slávy, který měl pomoci při formování nového stádia řecké kultury.

Nepřekvapuje, že ona sláva a hrdinství ve skutečnosti stály na nespravedlivé dobyvačné válce, kterou podnikli Achájci formou agrese, a kterou zakončili vypleněním Tróje a jejím vypálením. Je zde slavena ukrutnost Achillova i lstivost Odysseova. Každý prostředek byl posvěcen účelem. A coby příčina války byla vybrána krásná "Offenbachova" Helena, což byl mistrovský výmysl, na jaký se současní váleční propagandisté už nezmohou.

Když se řečtí rekové vydávali k branám Tróje, chtěli si -- podle homérské verze -- především zajistit slávu a pevné místo v paměti následovníků. To se jim podařilo. V zásadě šlo o kořist a o vyřízení obchodního konkurenta. Sláva se ale také hodí. Ostatně něco takového bylo třeba namluvit prostým vojákům, jejichž jména si sice Homér nezapamatoval, ale kteří tam zůstali na bojišti. Mrtví vojáci nedostanou kořist, jejich jména nikdy nikdo nikde nezvěční, takže je zde otázka, proč vlastně do té války šli, když jediným výsledkem pro ně bude bolestivé umírání a smrt?

Stále zde vidíme onen prapůvodní "volný prostor k vybití agresivity a k dobytí slávy". Co nesmím doma, neboť bych byl za to souzen, to vrchovatou měrou mohu provádět v cizí zemi, vůči nepříteli, a ještě za to budu slaven, chválen, věnčen a odměněn. A to dokonce právě těmi, kteří by mě za zabití doma -- uvnitř teritoria, ve kterém je bližní tabu -- postavili před soud, odsoudili a (v USA) nechali popravit.

Kmenový příslušník je chráněn kulturním zákazem, cizinec je nepřítel a může být zabit. Z této psychologie, převzaté od dávných prapředků, čerpají xenofobie, rasismus, nacismus a je na něm v podstatě založen každý útočný válečný akt.

Kulturní zákazy se samozřejmě neomezují jen na zabití, ale -- jak to známe z Desatera, které je kodifikovaným záznamem tohoto prastarého kulturního jednání a konkrétním příkladem pocházejícím z historie izraelského národa v jeho raném vývojovém stádiu -- dotýkají se v podstatě všech oblastí lidského chování, ve kterých se člověk velice silně chce něčeho společensky nepřístojného dopouštět, ale jelikož tím poškozuje zájmy celku, pak mu v tom komunita zabrání. Postaví určité zákazy do roviny nelegálního jednání a učiní z nich přečin nebo přímo zločin. Uvnitř komunity je začne přísně trestat. Jelikož však se jedná o příliš silné pnutí, jehož úplné potlačení, by mohlo mít opět následky pro celou komunitu, souhlasí společenství (někdy stačí jen přivřít obě oči) s tím, že se nabídne náhradní řešení, jakási skulinka, díky které se může zakázaná činnost provádět legálně, nebo aspoň s jistotou určité tolerance. Nejviditelnějším příkladem duality zákaz-tolerance bývalo či je cizoložství.

Komunita někdy dospěla k přísnému trestání cizoložství, ale nabídla kompenzaci za tento zákaz v podobě tolerance prostituce. Svým způsobem i útočná válka "pomáhala" této kompenzaci, neboť jestliže byl cizinec také nepřítel, tedy mohl být nejenom zabit, ale i znásilněn nebo odvlečen do zajetí a tam se s ním mohlo provést cokoliv.

Zatímco agresivita je kulturními zákazy vytlačována ven, mimo rámec komunity, a hledá si objekt zničení jinde, zákaz cizoložství se spolu s prostorem jeho uvolnění mohl realizovat uvnitř komunity. Prostě tak, že někteří členové obce byli zákazu zproštěni. Dostali tím sice jistou svobodu, ale komunita je zároveň okamžitě i ztrestala pohrdáním, vylučováním, zatracováním a moralizováním. (Ostatně podivnou ambivalenci projevuje lidské společenství i vůči katům. Oni jsou, a zároveň i nejsou "vrazi". Společnost, která je potřebovala - a v některých zemích stále potřebuje - k tomu, aby sprovozovali ze světa odsouzené, se jich straní a štítí, ale jejich "práci" přitom objednává a platí.)

Starověké společnosti byly velice vynalézavé, pokud šlo o to, jak nabídnout svým členům možnost zákazy a zákony vázané zejména na oblast erotiky obcházet. Například Hérodotos líčí zvyky v Babylónii, kde například pro ženy existovala možnost dopouštět se cizoložství při určitých svátcích anonymně, v některých chrámech. Pohanská božstva mívala někdy velké pochopení pro lidské slabosti. Jacques Pirenne, autor monumentálních Dějin civilizace starověkého Egypta a Dějin institucí starověkého Egypta popisuje podobné i jiné zvyky i z této další kolébky civilizace.

Vraťme se ale k zákazu "nezabiješ!" a k jeho účelovému uvolňování. Všechny prastaré sedimenty v "kultuře" prodělaly velký vývoj, během kterého společnost vymyslela tisíce chytrých kliček, jak to zařídit, aby se lidstvo mohlo příležitostně dopouštět primitivního jednání na úrovni nejdivočejších divochů, ale zároveň umělo držet šálek s čajem o páté za ouško a mít přitom malíček půvabně natažený stranou.

Dodnes je tedy útočná válka obestřena slávou a zločiny v ní spáchané vítězem (!) předem omluveny. Lidstvo stále ví, že existují chvíle, kdy jeho tvář náhle zkamení a připomíná šílence nebo maniaka, který právě vstupuje do fáze, kdy za nic neručí a smí úplně vše. V takových chvílích kultura, civilizace a humanita jakoby dostaly propustku, že se mohou jít na chvíli projít do parku, neboť zatímco budou pryč, se budou dít strašné věci, které by neměly vidět.

0
Vytisknout
5752

Diskuse

Obsah vydání | 23. 5. 2011