Nedobojovaný zápas o život v pravdě

President-filosof a politika z příšeří indonéské restaurace

27. 12. 2011 / Radek Mikula

Těm čtenářům, kteří mají dosud pocit, že k osobě prezidenta Obnovitele, jak se mu začíná říkat mezi jeho obdivovateli, je třeba ještě něco dodat, předkládám poněkud rozvleklou úvahu nad jeho osobním, politickým a filosofickým vývojem. Doufám, že ti, které neuspokojí svou myšlenkovou úrovní, v ní najdou alespoň pár zajímavých odkazů.

I. Člověk proti člověku pro Havla

"Zemřel Václav Havel, sluha USA, NATO, sudetských Němců a Izraele. Zemřel největší zrádce českého lidu!" ZDE

"Osobnost VH je naopak zapotřebí adorovat, protože za celé minulé století tady bylo jen velmi málo osobností, které dokázaly mravní kompas v sobě udržet po celý život a jeho střelka vždycky směřovala k pólu svobody." ZDE

Vlastností velkých postav je, že nutí své okolí, aby k jejich myšlenkám a činům zaujímalo postoje velmi odlišného rázu tak, jak to odpovídá názorovému rozvrstvení společnosti. Mnoho bezejmenných občanů - včetně mne samého - touží, aby projevy jejich osobnosti vyvolaly společenský ohlas či přímo pohyb potvrzující, že jejich konání není jen marnost. Že v tomto ohledu byl osud k Václavu Havlovi štědrý, dokazuje i reakce na uvedený citát komsomolců - obránci Havlovy památky na jejich web zaútočili a vyřadili ho z provozu.

Ve jménu ochrany jeho památky, jejíž stěžejní součástí je otevřená diskuze a svoboda volné výměny názorů, byl umlčen pobuřující hlas jeho odpůrců. Autoři zprávy z Novinek.cz se zároveň pospíchali ubezpečit u ministra vnitra, zda výlevem zuřivého resentimentu nebyl porušen zákon. K tomu je třeba přičíst urputné cenzurování kritických názorů na zpravodajských serverech.

Václav Havel prostě dokázal společnost politizovat. Bývalý režim na to reagoval tak, že z něj na dlouhá léta učinil pana Nikoho. Nevedl tedy proti němu ani diskreditační kampaň, ale odsoudil ho k zapomnění tak účinnému, že velká část společnosti jeho jméno až do listopadu 1989 vůbec neznala. Pár diskreditačních článků, které ne každý zaregistroval, se objevilo teprve pár měsíců předtím.

II. Havel z pohledu Jana Čulíka, Karla Kryla a Petra Pitharta

Zdá se mi, že Havel byl idealista a že byl sám osobně velmi zklamán, jak to s Českou republikou za posledních dvaadvacet let dopadlo. ZDE

S tímto dojmem Jana Čulíka lze souhlasit. Ptejme se ale, co je důvodem Havlovy "mytologizace", kterou kritizuje v titulku svého článku. Spíše než, abychom se zabývali reakcí českých médií, bude zajímavé, zamyslet se nad Havlovým odrazem ve vědomí jeho prostých obdivovatelů.

Na pražských ulicích jsem minulý týden potkával nadprůměrné množství kolemjdoucích, zvlášť žen, ve smutečním oděvu. Co je zdrojem citů vyjádřených tímto gestem? Že Václav Havel je tváří přeměny české společnosti? Vždyť ta jej samotného, jak si všímá Jan Čulík, zklamala. Nebo snad truchlící oslovuje právě to, že bývalý prezident projevoval toto zklamání, které v té či oné míře pociťuje většina společnosti?

Nejspíš to bude obojí. Jako symbol nových poměrů činí život v bahně současnosti snesitelnější. Připomíná, že to dnešní páchne přeci jen o něco méně, než to včerejší. Kritická vyjádření proti poměrům okořeněná pojetím světa označovaným za existenciální moralismus zase, pokud se s nimi ztotožníme, dávají naději, že my spolu s Havlem tvoříme část celku, která do zmíněného bahna vlastně nepatří, byť je jím špiněna a obtěžována. My černě odění, kdo podporujeme nápad na Havlovo letiště Praha, volíme Stranu zelených a přispíváme Člověku v tísni jsme ideoví pokračovatelé disentu, jsme ti, kdo žijí v pravdě, a můžeme tak být sami se sebou spokojeni.

