Gogolovská Ukrajina

29. 12. 2011 / Boris Cvek

Jedna z nejkouzelnějších a nejmilejších knih, které jsem dosud četl, je jistě soubor povídek pohádkového rázu Večery na dědince nedaleko Dikaňky (N. V. Gogol: Výbor z díla I, Svoboda Praha 1952), jejichž atmosféra koření v ukrajinském venkově počátku devatenáctého století. Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852) se narodil v městečku Velké Soročince ležícím nedaleko Mirhorodu. Jeho rodiče byli poklidní venkovští statkáři, i když za zakladatele rodu bývá považován Ostap, kozácký hetman. Gogolův otec byl vzdělanec a autor komedií, matka byla zase hluboce spjata s lidovým myšlením. Ona víska, nepřímo zmíněna v názvu povídek, jsou Vasiljevce, v nichž Nikolaj strávil dětství.

Síla dojmů, získaných v útlém věku, dává jeho povídkám úchvatně barvitou fantazii. Avšak možná nejpůsobivější na nich je láska k vesnici a vesničanům, k přírodě, k domovu, kde všechno, od vodky přes lunu v úplňku k čarodějnicím, do sebe po staletí zapadá v jednotné kulturní svébytnosti, která obdarovává srdce životem. Nikolaj V. Gogol, to stojí za poznámku, nebyl Ukrajincem ve smyslu západních, propolských a uniatských končin (zvlášť kolem Lvova), naopak Polsko považoval za přirozeného nepřítele své vlasti, kterou nazýval Malá Rus. Proruští pravoslavní kozáci jsou ve svém boji proti Lachům (čili Polákům) hrdiny např. slavné prózy Taras Bulba, jež je součástí pokračování Večerů nazvaného Mirhorod.

Fiktivním sběratelem oněch pohádkových příběhů ze vsi Velké Soročince je lidová postava Včelař Zrzek Paňka. Předmluva, napsaná v duchu bodrého a mírného mužika, nás uvádí na venkov, ale hned první povídka a po ní všechny ostatní již s duchem Paňky nemají snad nic společného kromě toho, co líčí. Vypravěčem je spisovatel mistr, opájející se krásou svého dětského světa. I přesto je však předmluva důležitým akordem, naladí nás, ba přímo nás pozve ke stolu. Celý ten svět, o němž budou povídky vyprávět, je světem lidí, s nimiž při čtení předmluvy usedáme a jimž nasloucháme: "V předvečer svátku se scházívali dobří lidé na návštěvě ve včelařově chýši, usadili se za stůl -- a teď jen prosím poslouchat. Musí se říci, že to vůbec nebyli lidé jen tak obyčejní, nějací vesničtí mužici. Ano, možná že i někomu vyššímu než včelaři by udělali čest svou návštěvou. Znáte na příklad kostelníka z dikaňského kostelíka Fomu Hrihorjeviče? Ach, to byla hlava! Jaké ten uměl vyprávět historky! Dvě z nich najdete v této knížce. Nikdy nenosil hrubý plášť, jaký nosívají vesničtí kostelníci; ale zajděte k němu kdykoli ve všední den, a vždycky vás přijme v tenkém soukenném kabátě barvy vychladlého bramborového škrobu, za který zaplatil v Poltavě skoro po šesti rublech za loket... O Dikaňce jste se myslím naposlouchali dost. A musím říci, že tam mám dům čistší, než bývá včelařova chajda, a o zahradě netřeba mluvit: ve vašem Petrohradě jistě nenajdete lepší... Zato však až nás poctíte svou návštěvou, podáme vám melouny, jaké jste možná jaktěživi nejedli; a lepší med, přísahám, na vsích nenajdete: představte si, přinese se plástev a po místnosti se rozlije taková vůně, že to nelze vyjádřit: a čistý je jako slza nebo jako křišťál, co se dává do náušnic. A jakými pirohy vás nakrmí má starucha! Kdybyste jen věděli, jaké to jsou pirohy! Cukr! Učiněný cukr! a máslo teče po bradě, jak jen začnete jíst. Věru, pomyslíš si: jsou to ale mistři, tyhle ženské! Pili jste někdy hruškový kvas s trnkami, pánové, nebo vodku vařenou s rozinkami a slívami? Nebo nepřihodilo se vám dosud, že byste jedli smaženou krupici s mlékem? Můj ty bože, to je na světě jídel! Začneš jíst -- samé pochoutky -- nic jinak..."

