ANALÝZA PROJEDNÁVÁNÍ STÍŽNOSTÍ NA RADU ČESKÉHO ROZHLASU A RADU ČESKÉ TELEVIZE

Protiprávnost pod záminkou práva na právo

14. 4. 2012 / Štěpán Kotrba

Volební výbor Sněmovny, který má v gesci bdění nad dodržováním mediálních zákonů, se začal ve čtvrtek zabývat třemi stížnostmi na porušení zákonů Radou Českého rozhlasu a Radou České televize, kterými jsem poslance "obtěžoval" v minulých měsících. Zákon totiž praví, že mediální rady jsou odpovědné ze své činnosti Parlamentu. Dopadlo to přesně tak, jak jsem očekával, ba hůř. Za patnáct let, co jsem v Poslanecké sněmovně akreditován jako novinář a za dvanáct let, po které se zabývám mediální legislativou, jsem nezažil tak diletantské projednávání, takovou aroganci a ignorování zákona samotnými poslanci, jako teď.

zvukový zánam z jednání volebního výboru, projednávajícího stížnosti Štěpána Kotrby 11,2 MB WMA

Problém všech stížností, týkajících se zákonů o ČT, ČRo a ČTK je, že příslušné normy jsou lex specialis, upravující pravidla elektronických médií veřejné služby odlišně od ostatních právních norem. Pravidlo subsidiarity praví, že existuje-li k všeobecné normě lex universalis i lex specialis, rozpor se řeší tak, že lex universalis se nepoužije (či jen podpůrně) a formulace speciální normy má prioritu. Na tuto "drobnost" téměř všichni právníci, píšící posudky na tyto stížnosti, zapomněli...

zákon 484/1991 Sb. o Českém rozhalsu ZDE

zákon 483/1991 Sb. o České televizi ZDE

O oprávněnosti a faktické správnosti stížností nerozhoduje nezávislý a odborně kvalifikovaný soud, jak garantuje občanům ústava ve všech ostatních případech, ale rozhodování si přímo v zákoně vyhradil ale politickými postoji ovlivněný sbor laiků s mandátem voličů – zákonodárci. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. O protiústavnosti tohoto postupu není sporu. Poslanci v tomto případě nejsou zákono-dárci, ale zákono-vykladači a zákono-strážci a ve vztahu rady–veřejnost nahrazují soud. Na rozdíl od soudu poslanci nerozhodují meritokratorně, vázáni textem zákona a procesními pravidly soudního řádu, ale rozhodují hlasováním, procesně nevázáni ničím, mimo svých politických zájmů a jednacího řádu Sněmovny, který ovšem projednávání stížností neupravuje nijak. Strany sporu nemají ani právo hovořit a obhajovat svá stanoviska. Pokud je jim poslanci dáno slovo, děje se tak benevolencí předsedajícího hlasováním přítomných poslanců a slovo jim může být stejně snadno jako dáno, také kdykoliv odebráno. Poslanci rozhodují fakticky bez ohledu na text zákona i na fakta. Dokazování čehokoliv je proto obtížné. Proti jejich rozhodnutí není odvolání. Parlament je suverén. Tomu ovšem odpovídá úroveň debaty i výsledky.

Stížnost první – na člena Rady Českého rozhlasu Zelenku

Antonín Zelenka jako člen Rady Českého rozhlasu je zároveň zaměstnancem Ministerstva školství, pověřený ministrem Dobešem funkcí zastupujícího ředitele odboru vnějších vztahů a komunikace.

Její projednávání začalo na předchozí schůzi volebního výboru a bude mít pokračování nejspíš i za měsíc. Možná i později. A možná už nikdy.