Tento životní postoj své vyznavače zbavuje potřeby radikální změny politiky, o osobní vzpouře proti politickému, ekonomickému či justičnímu bezpráví nemluvě. Utvrzuje v pocitu, že není třeba postavit se na odpor proti současnému systému, že se nemusíme rozhořčit a začít pracovat pro skutečnou změnu. Stačí - když už se nám chce do veřejné činnosti - nějaká ta inventura demokracie, pár krotkých požadavků přednesených bez jakéhokoli osobního rizika. Zkrátka oprašovat, vylepšovat a bránit stávající systém tak nějak sametově, nekonfliktně, nekontroverzně. Určitě ne tak, že bychom upozorňovali na porušování Ústavy výkonnou, zákonodárnou i soudní mocí. Ústava by sice měla stát v jádru státního systému, jenže porušování ústavních hodnot je přece něco, co patří k rysům totalitního systému, a tvrdit, že k tomu dochází i dnes by bylo útokem na demokracii.

Faktu, že se Václav Havel začal pomalu stávat morálním alibi pro existenci založenou na sebestředném pojetí života v tržním hospodářství, si již počátkem devadesátých let všiml Karel Kryl:

"Je to nepochopitelné, ale on lidem totálně pasuje, neboť si ho zmytizovali a mají z něj modlu. Pokud se nebude plést do jejich věcí, tak mu budou pět: Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš, ale běda, jak jim sáhne trošku na jejich koryta a pseudojistoty."

Ke cti Havlově možno podotknout, že pár jeho kritičtějších výroků skutečně u části české pravice, která je prostá snění o morálním rozměru života, vyvolalo spílání do levicových intelektuálů. Tento druh cynismu, viz např. Miroslava Mackase však výraznější měrou nerozšířil.

Pravdou ovšem je, že Václav Havel zvlášť v posledních dvanácti letech nebyl žádnou ostrou osinou v pozadí politických či hospodářských elit. Když jsem před půl rokem po delší době pocítil, že dokážu ocenit jeho veřejnou činnost, ve chvíli, kdy se vyslovil proti plánované demolici na Václavském náměstí jednalo se o aktivitu zcela v intencích toho, jak popisuje rozdíl mezi protestními hnutími současnosti a sedmdesátých let německý režisér Andres Veiel:

"Tehdejší revolucionáři chtěli velké věci, usilovali o celosvětové hnutí od Frankfurtu po Tokio. Dnešní protesty zůstávají lokální a týkají se dostavby jedné nádražní budovy nebo jednoho dálničního obchvatu." ZDE

Tím se dostávám k výroku Petra Pitharta z osudové neděle, který vnímám jako pokus o hlubší pojetí toho, co představuje Havlova osobnost.

"Měli bychom si připomenout, co jsme chtěli, když byl Václav Havel všeobecně milován."

Čtu v těchto slovech povzdech nad hodnotovým posunem, který nechal vyblednout humanistický étos listopadu 1989 pod příkrovem navrátivších se normalizačních hodnot jako jsou klid a bezpečí spojené s rezignací na angažovanost ve veřejné sféře. To vše doplněné o vyhrocený individualismus neoliberální společnosti.

Jaký posun nastal u Václava Havla od doby, kdy byl všeobecně milován? Nevím, jestli bych se na tom dokázal s Petrem Pithartem shodnout. Zkusím to touto větou: Zatímco tehdy byl Václav Havel ztělesněním naděje, v posledních letech zůstal pouhou vzpomínkou na naději.

III. Havel z pohledu Moci bezmocných, Bohumila Kartouse a Slavoje Žižeka

Václav Havel jako autor eseje Moc bezmocných se v říjnu 1978 stal budoucností naděje, vlastně chronologicky opakem Havla z 21. století. Před třiatřiceti lety sedl a napsal přesně to, co bylo v dané chvíli zapotřebí zformulovat a zároveň stvořil text, který bychom neměli chápat jen jako brilantní a odvážné dílo dobového charakteru, nýbrž také jako výzvu ke kritickému myšlení a občanské angažovanosti v nadčasovém smyslu. Jako svého druhu zbraň, jež nám může být užitečná tady a teď podobně jako v ČSSR na sklonku sedmdesátých let. Každého, komu takové tvrzení připadá nadnesené, odkazuji na následující dva odstavce:

"Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských a politických podob. Heidegger výslovně mluví o krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie -- tj. demokracie tradičního parlamentního typu -- otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje.

Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit "samopohybu" technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné jen způsob jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního*. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu, celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno -- tolikrát už rozebráno a popsáno -- opravdu asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe."

