Kdo vytváří mýty o Václavu Havlovi?

21. 12. 2011

Havlovi kritici si osobují zásluhu smělých bořitelů mýtů o Havlovi jako světci, který je nekritizovatelný, nikdy se nemýlil a nikdy nic neudělal špatně, vždy žil v pravdě a lásce. Je opravdu tento mýtus rozšířený a doložitelný? Není to spíše mýtus o mýtu? ptá se Jiří Kubička.

Nejprve ale příklad mýtu (ve smyslu Rolanda Barthese) : Kdysi dávno jsem v malém Websterově slovníku našel definici slova "Lipany" - "místo bitvy, kde byli v roce 1432 poraženi Češi". Kdo Čechy porazil, tam uvedeno nebylo. Svým způsobem správně: z hlediska mýtu o slavných porážkách není důležité, kdo vyhrál. Mýtus o slavné porážce předznamenávající Bílou horu se ale začne bortit, když se dozvíme více o historickém kontextu: mezi vítěznými Čechy (Němců tam mnoho nebylo) byl budoucí "husitský král" Jiří z Poděbrad, německého císaře Zikmunda již před bitvou jako českého krále uznával poražený Tábor, ale vítězná Praha ne. V mýtu byla událost zbavena své historické konkrétnosti, porážka je abstraktně absolutní porážka, poražení Češi jsou totožní s Čechy doby národního obrození, vítězní Češi patnáctého století mizí. V mýtu je historická událost jen nositelem poselství. Historie má nekonečně možných významů, mýtus pouze jeden.

A teď k základním mýtu o Havlovi, mýtu o pravdě a lásce. Podobně jako u Lipan byli skutečně nějací Češi poraženi, Václav Havel opravdu na jedné z demonstrací v listopadu 1989 řekl 'Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí'. Byl to slogan pro ten den a hodinu, invokující základní lidské hodnoty; tehdy ho veřejnost přijímala jako výraz své touhy, nikoliv specifické Havlovy politické pozice kontrastující s jinými politickými programy. "Pravda a láska" byla později jako ideologie či politický směr chápána; především ovšem kritiky Václava Havla a oponenty jeho skutečných či domnělých spojenců a souputníků.Pokud se někdo k Havlovi hlásil, používal touto sousloví málo, a pokud ano, pak většinou z trucu. Za to zde máme Doležalova "velkovačnatého hlasatele pravdy a lásky" "pelech pravdy a lásky" Vítězslava Jandáka, bratrstvo pravdy a lásky, pravdoláskovce. Konkrétní Václav Havel zmizel v záplavě rétoriky, kterou nevytvářel on sám, ale jeho kritici, kteří vytvořili dojem, že Havel mluví o pravdě a lásce v každé druhé větě; na okolnosti oné historické chvíle, kdy tato pro něj osudová slova řekl, se zapomnělo.

Mýtus Václava Havla, který se považuje nebo je považován za bezchybného světce pravdy a lásky se prosadil do té míry, že dokonce i lidé, kteří chtějí o Havlovi něco positivního cítí potřebu zbavit se podezření, že jsou jeho nekritičtí vyznavači: "Nesouhlasil jsem s ním ve všem, ale..." Obvykle to o lidech, které máme rádi nebo které dokonce obdivujeme, neříkáme, skrytý předpoklad, že uznání hodnoty člověka znamená jeho zbožštění, není samozřejmý. Řeknu-li o některé kolegyni či kolegovi : "Je to dobrý psycholog a slušný člověk," nedodávám obvykle "ale nesouhlasím s ním úplně ve všem", to je přece jasné.

S možnou krátkou výjimkou asi půlročního období po listopadu 1989 nebyl Václav Havel nikdy v nebezpečí, že bude strádat nedostatkem kritiky nejen svých jednotlivých názorů a činů, ale celé své osoby. Mýtus o mýtu bezchybného světce pomyslného náboženství lásky a pravdy napomohl tomu, že každý, kdo ho chtěl zpochybnit ať už z důstojných důvodů nebo z krysí perspektivy, měl snadnou práci: mohl ho poměřovat ve světle, v jehož záři by neobstál vůbec nikdo. Havlovi nepřátelé se staví na piedestal hrdinů, kteří se odvažují postavit se moci vševládného tabu; měli by z tohoto piedestalu sestoupit, je výtvorem mýtu.

0
Vytisknout
11219

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2011