Text stížnosti 3. 2. 2012 ZDE

Obdobnou stížnost jsem podával už před lety na tři členy Rady Českého rozhlasu, z nichž Dana Jaklová byla jmenována do funkce v místní správě za ODS (a byla členkou mediálního panelu téže strany, což ovšem nebyla veřejnosti přístupná informace a proto nebyla předmětem stížnosti), Maria Ptáčková byla vedoucí tiskového oddělení krajského úřadu a tiskovou mluvčí hejtmana a dnes už zesnulý Ladislav Jíša zastupoval obchodní zájmy lobistické skupiny vinařů okolo festivalu Znojemský hrozen. Nemoresními požadavky z pozice radního dotlačil generálního ředitele k mediálnímu partnerství, které znamenalo, že redakce ČRo vysílaly zdarma jako redakční materiál reklamní pořady, které byly v rozporu s Kodexem ČRo a za které by jinak, pokud by byly označenou reklamou, Jíša zaplatil velké peníze. Součástí "neziskového" festivalu ale bylo i "ziskové" eseróčko, které Jíšu živilo... Škodu, způsobenou rozhlasu, nikdy nikdo nevyčíslil ale podle mých subjektivních dohadů se pohybovala v řádu milionů. Osobami spojenými s festivalem byli ovšem jihomoravští politici všech stran – od poslanců ODS, lidoveckého hejtmana až po poslance ČSSD. Moravská chobotnice s dlouhými chapadly. Projednávání trvalo dva roky, během kterých uplynul mandát Marie Ptáčkové i poslanců. Nakonec poslanci rozhodli, že zákon neporušila ani Jaklová, ani Ptáčková, ani Jíša... Nebyla "politická vůle".

12.3.2007, Štěpán Kotrba: Nezpůsobilé k výkonu funkce - i ze zákona ZDE

3.7.2006, Štěpán Kotrba: Odpovědnost člena Rady a odpovědnost partajního sekretariátu ZDE
25.10. 2007, Štěpán Kotrba: Paroubkův Kudrys je pryč první, další ještě zbývají - Jíša zneužívá rozhlas k obohacování své firmy ZDE

Zákon o Českém rozhlase i zákon o České televizi díky § 2 novely č. 39/2001 Sb., která byla projednávána těsně po televizní krizi 23. 1. 2001, určil, že členy Rady nebudou nominovat politické strany přímo, aby tak neovlivňovaly nezávislá média, ale návrhy budou podávat neziskové organizace a další instituce občanské společnosti. Volit budou poslanci. Postaru je to stále ještě v Radě ČTK, kde stále sedí přímí nominanti politických stran. Od té doby je v zákoně o ČT i v zákoně o ČRo psáno:

„Návrhy kandidátů na členy Rady předkládají Poslanecké sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.“

Zároveň zákon poměrně přísně vymezil, že členem Rady nemůže být nikdo, kdo zastává jakoukoliv funkci ve veřejné správě, neboť jde o osobu v principu ekonomicky závislou na vůli či nevůli vlády či některého jejího člena.

„Členství v Radě je neslučitelné ... s jakoukoli funkcí ve veřejné správě, ...“

Další odstavec téhož paragrafu vymezil, že člen Rady

„...nesmí zastávat žádnou funkci v politických stranách, politických hnutích nebo občanských sdruženích, ani nesmí při výkonu své funkce v Radě jejich jménem vystupovat nebo působit v jejich prospěch nebo ve prospěch jiných skupinových zájmů; dále se nesmí podílet na podnikání v oblasti hromadných sdělovacích prostředků, ani nesmí zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly ohrozit důvěru v nezávislost nebo nestrannost jeho rozhodování v Radě. ...“

Zákon o Českém rozhlase ZDE

Úmysly zákonodárce jsou jasné. Logické argumenty, mající zajistit, že političtí či ekonomičtí lobbisté nebudou rozhodovat o podobě vysílání či o činnosti médií veřejné služby. Díky tomuto odstavci byl odejit z Rady České televize její člen Ivan Binar, nominovaný Českým centrem PEN klubu, neboť byl zároveň předsedou Obce spisovatelů a odmítl se funkce vzdát, což odporuje zákonu o České televizi. Úmysl sice v tomto případě nevinně ctnostný, ale předsednictví organizace bylo v rozporu se zákonem. „Samozřejmě, že nemám pocit, že bych porušil zákon,“ reagoval na své odvolání tehdy Binar. „Nevím, kde se střetávají zájmy české literatury a zájmy ČT...“ Poslanci v prosinci 2003 na návrh místopředsedy mediální komise Poslanecké sněmovny Petra Plevy (ODS), odvolali Binara kvůli střetu zájmů. Binar se podle Plevy provinil tím, že v médiích řekl, že v Radě chce zastávat zájmy Obce spisovatelů, které předsedá. Pleva tehdy také argumentoval Binarovým čestným prohlášením, ve kterém stojí:

„Pokud nesplňuji podmínku volitelnosti dle některého z výše uvedených bodů, prohlašuji, že v případě svého zvolení členem Rady České televize dnem svého zvolení tyto podmínky splním.“

Stejné čestné prohlášení podepisoval i Zelenka. Pokud členové Rady nesmějí zastávat funkci v politických stranách a hnutích, společenských organizacích a sdruženích ani občanských iniciativách, platí to jak pro spisovatelskou organizaci, tak i pro chovatele králíků. Obé jsou společenské organizace.