ZDE

* jako post-totalitní V.H. označuje tehdejší čs. režim.

Toto pronikavě kritické myšlení inspirované vyššími životními hodnotami, spolu s odvahou, bezprostředním vystupováním, vysokou inteligencí a dalšími stránkami jeho osobního charismatu ho činily tváří kolektivní společenské touhy roku 1989 po lepší budoucnosti. Ta touha byla zrcadlem životní naděje hrdého a důstojného člověka nejen po samotné svobodě, ale i po jejím hodnotném naplnění, po nadosobních cílech jako je mezilidská vzájemnost, národní svrchovanost, duchovní obroda nebo ochrana přírody. Omezenost osobního života soustředěného na rodinné zájmy bez vazby ke svobodně zaujímaným občanským postojům najednou byla něčím co patřilo minulosti, něčím až ponižujícím lidský potenciál. Pocit hrdosti, že se společně podílíme na něčem, co nás přesahuje, měl svůj výraz v postavě Václava Havla, tehdy skutečně všeobecně milovaného, ale ještě nikoli mytizovaného do podoby ikony, ale prvního mezi rovnými, mluvčího bez majestátu.

Duch sametové revoluce definovaný radikální humanizací společnosti, pocitem občanské sounáležitosti a hledáním, řekněme s Havlem, hlubšího rozměru existence se ukázal být prchavým elementem. Marginalizace osmašedesátníků, rozpad Občanského fóra a posléze i společného státu ukázaly sociální skutečnost odlišnou od idealistických vizí disidentského společenství. A to vše byla jen předehra hlubšího hodnotového zvratu, při němž byla touha po lidskosti nahrazena jinou prioritou - tržní ekonomikou a hospodářským růstem. Triumfující neoliberální ideologii, kterou velká část společnosti, dokonce snad většina považovala ne za konkurenta sametového étosu, nýbrž za jejího pokračovatele v éře budování reálné demokracie ztotožněné s kapitalismem.

Podlehl tomuto postoji i Václav Havel? Zdá se, že od určitého okamžiku ano, avšak nikdy ne naplno. Svou podporu společenskému modelu založenému na trhu vždy důsledně doplňoval zdůrazňováním nutnosti rozvíjení obecné morálky, občanské společnosti a kultury. Tato vize mu postupem času působila nepochybně hluboká zklamání, které ale nikdy neformuloval do podobně fundamentální kritiky kapitalistického systému, jaká se mu podařila v Moci bezmocných. Nedostatky jakoby chtěl vidět pouze v jeho specificky lokální české realizaci. Tedy kritika "mafiánského" kapitalismu, nikoli kapitalismu jako takového.

Neschopnost či neochota zaujímat "havlovsky" jasnozřivá stanoviska ke světu kolem sebe se ještě hruběji projevila v jeho zahraničněpolitické orientaci. Vnitřní motor nutící ho bojovat za lepší svět běžel na plné obrátky, přičemž volant zůstal zaseknutý v pozici daleko napravo.

Přesný postřeh k tomuto stadiu jeho vývoje přináší ve svém článku B. Kartous:

Potřeba toho, aby pravda a láska zvítězily, ho možná často vedla k tomu, že toto vítězství prostě něčemu nebo někomu přisoudil, aby si ten pocit vítězství na chvíli navodil. ZDE

Analyticky se nad tímto jevem zamyslel Slavoj Žižek, ve své stati inspirované knihou Václav Havel -- Politická tragédie v šesti dějstvích :

Zklamaní levičáci, kteří jsou přesvědčeni, že radikální změna existujícího liberálně-demokratického kapitalistického systému už není možná, ale kteří nejsou s to zříci se své zanícené oddanosti ke globální změně, v této situaci investují svou přebytečnou politickou energii do abstraktního a nadmíru strnulého moralizujícího postoje. V tom je tedy Havlova tragédie: jeho autentický kritický postoj se stal moralizujícím idiomem, který si cynicky přivlastnili slouhové kapitalismu. Jeho hrdinské setrvávání na nemožném (vzdorovat zdánlivě nepřemožitelnému komunistickému režimu) skončilo službou těm, kdo "realisticky" argumentují, že jakákoli skutečná změna dnešního světa je nemožná.

Slavoj Žižek, Pokusy uniknout logice kapitalismu ZDE

Tento výklad je jistě zajímavý. Nejsem si ale jistý, zda plně vysvětluje tak hlubokou ztrátu kritičnosti a přemýšlivosti, která Václava Havla v mnoha ohledech postihla. Mrzí mě, že se mi nepodařilo Slavoji Žižkovi při jeho poslední návštěvě položit otázku, která by rozvinula diskuzi na toto téma. Ale třeba některého ze čtenářů napadne vlastní odpověď.