První díl Večerů obsahuje prózy Soročinský trh, Předvečer Jana Křtitele, Májová noc neboli utonulá a Ztracený dopis. Po předmluvě k druhému dílu Večerů následují tyto povídky: Svatá noc, Strašná pomsta, Ivan Fjodorovič Špoňka a jeho tetička a Zakleté místo. Z nich se budu věnovat pouze Svaté noci, nejkrásnějšímu příběhu celé knihy, v něm totiž nejvíce vyniká Gogolova fantazie, jež kouzlí úchvatné obrazy přírody, lidí i nadpřirozených bytostí. Do příběhu nás uvádějí tato slova: "Minul Štědrý den. Nadešla zimní, jasná noc. Vyhlédly hvězdy. Měsíc se velebně vznesl na nebe, posvítit lidem dobré vůle i všemu světu, aby se všem vesele koledovalo a slavilo Krista Pána. Mrzlo silněji nežli zrána; ale zato bylo tak ticho, že skřípot zmrazků pod botou bylo slyšet na půl versty. Ještě ani jedna tlupa výrostků se neukázala pod okny chalup; jen měsíc kradmo do nich nahlížel, jako by vyzýval šňořící se děvčata, aby hbitěji vyběhla na vrzající sníh. Tu se z komína jedné chalupy vyvalily kotouče dýmu, rozběhly se mrakem po nebi a zároveň s dýmem vyletěla čarodějnice, posazená na koštěsti jako na koni... Ale kdekoli se skvrnka objevila, tam hvězdy, jedna za druhou, mizely s nebe. Brzy jich čarodějnice nasbírala plný rukáv. Tři nebo čtyři ještě zářily. Najednou se s opačné strany objevila druhá skvrnka, zvětšila se, začala se roztahovat, a už to nebyla skvrnka... Zpředu celý Němec: uzoučká tlamička, neustále se vrtící a očichávající vše, cokoliv se namanulo, ukončovala se, jako u našich sviní, kulaťoučkým rypáčkem, nohy byly tak tenké, že kdyby takové měl jareskovský starosta, přelámal by si je při prvním kozáčku. Ale zato zezadu to byl pravý guberniální právní zástupce v stejnokroji, protože mu visel ocas tak ostrý a dlouhý jako šosy nynějších uniforem; leda jen podle kozí brady pod čumákem, podle nevelkých růžků, jež mu trčely na hlavě... bylo možno se dohadovat, že to není ani Němec, ani guberniální právní zástupce, nýbrž prostě čert, kterému zbývala poslední noc, aby se toulal světem a vyučoval dobré lidi hříchům... Zatím se čert potichounku kradl k měsíci a už natáhl ruku, aby jej uchopil, ale náhle ji odtrhl zpět, jako by se spálil, pocucal si prsty, zatřepal nohou a připlížil se s druhé strany... V Dikaňce nikdo netušil, jak čert ukradl měsíc. Pravda, obvodní písař, když vycházel po všech čtyřech ze šenku, viděl, že měsíc z ničeho nic tancoval po nebi, a s přísahami přesvědčoval o tom celou ves; ale vesničané nad tím jen kroutili hlavami, ba ještě si z něho tropili posměch."

Měsíc, čarodějnice, čert, písař i další postavy, s nimiž se setkáme, jsou součástí toho malebného mikrokosmu maloruské pohádky. Zároveň čertovo chování a především náznak konfrontace mezi pohádkou a realitou (dva odlišné výklady toho, co a proč viděl opilý písař) přinášejí rozměr frašky -- a ty dva momenty, pohádku a frašku, Gogol spojuje znovu a znovu v nekonečném gejzíru nádherných variací. Proč vlastně čert ukradl měsíc? Přečtěme si o tom: "...věděl, že bohatý kozák Čub byl pozván na štědrovečerní krucipovou kaši s medem ke kantorovi, kde budou: starosta, kantorův příbuzný..., kozák Sverbyhuz a ještě nějací lidé. Kde kromě krupicové kaše s medem bude vodka vařená s kořením a s ovocem, vodka se šafránem a mnoho všelijakých jiných pochoutek. A zatím jeho dcera, nejkrásnější dívka ve vsi, zůstane doma, a k dceři, to se rozumí, přijde kovář, silák a junák k pohledání, který byl čertu protivnější než kázání důstojného otce Kondrata." Čub, když vyjde před svou chalupu a vidí černočernou noc bez měsíce, váhá, zda má jít na lákavou hostinu a puká zlostí. Jeho rozhovor s kmotrem, jemuž je zmizení měsíce zcela lhostejné, geniálně zachycuje Čubovu rozpolcenost a konečně ho nutí, aby vyrazil, i když vyrazit nechce -- kmotr totiž řekl, že zůstane doma, a Čub jemu na zlost podotkl, že on půjde... když vychladl, už bylo pozdě vzít to zpět. Tím se ale čertovo dílo hatí, kovářova šance navštívit tajně Oksanu, Čubovu dceru zůstává.

