Některé problémy vědecké práce vzhledem ke společnosti

6. 9. 2011

Věda je jedním ze způsobů, jimiž člověk popisuje skutečnost a manipuluje s ní -- zabývá se skutečností. Situace vědce je v práci jistě nelehká. Narozdíl od řemeslné či mechanické práce před ním leží větší díl společenské odpovědnosti -- to proto, že jen neudržuje, nýbrž s něčím přichází, něco vybojovává (často na sobě, se sebou) -- a vybojované pak nechává sdílet a působit. V dalších řádcích se budu zabývat nikoli problémy metodologie a nároků na výzkum ve striktně vědeckém smyslu, nýbrž spíše tím, jaké požadavky na vědu a vědce klást z hlediska širšího, z hlediska jeho společenského působení, z hlediska působení vědeckých teorií, napsal Otakar Bureš.

Nejspíš se vzdálím od hodnocení vědy samotné spíše k problémům její aplikace. Upozorním na některé předpoklady, s nimiž může vědec vědomě či nevědomě pracovat a které jsou problematické, a v tomto kontextu zároveň na možné problematické důsledky jeho práce. (Ke kritice, kterou zde chci podat mě, myslím, opravňuje už jen Oppenheimerův výrok, že v Hirošimě věda poznala hřích, přičemž se právě u tohoto vědce a jeho díla výsostně ukazují některé následující problémy.)

Tedy k věci. Podle mne stojí před vědci mj. tyto významné otázky:

(1) Vědec je postaven tváří v tvář odpovědnosti -- obsažené v tom, že je člověkem, který se skutečností "vědecky" nakládá, jeho práce nějak ovlivňuje svět, ve kterém žije s druhými. Může se to zdát jako banalita, ovšem o to ostřeji jej to dnes staví před enviromentální, sociální, psychologické dopady jeho práce. (Neboť je iluzí se domnívat, že pouze odkrývá struktury, že jen objasňuje dané přírodní zákony a objevuje a jinak si nade vším myje ruce.)

(2) V určitým způsobem globalizovaném světe, i kdyby jenom ekonomicky, sahá tato odpovědnost dál, než na vlastní dvorek. Toto poznání ovšem s sebou nese i problém "kulturního centrismu", přesvědčení, že věda (a její aplikace) konstituovaná v určité kulturní oblasti, dává jakousi převahu nad jinou kulturní oblastí a "cizími" a s tím, jak do nich vstupuje, také přináší "osvobození". Je to i problém vědce, zdali se postaví proti realizaci toho, že "plody" technovědy musejí sklízet všichni a všude.

(3) Další problém vidím v tom, že tradiční kategorie v jisté míře kolidují s dosaženými poznatky a teoriemi. Hlavní nesoulad spočívá v pojmu substance a naopak potřebě "nesubstačního myšlení". A. N. Whitehead, E. Bondy nebo F. Capra upozorňují v tomto ohledu na některé potíže s klasickými, pevnými kategoriemi neadekvátními současnému poznání a na potřebu vnímat skutečnost procesuálně.

(4) Neméně zásadní je vyrovnat se s ideou pokroku. ("Proč se mluví o růstu, když uvadáme?") Zdá se mi nebezpečné a iluzivní myslet si, že to, co stimuluje člověka k práci a tedy i k bádání, je jakýsi odlidštěný pokrok a že tento pokrok je nesen vědeckým poznáním a dokázán relativními úspěchy vědy, techniky a industrializace. Právě člověk a jeho štěstí by se mělo stát středem pozornosti a nikoli statistika.

Pojem pokroku můžeme s Herbertem Marcusem rozdělit na kvalitativní a kvantitativní. Kvantitativní je takový pokrok, který nazýváme technickým. Smyslem kvantitativního pokroku je usilování o rozvoj materiálního bohatství, zmnožení prostředků naplňujících lidské potřeby a touhy. Zatímco kvalitativní pokrok znamená rozvoj svobody, a to v podobném smyslu jako v německé idealistické filozofii nebo buddhismu. Takový humanitní pokrok se snaží odstraňovat utrpení, otroctví, závislost a otevírat skuliny štěstí a vytvářet podmínky neodcizené realizace člověka. V 19. století se oba póly pokroku spojují a je řečeno: "rozvoj technický, kvantitativní pokrok teprve umožní pokrok kvalitatvní, umožní zbavit člověka okovů. Tedy teprve tehdy může být člověk osvobozen, až budou zajištěny jeho potřeby, až nebude strádat." Spokojíme se tu s tímto zjednodušeným načrtnutím a konstatujme, že taková představa se ukázala jako mylná. Jak říká Marcuse: "Technický pokrok, který jako takový je sice předběžnou podmínkou svobody, neznamená nikterak také uskutečnění větší svobody." 1 Omyl můžeme najít v různých polohách, kupř.: (a)Vyšší produktivita nijak neodstraňuje nerovnost. (b) Vyšší produktivita způsobuje exploataci a zhusta devastaci přírodního, životního prostředí. Vyšší produktivta však nevisí ve vzduchu, ale je teď a tady navázána na zcela konkrétní ekonomickou formaci spojenou s politickou mocí, v jejímž zájmu nikdy nemůže být kvalitativní pokrok, pokud by předpokládal umenšování této moci a moci ekonomické.