Ani jeden farářů, který se kdy do mediálních rad dostal, se v Radě nikdy Boha nedovolával, nechtěl prosazovat Boží vůli a ve prospěch církve nelobboval. Alespoň ne otevřeně. Kde není žalobce, není ani soudce. Ve skandálním případě ministerského píáristy (zastupujícího ředitele odboru vnějších vztahů a komunikace MŠMT) Antonína Zelenky se ovšem žalobce našel, zvlášť když Antonín Zelenka neodstoupil z funkce člena Rady sám, jak ho k tomu písemně vyzval předseda volebního výboru, poslanec ODS Mencl.

Názor na neslučitelnost obou Zelenkových funkcí jsem měl stejný, jako předseda volebního výboru, který kvůli tomu dokonce svolal mimořádné zasedání volebního výboru, aby zde odvolání Zelenky navrhl. Nakonec nenavrhl. Co nebylo dovoleno volovi, je dovoleno bohovi. Problém totiž byl, že poslanci koalice náhle nevěděli, co je to „funkce“, ani co je to „veřejná správa“, což národu sdělili na mikrofon do záznamu. Prý je zákon napsán „nejasně“... Přítomný Antonín Zelenka si navíc přinesl právní posudky (včetně jednoho od ředitele právního odboru ministerstva školství, který tuto činnost cela určitě nemá v popisu práce...), které tvrdily, že o porušení zákona nejde.

Advokát Kovanda správně dovozuje, že samotný fakt jakéhokoliv "standardního" pracovního poměru ve státní správě nesplňuje ono ustanovení o "jakékoliv funkci". Pan advokát si nevšiml, že u Zelenky nejde o pracovní poměr, ale pověření k výkonu funkce vedoucího pracovníka, byť po přechodnou dobu.

"Stanovisko k souběhu zaměstnaneckého poměru a funkce v Radě Českého rozhlasu" (Advokátní kancelář Kovanda, Tykalová) ZDE

Aleš Gerloch, dnes sám profesor, si vzhledem ke svému věku určitě ještě pamatuje přednášky profesora Eduarda Kučery z teorie státu a práva na Právnické fakultě UK... Na tyto přednášky jsem chodil koncem osmdesátých let i já. Vliv Kučerova komplexního systémového přístupu na Gerlochovo myšlení je vidět i z toho, že Gerloch zmiňuje hned v úvodu několik hledisek, dle kterých se posuzuje v právní teorii i praxi pojem, v žádném právním předpisu nevysvětlený. Gerloch zmiňuje analytické hledisko jazykové, systematické, logické, teleologické, historické a komparativní.

  • Správně dovozuje z hlediska jazykového, že jde o uplatňování mocenské autority ve veřejném právním prostoru - a nepopírá, že ministerstvo je takovým prostorem. Řetězec sémantických asociací vláda>ministerstvo>...moc je zřetelné.
  • Gerloch správně dovozuje i z pohledu systematického, že jde především o funkci ve spojení s výkonem veřejné moci. Ředitel odboru komunikace centrálního úřadu státu s veřejností má nesmírnou moc. Mnohdy větší, než ministr sám.
  • Gerloch správně dovozuje i funkční vymezení termínu "funkce" - náplní činnosti. Klíčový je pro Gerlocha vnější aspekt moci onoho autoritativního rozhodování - ne tak dovnitř úřadu vůči přímo podřízeným zaměstnancům, ale ven - směrem k veřejnosti. Ředitel odboru komunikace centrálního úřadu státu tuto moc nezpochybnitelně má. Ne možná moc ve smyslu Weberovy negativní definice "tvrdé moci" (schopnost přinutit druhého učinit něco proti jeho vůli), ale určitě ve smyslu autority a vlivu - projevů "měkké moci".
  • Gerloch správně sleduje i možné způsoby ustavování osoby do funkce - jmenováním a volbou. Ale zapomíná už ale dodat, že zvláštní formou jmenování je dočasné pověření výkonem funkce. Jde o zvláštní formu zmocnění, ve které suverénní moc jedné osoby (ministra) přechází na druhou osobu (vedoucího pracovníka) spolu s přenesením zodpovědnosti za určitých podmínek v určitém omezeném rozsahu. Takto přenesená moc není suverénní a může být suverénem kdykoliv znovu odebrána. Ale opět - je to moc.