Ta se po otcově odchodu fintila a pitvořila před zrcadlem a podivovala se přitom, že a proč ji lidé pokládají za hezkou. Sama sebe ale přesvědčí záhy a snadno. Když se objeví kovář, jsme svědky scény, v níž se on zdá hluboce zamilovaný, ona naopak povrchně životná a lhostejná k jeho vážnému citu. Mezitím se čarodějnice a čert svezou komínem do chalupy kovářovy matky... a ukáže se, že tou čarodějnicí je Solocha, jeho matka sama, žena, které se ve vsi dvořil kdekdo, dokonce i vdovec Čub. Jeho cesta na lákavou hostinu byla brzy přervána velkou chumelenicí a začal se tedy domáhat vchodu do vlastní chalupy, když v ní byl ještě kovář. Čub stojící v černočerné tmě tváří v tvář kovářovi, který mu otevřel dveře, dojde k závěru, že tohle není jeho chalupa, ale chalupa chromého Levčenka, čili, jak se škodolibou radostí usoudil Čub, kovář dochází za jeho mladou ženou. Mezitím kovář Vakula, jenž Čuba také nepoznal, uštědřil mu pořádný výprask. Komediální zmatek se začíná rozjíždět.

Měsíci se nějak podařilo uniknout z čertovy kapsy, skončila chumelenice, mráz jako by se oteplil, všude se objevily tlupy chlapců a děvčat, koledníků. Přišly také za Oksanou, a ta se oddala jejich veselí. V rozpustilosti potom Vakulovi řekla, že si ho vezme za muže, když jí donese střevíčky samotné carevny: "Hloučky koledníků, mládenci zvlášť a dívky také zvlášť, spěchaly z ulice do ulice. Ale kovář šel a neviděl ničeho a nezúčastnil se těch veselostí, které kdysi měl nade všechno rád." U Solochy ovšem pokračuje komedie. Zatímco čert dobýval její půvaby, objevil se starosta a začal vysvětlovat, že sice chtěl jít ke kantorovi, ale vánice ho odradila, a tak se rozhodl večer strávit u ní. Čert se před starostou ukryl včas a starosta se ještě před koncem své řeči musel zas rychle ukrýt před kantorem: "Kantor vstoupil s hekotem a mna si ruce vyprávěl, že u něho nikdo nebyl, že se upřímně těší z této příležitosti, aby si u ní trochu vyhodil z kopýtka, a že se proto nezalekl ani vánice." Bizarní obtěžování a svádění, jímž kantor v dalších řádcích útočí na Solochu, je náhle ukončeno bušením samotného Čuba -- a tak kantor, podobně jako starosta, musel rychle najít úkryt. Ale i Čub se musí schovat, totiž před Vakulou, který přišel ke své matce v hrozné náladě. Objeví se i kozák Sverbyhuz, s nímž se Solocha ztratí před synovými zraky do zahrady. Mezitím Vakulův zrak padl na pytle, v nichž byli schováni čert, starosta, kantor i Čub, a vzpomněl si, že je měl dávno odnést do kovárny, i vzal je na svá ramena. Když ale venku zaslechl Oksanin hlas, pustil pytle (kromě toho nejmenšího s čertem), rozběhl se za ní a řekl jí, že ho už na tomto světě neuvidí. Vydal se ale nakonec za Záporožcem Pacjukem, který "zná všechny čerty", aby mu pomohl.