Koneckonců úvahy o povaze Havlova polistopadového dogmatismu se na tomto serveru již objevily. Za ocitování stojí dva odstavce z textu Marka Řezanky:

"Vojenské operace NATO či jednostranně USA podporoval proto, že nevěřil v alternativu k "demokratickému kapitalismu". Byl proto ochoten se raději mýlit s někým, ke komu cítil hodnotovou blízkost, než mít pravdu s tím, koho se obával a komu nedůvěřoval. Za to je, může být a bude kritizován, to byl ale jeho svět, v němž jasně vymezená pravda vítězila nad stejně dokonale postiženou lží a nenávistí. Nemohl překročit svůj stín, a to mu ani nelze vyčítat. Neztotožnil se s myšlenkami Pražského jara, demokratický socialismus mu zněl jako oxymóron. Že by naopak mohlo být reálným označením západních systémů "nedemokratický kapitalismus", by ho v nejčernějších nočních můrách nenapadlo.

Havlův svět byl vždy jasně nalinkován: Vzkvétající demokratický západ versus podezřelý totalitní východ, který se snad časem bude demokratizovat. Že by naopak západ směřoval mimo demokratické hodnoty, si vůbec nepřipouštěl." ZDE

K pochopení tak fatální ztráty kritičnosti a otevřenosti, jaká se prezidentovi přihodila, mi to ale stále ještě nestačí.

IV. Havel z pohledu Jana Husa, Karla Kosíka a Václava Bělohradského

Každému je jistě zřejmé, čeho se předchozí řádky týkají. Nekritickou podporu vstupu do NATO, které chtěl několik let předtím rušit, útoku na Jugoslávii, okupaci Iráku či snad už automatickou obhajobu zřízení americké radarové základny můžeme vnímat jako ztrátu citu pro pravdu, jako angažmá ve prospěch establishmentu, jehož symbolicky obrazným rysem je záliba v indonéských restauracích, jak to vykreslil ve svém překvapivě zdařilém filmu.

Spíše útrpnost pak dokázal vzbudit jeho podpis pod obskurním dokumentem nazvaným "Otevřený dopis Obamově vládě ze střední a východní Evropy". Suplika za americké protektorství připomíná rozpoložení normalizačních funkcionářů znejistělých novým směrem sovětské zahraniční politiky po roce 1985. Více by k této paralele mohl povědět Aleksander Kwaśniewski, jeden z Havlových spolusignatářů a někdejší člen polských komunistických vlád oné doby.

Dramatičtější ukázkou poklesu Havlova společenského rozhledu a nejspíš i osobnostního úpadku byla jeho žlučovitá vyjádření na adresu amerického vojáka Bradleyho Manninga, o kterém mluvil jako o zloději, místo jako o vězni svědomí.

V samotné Americe přitom na B. Manninga i v zavedených žurnalistických titulech zaznívají zcela opačné názory:

"Mnoho lidí ho odsuzuje za to, že poskytl WikiLeaks citlivé zprávy o americké zahraniční politice a o válkách v Iráku a v Afghánistánu. Avšak vláda vede válku a zároveň tají informace, aby ji mohla ospravedlnit. Tají zabíjení, vraždy a diplomatické manévry... Proto je oprávněné tyto informace zveřejnit," píše americký deník Christian Science Monitor. ZDE

Podle muže, který má být symbolem novodobého českého státu, příslušník americké armády: "nemá číst statisíce diplomatických nót, ale má odpočívat, když nebojuje."

Zvláště v prvních letech irácké války jsme mohli v novinách číst úryvky ze znechucených dopisů, které posílali američtí vojáci z bojiště. Nikde jsem nenašel žádnou zmínku o tom, že by tato kritika byla nějak potrestána. Koneckonců Spojené státy jsou svobodnou zemí s vysokým stupněm ochrany svobody projevu. Každému je ale zároveň jasné, jak bezmocná tato kritika byla v systému, kde síla slova bezejmenného jednotlivce je pod hranicí měřitelnosti.

Ke hmatatelné změně, k projevení moci pravdy je v takové situaci třeba mnohem víc než říct, co si o něčem někdo myslí. Takový čin pak má obdobný účinek jako vyslovení pravdy tam, kde je lež natolik slabá, že se musí hájit násilím.