Gerlochův výklad pojmu má jako jediný z předložených právních rozborů širší teoretickoprávní fundament - jak v přirozeném právu jako základu práva, tak i v přirozeném jazyce jako základu kultury, která to právo formuluje na základě ustálených sémantických vazeb. Bere v úvahu nejen formální aspekty objektivního práva, ale i jeho materiální podstatu - důvody, proč toto formální vyjádření vůle zákonodárců v normativním aktu ustanovení zákona existuje. Základem práva jsou etické normy. Ty společnost sdílí - aniž kdy (s výjimkou Desatera) měla potřebu je napsat. Etickým imperativem objektivní nezávislosti médií veřejné služby je zcela určitě hluboký příkop, vykopaný mezi zájmovým a mocenským světem politiky a komerčním světem zisku na jedné straně, a světem garancí ústavně zaručené svobody slova a principů veřejného prospěchu (blaha), které jsou základem existence mediální veřejné služby, na straně druhé.

V žádném případě z Gerlochova stanoviska nelze dovodit, že by souběh obou funkcí nebyl kolizní se zněním zákona o ČRo.

Stačí si toto stanovisko jen přečíst. A pochopit. Což ale vyžaduje určitou míru teoretickoprávní vzdělanosti, od poslanců očekávatelné, když jsou to zákono-dárci. Která ovšem některým voleným zástupcům lidu chybí. Ale pokud je demokracie jako princip funkční, i blbec v parlamentu musí mít své zástupce... Jen jich nesmí být většina.

"Výkladové stanovisko k významu legislativně užívané formulace funkce ve veřejné správě" (Prof. JUDr. Aleš Gerloch, CSc.) ZDE

JUDr. Šimůnek z MŠMT dovozuje slovo funkce pouze z formulací pracovního práva. A Šimůnek neví, co je to funkce... Domnívá se, že k naplnění postavení vedoucího pracovníka nestačí, že je pověřen zastupováním ředitele odboru, ale že mu musí být příslušně změněna pracovní smlouva... aby došlo k naplnění faktu, že "vykonává funkci". Pan právník jaksi nedovodil, že rámec pojmu funkce je i s ohledem na společenské organizace a politické strany v zákoně o Českém rozhlase daleko širší, než v zákoníku práce. Pan právník nedovodil, že samotné přijetí pověření k zastupování vytvořilo dvojstranný právní akt, zavazující obě strany loajalitou. A loajalita k ministrovi vylučuje kritický nadhled, nutný pro posuzování etických norem žurnalistky veřejné služby.

Tomuto se říká byrokratickoprávní fachidiotismus.

"K postavení pana Antonína Zelenky" (právní ředitel MŠMT JUDr. Miroslav Šimůnek) ZDE

Co je veřejná správa, citací "klasiků" (Sládečka) hned na začátku pregnantně objasnila i ředitelka Parlamentního institutu, JUDr. Syllová, k meritu se vyjadřující na základě žádosti předsedy výboru. Postupuje v obdobné logice jako Gerloch. Správně poznamenává, že pojem funkce musíme hledat v přirozenoprávním kořeni práva - v obecném jazyce a kultuře doby, kdy zákon vznikal - devadesátých letech (odkaz na § 1 odst. 1 lustračního zákona 451/1991 Sb., vzniklý ve stejném roce ). Ovšem závěr tohoto poznatku už Syllová dovozuje špatně. "Jakákoliv funkce" neznamená "jakoukoliv činnost" ve veřejné správě, ale pouze "činnost vykonávanou na základě určitého postavení nebo hodnosti". I právník "ve funkci" parlamentního úředníka by se měl umět rozhodnout a měl by vědět, že je v prvé řadě právník...

Velmi správně už autorka dovozuje z teleologického zkoumání (judikát NS ČR č. JC174/98 2 Cdon 382/97), že pověřený pracovník je také vedoucím úředníkem. Závěr autorky je zcela zřetelný: Zelenkova funkce na MŠMT je neslučitelná s funkcí člena Rady ČRo. Co ale s "kreační pravomocí" poslanců, jejichž "kreace" může zákon nerespektovat, jako se tomu stalo v případě Ptáčkové a Jaklové??? Všimněte si drobného, takřka nepostřehnutelného rozdílu mezi nepoužitým pojmem "kreativita" (tvořivost) a použitým pojmem "kreace" ("výtvor"). A co teprve, když jsou ty výtvory vymýšleny kreacionisty... To by pak i Bůh nad takovými kreaturami zaplakal.