Scéna setkání Vakuly a Pacjuka je úžasně krásná právě novým spojením frašky, jež má nově i swiftovský podtón, a sváteční pohádky, která okouzluje fantazii: "Kovář ostýchavě otevřel dveře a spatřil Pacjuka, jak sedí po turecku na podlaze před nevelkým soudkem, na kterém stála miska s haluškami. Tato miska stála jako zúmyslně na stejné úrovni s jeho ústy. Aniž pohnul jediným prstem, naklonil mírně k misce hlavu a srkal polévku, lapaje čas od času přímo do zubů halušky... "Přišel jsem k tobě, vážený Pacjuku," pravil a znova se poklonil. Tlustý Pacjuk pozdvihl hlavu, ale hned se zase jal vstřebávat halušky. "Ty prý -- neměj mi to za zlé..." řekl kovář, který nabyl odvahy, "neříkám to proto, abych tě nějak urazil, jsi trochu spřízněn s čertem." Sotva pronesl tato slova, Vakula se zalekl, že se snad přece jen vyjádřil trochu neomaleně a že silná slova málo zjemnil... Ale Pacjuk jen vzhlédl a opět se jal vstřebávat halušky." Pacjuk se místo zájmu o kovářova slova po spořádání halušek pustil do nadívaných knedlíčků a přivedl tak Vakulu k pocitu hnusu a marnosti. Když ten ale utíkal bez naděje pryč od žrouta Pacjuka, který se zaprodal čertu, čert z Vakulova pytle se uvolnil a sedl si mu obkročmo na krk. Znamením kříže se ale kovářovi podařilo čerta zkrotit a donutit ho, aby letěl i s ním do Petrohradu.

V tu dobu Oksana přemýšlela nad slovy, jež jí řekl Vakula, a cítila o něj strach. Čub i kantor v pytli se stali obětí krádeže. Hubený kmotr, jemuž krčmářka odmítala nalít na dluh, vyšel ve zlostné náladě z hodpody a náhle uviděl před sebou veliké pytle: "To se podívejme, jaké pytle tady někdo nechal!... Třeba je v nich i vepřové. Měl to někdo z pekla štěstí, že si nakoledoval tolik všelijakých jídel." S objevivším se tkadlecem odneli první pytel přímo do kmotrovy chalupy, tam ale narazili na jeho ženu. Gogol dosti sarkasticky a s neobyčejnou bravurou líčí kmotrovu manželku a jejich vztah: "Kmotrova žena byla poklad, jakých je na světě až chvála bohu. Stejně jako její muž téměř nikdy neseděla doma a skoro celý den se ometala u kmotřiček a zámožných stařen, chválila a jedla s velkou chutí a se svým mužeme se právala obyčejně jen ráno, poněvadž jen v tuto dobu jej občas vídala... Kmotr přes svou obvyklou chladnokrevnost jí nerad ustupoval; a proto téměř po každé odcházel z domu s krevními podlitinami pod oběma očima a jeho drahá polovice se s brekem vlekla vypravovat stařenkám o nepřístojném chování svého muže a o ranách, které od něho utrpěla." Žena se pytle brzy zmocní, otevře jej a podlehne dojmu, že uvnitř je kanec, vylezl z něj však Čub a po něm i kantor. Kmotrově ženě i tkadlecovi jde hlava kolem, Čub žasne ještě více a dochází mu, že Solocha má více napádníků než jen jeho... Nakonec je osvobozen i starosta, který ve svém pytli zůstal ležet na cestě.

Vakula letí do Petrohradu. Tato jeho cesta ovšem představuje poněkud schematický a prkenně romantický exkurs, v němž jsou zcela nevěrohodně idealizovány hodnoty Gogolovi drahé: carismus, kozáctví, vzájemná pomoc krajanů... Jisté je, že Vakula získal ony carevniny střevíčky, které si za podmínku stanovila Oksana. V okamžiku, kdy se příběh vrací zase na vesnici, fraška pokračuje dál -- nejprve se venkovanky přou o své výmysly, totiž o to, jakým způsobem spáchal kovář údajnou sebevraždu. Čubova dcera se pod napětím těchto zvěstí do kováře zamiluje, její otec naopak "nikterak nemohl zapomenout na Sološinu věrolomnost a ani ve spánku jí nepřestával nadávat". Samozřejmě na druhý den všechno dopadlo dobře, čili láska Oksanina a Vakulova došla naplnění... to je však na celém příběhu nejméně podstatné. Nikoli šťastný konec, ale čert kradoucí měsíc, Oksana přemýšlející nad svou krásou, Čubův vnitřní boj a cesta-necesta na hostinu, kantorovo svádění Solochy, Pacjukovo obžerství a mnoho jiných podobných epzod si člověk po přečtení Večerů musí znovu a znovu s rozkoší a s úsměvem připomínat. Zvláště se pohádkové povídky Gogolovy hodí k předčítání za zimních i letních nocí, kdy se lidé chtějí sdílet i bavit.

0
Vytisknout
3608

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2011