Jan Hus vyprávěl, jak nám nedávno zprostředkoval Václav Bělohradský:

Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí.

K tomu ve svém článku Václav Bělohradský připojuje myšlenku Karla Kosíka:

Karel Kosík považuje tento krátký text za civilizační statek vytvořený našimi předky, za věčnou "pravdu o člověku", ke které se musíme stále vracet. Z pohledu Husem citovaného teologa nás rozum osvobozuje od povinnosti "žít v pravdě", podle vlastního svědomí. Být rozumný mu znamená být poslušný.

Václav Bělohradský: Czech soft power, Jak se kalí naše pravdy

V obsazení kosmické hry o souboji mezi pravdou a lží, mezi životem podle vlastního svědomí a ustrašenou poslušností zaznívá pozdní Havel hlasem teologa z Kostnice a radí odpočívat. Je to vlastně volání po poslušnosti instituci a po uspání vojákova svědomí uspávadlem rozumu, jež se v citovaném Žižekově článku Pokusy uniknout logice kapitalismu ptal zelinářovými ústy:

"Co jste zač, že mě zatahujete do věcí, které budou určitě použity proti mým dětem? Copak je na mně, abych napravoval svět?"

Václav Havel - sám zosobnění života v pravdě - prošel obratem k myšlenkové zkostnatělosti, která mu zabránila rozlišovat mezi ochranou lidských práv i demokracie a jejím velmocenským zneužíváním, takže mu bylo nemožným ocenit Manningovu odvahu, která odhalila manipulativní až zločinný charakter velmocenských praktik. Než si přiznat omyl své zaslepené víry v zastaralé souřadnice Dobra a Zla, ukázalo se pro Václava Havla důležitějším snažit se nevidět skutečnost, takovou jaká je. Místo hrdinství tak spatřoval svévoli, kterou zodpovědně odsoudil.

V. Havel pohledem Egona Bondyho

Je zcela na místě popsat Havlův vývoj jako tragédii, jak to učinil v názvu své knihy John Keane. Václav Havel byl jako disident představitelem postoje, který nadřazuje nadosobní hodnoty osobním zájmům, přičemž pro tyto hodnoty zároveň hledá hluboký filosofický přesah. Svůj světonázor dokázal zprostředkovat jak esejisticky, tak umělecky. Na tom se však nezastavoval.

Ve svém starém notesu mám dvě stránky popsané dvěma úryvky z Krylovy písně Synonymická, která strhujícím až patetickým způsobem líčí existenciální bídu života v reálném socialismu. Zachytil jsem je z vysílání Hlasu Ameriky ve druhé polovině osmdesátých let, stejně jako jeden z příspěvků Václava Havla, z něhož jsem si vedle emocemi nabitými Krylovými slovy poznamenal civilnější větu: "K tomu, aby byl člověk občanem se všemi riziky, je třeba určitá mravní statečnost."

Z dnešního pohledu banální moralitka. Můžeme mluvit o morálním kýči, o propojení mravní zásadovosti se sebezálibnou nadřazeností. Jenže to je pohled ze současné perspektivy s její vyprázdněností řeči. Nebylo tomu tak vždy.

Václav Havel svůj životní zápas nedobojoval se ctí. To však neznamená, že si nezasluhuje ocenit za to, že se do takového boje pustil. Ač byl politicky spíš neobratný, přispěl k občanskému probuzení československé společnosti morálním apelem, který možná i díky poněkud kýčovitým rysům zazněl silným způsobem v české povaze nakloněné sentimentalitě. K tomu ale byla nutná mohutná dávka opravdovosti.

Asi před dvěma týdny jsem si všiml svědectví od Egona Bondyho, jinak Havlova vytrvalého kritika, jak popisoval své pocity bezmoci během represí proti českému undergroundu v roce 1976. Nevěděl, jak pomoci souzeným, když mu chyběla mezinárodní proslulost Zdeňka Mlynáře či Ludvíka Vaculíka. K tomu, nevím, zda spravedlivě vůči těmto dvěma, dodává:

V těchto dnech s námi ještě žádný Mlynář nebo Vaculík nechtěl, jakožto s bandou chuligánů, nic mít, jediný Václav Havel, ale ten ovšem se vším nejvyšším rizikem a ze všech sil.

Leden na vsi, str. 17

Bez toho, abychom zapomínali na jeho selhání, mějme před sebou toto odhodlání hledat a bránit pravdu a svobodu i v době, kdy se zdálo, že tak činí proti celému světu.

0
Vytisknout
12145

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2012