Myslím si, že stejně jako společenství, tak jako osobnost stojíme před tímto dilematem: Jak umenšit moc, která znemožnuje emancipaci, a to tak, abychom nebyli sami proti sobě, abychom ve snaze o osvobození nevytvořili útlak. A domnívám se, že tato otázka je víc než ožehavou i pro člověka jakožto vědce, někoho, kdo nese odpovědnost za svou práci.

Ilustrujme to konkrétně i obecně na příkladu filosofa Alana Cartera. Ten původně vystudoval chemii, ale rozhodl se dále nepokračovat v chemickém výzkumu. K tomu říká: "Když jsem zjistil, že budoucnost by se zřejmě sestávala z vyrábění nervového plynu pro britskou vládu nebo tvoření zisku pro nadnárodní korporace, opustil jsem slibnou kariéru v chemickém výzkumu."2 Později se živil různými způsoby, cestoval, následně vystudoval filosofii a dnes je profesorem morální filosofie na univerzitě v Glasgow.3 Zmiňuji jej nejen jako příklad někoho, kdo radikálně přehodnotil vládnoucí ideály současné západní kultury a kdo prakticky působí v mnoha oblastech za emancipaci a spravedlnost. Mluvím o něm především proto, že ukazuje zásadní propojení, jaké panuje mezi oblastí politiky, ekonomie, represe a technologie. Carter kritizuje marxistickou teorii o výlučnosti ekonomické sféry a říká, že současné politické struktury udržují u moci ekonomické, které rozvíjejí technologie, ty dále represivní a ty drží u moci zpětně politické. Podobně píše Marcuse: "Dnes se zvěčňuje a rozšiřuje panství nejen prostřednictvím technologie, nýbrž jako technologie, a tato technologie dodává velkou legitimnost expanzivní politické moci, která absorbuje všechny kulturní sféry."4 Tady se ovšem výrazně ukazuje mylnost přesvědčení o nezávislosti vědce, o výzkumu, který je veden snahou poznávat svět a s tímto poznáním si lépe organizovat život. Nejde ani tak o to, že je výzkum někým placen a v tomto směru je závislý na donátorovi, ani o to, že by aplikace byly zadržovány ve snaze neumenšit cenu a tedy dostupnost a ekonomickou moc. V první řadě je Carterovo varování jasné: současná věda a technologie nikdy nemůže významně vykročit z tohoto kolotoče moci.

To, že vědec nemůže ve své práci vykročit z kolotoče moci, je ovšem významné omezení jeho práce, pokud nepracuje jen proto, že "se prostě pracuje", ale z jiných důvodů, ne nutně "vyšších", ale prostě z důvodu své společenské role i vlastního uspokojení z práce. Mimoto už Gustav Landauer před sto lety upozorňoval: "Hranice techniky, tak jak se technika dnes zařadila do kapitalismu, překročily hranice lidskosti."5 Z těchto důvodů jde tedy o něco, co nazvěme demokratizací vědy. Ve výběru, v dostupnosti, v popularizaci, v diskuzi, ve vzdělávání, ale i ve společenském odmítnutí systému extrémní specializace a nesmyslné, doživotní dělby práce. Jde také o demokratizaci účinků vědy v možnosti odmítnutí aplikovat techniku, byť by to třeba "usnadnilo" práci, protože taková představa je jen ideologií, iluzí v politicko-ekonomickém systému, který takovou situaci jen využije pro hlubší vykořenění člověka a ukotvení nepřekročitelnosti jeho omezeného výhledu. Samozřejmostí by také mělo být snažit se o kritickou reflexi, o rozvíjení prostoru pro inspiraci a imaginaci, prostoru, který se v prožívání člověka často smrskl na spektákl a konzum a tak se stal černou dírou.

Skončeme slovy Fritjofa Capry: "Struktury, které vědci v přírodě pozorují, jsou intimně propojeny se strukturami v jejich mysli, s jejich koncepty a hodnotami. Vědecké výsledky a technické aplikace jsou podmíněny myšlenkovým rámcem samotných vědců. A ačkoli mnoho z výzkumu na hodnotovém systému explicitně nezávisí, širší rámec výzkumu nebude nikdy od hodnot oproštěn. Vědci jsou odpovědni za svůj výzkum nejen intelektuálně, ale i morálně." A tváří v tvář postindustriálnímu kapitalismu v mezích parlamentní pseudodemokracie je třeba usilovat, aby morální odpovědnost nebyla jen slovem...

Poznámky

1 MARCUSE, H. Psychoanalýza a politika. Praha, 1969. Strana 40.
4 MARCUSE, H. Jednorozměrný člověk. Praha, 1991. Strana 130.
5 LANDAUER, G. Výzva k socialismu. Praha, 2008. Strana 111.

0
Vytisknout
3361

Diskuse

Obsah vydání | 8. 9. 2011