"Posouzení neslučitelnosti s členstvím v Radě ČRo" (Parlamentní institut) ZDE

Laik i právník si názor o požadavku zákona i o úrovni právní argumentace autorů posudků – bez ohledu na zvučnost jmen a množství titulů utvoří poměrně rychle. Poslanci přišli ovšem na jednání výboru naprosto nepřipraveni a tváří v tvář posudkům, předloženým Antonínem Zelenkou spolu s hrozbou potenciálního právního sporu, si vyžádali čas na prostudování podkladů. Bod byl proto odročen „na příště“. Poslanci předložené podklady studují už druhý měsíc. „Příště“ ještě nenastalo.

Stížnost druhá – na porušení zákona oběma radami

Nezveřejnění schválených dokumentů, které zveřejnit ukládá zákon, v termínu a způsobem, jakým je v zákoně stanoveno, Radou ČT a Radou ČRo.

Text stížnosti 21. 1. 2012 ZDE

Zákon o ČT i zákon o ČRo říkají v § 7 odst. 4, že

„Z jednání Rady pořizuje předsedající zápis. Zápis z jednání Rady, schválené dokumenty podle § 8, popřípadě usnesení Rady o vyloučení veřejnosti z jejího jednání musí být nejpozději do 3 dnů ode dne jednání Rady uveřejněny způsobem umožňujícím dálkový přístup, s výjimkou těch částí uvedených písemností, které obsahují skutečnosti chráněné podle zvláštních právních předpisů.“

Rada České televize i Rada Českého rozhlasu dodnes nezveřejnily schválený dokument, nazvaný „Rozpočet na rok 2012“. Na argumentech, použitých k obraně, je ovšem vidět rozdílnost přístupu obou rad.

Česká televize až po obdržení žádostí o vyjádření zveřejnila 20. 1. 2012 pouze tabulku se základními ukazateli rozpočtu v domnění, že to je „schválený rozpočet“. Ano, co do výše příjmů a výdajů ano. Nikoliv však co do podrobností, které Rada v průběhu prosince 2011 diskutovala a 11. 1. 2012 schvalovala... Sněmovně ovšem předseda Rady Uhde poslal dopis, v němž přiznává pochybení v opoždění o několik dní s tím, že vycházel z mylného předpokladu, že schválené materiály se běžně zveřejňují, aniž je k tomu třeba pokynu předsedy Rady. Předseda v dopise píše: „proto jsem pokyn ke zveřejnění rozpočtu na rok 2012 vydal opožděně.“

Dopis předsedy Rady ČT Milana Uhdeho ze dne 9. 2. 2012 předsedovi volebního výboru, poslanci Menclovi ZDE

Čestný a férový přístup Milana Uhdeho k věci samé ovšem narazil na jeho nepozorné čtení zákona. Zaprvé odpovědnost neleží na předsedovi Rady, ale na Radě jako celku, neboť Rada rozhoduje ve sboru a ve sboru je také odpovědna. Nikoliv předsedající, jehož úkolem je pouze pořídit zápis. To za prvé. Férovost a odvaha Uhdeho je v tom, že nehledá výmluvy a vinu bere na sebe. To, co Rada nakonec zveřejnila, nebyl „SCHVÁLENÝ DOKUMENT dle § 8“, jak jí ukládá zákon v § 7 odst. 4, ale jakýsi dopis generálního ředitele, v němž je uvedena základní struktura rozpočtu a který Rada zveřejnila s NEPRAVDIVÝM titulkem „Rozpočet ČT na rok 2012“.

HTML stránka Rady ČT „Rozpočet ČT na rok 2012“ ZDE

Generální ředitel v něm navíc popisuje, jaký byl postup projednávání rozpočtu a z tohoto dopisu vyplývá, že dopis není DOKUMENT – čili zveřejněný text není tím dokumentem, který Rada schválila.

Generální ředitel píše:

„Generální ředitel České televize předložil v prosinci 2011 Radě České televize Návrh rozpočtu České televize na rok 2012 v souladu s ustanovením § 8, odst.  1, písm.  b) zákona č.  483/1991 Sb., o České televizi, v platném znění.

Návrh rozpočtu ČT na rok 2012 byl Radě České televize prezentován finančním ředitelem na semináři konaném dne 14.  prosince 2011 před řádným zasedáním Rady ČT, kde radní měli možnost reagovat na předložený materiál.

Dále měli členové Rady České televize možnost podat další připomínky a doplňující otázky k Návrhu rozpočtu ČT na rok 2012 v termínu do 5.  ledna 2012 Dozorčí komisi, ta však ve stanoveném termínu žádné neobdržela.

Rada České televize na svém zasedání konaném dne 11.  ledna 2012 schválila předložený Návrh rozpočtu České televize na rok 2012, čímž se stal Rozpočtem České televize na rok 2012.“

Chytře napsáno. Ředitel v dopise nenápadně sdělil, jaká je pravda, a Rada tuto pravdu zveřejnila, aniž si uvědomila, co zveřejňuje, v domnění, že „to veřejnosti stačí“. Ovšem tento dokument není onen rozpočet... A veřejnosti to nestačí. Mě to nestačí.

Dokument „Návrh rozpočtu České televize na rok 2012“, který se stal schválením „Rozpočtem České televize na rok 2012“, má autor tohoto textu k dispozici. Prozatím jej ovšem nezveřejňuje, neboť ctí právo managementu ČT určit „skutečnosti chráněné zvláštními právními předpisy“ a navrhnout Radě jejich zneveřejnění. Stejně tak ctí i právo Rady tak na nejbližším jednání 25. 4. (samozřejmě po předchozím hlasování o vyloučení veřejnosti z projednávání toho bodu) tak učinit hlasováním o každé „skutečnosti chráněné zvláštními právními předpisy“ zvlášť. Aby každý utajovaný údaj management musel odůvodnit a radní mohli posoudit, zda jeho utajení je v zájmu instituce a je oprávněné. Je odpovědností managementu, co z rozpočtu Radě vůbec sdělí a co navrhne utajit například za účelem ochrany ČT v konkurenčním boji. A je právem a odpovědností Rady, co nakonec zveřejní a co ne. Česká televize je institucí veřejné služby, placená koncesionářských poplatků a nelze očekávat, že veřejnost nemá právo vidět, co se z koncesionářských poplatků platí. Rada je zástupcem veřejnosti, ne managementu.

Kdybych procesní mapu navrhoval já, tak by Rada nebyla nikdy seznamována se skutečnostmi, které tvoří obchodní nebo státní tajemství, neboť nikdo z radních dle zákona není povinen dodržovat mlčenlivost. Rada by tak zcela v souladu se svým oprávněním mohla zveřejněním způsobit České televizi škodu, aniž by byla postižitelná (platí subsidiarita lex specialis a Rada není navíc právním subjektem). Zákon ukládá (v omezené míře) mlčenlivost pouze členům Dozorčí komise, které zbavit mlčenlivosti může předseda Rady (který ovšem nesmí znát předem utajované údaje ani důvod, proč jsou utajované, protože ten je většinou také utajen, takže jeho rozhodnutí postrádá kvalifikovanost). Takže i zde musí být management opatrný (a zejména generální ředitel jako statutární orgán společnosti - s odkazem na povinnosti dle ObchZ). Pokud by ovšem jednotlivý člen Rady (nebo předseda, případně člen dozorčí komise) podepsal písemnou dohodu o mlčenlivosti nad rámec formulací zákona o ČT (nevypověditelnou) s odkazem na obchodní zákoník a zákon o ochraně utajovaných skutečností, byl by hmotněprávně i trestněprávně odpovědný za potencionální škodu a s takto utajovanými skutečnostmi by se seznamovat mohl. Skutečnosti by ovšem musely být označeny předem stupněm utajení (vyhrazené, důvěrné, tajné..., obchodní tajemství) a management by musel v instituci zajistit dodržování pravidel dle §§ 12-15 zákona 148/1998 Sb. či §§ 17-20 ObchZ, včetně určení osob oprávněných k jejich klasifikaci, evidenci a odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťovat. Nastavení takových pravidel je nutno určovat předem. Nelze neklasifikované údaje, které někdo zveřejní, dodatečně označovat např. za obchodní tajemství a příslušného pracovníka (nebo člena Rady či dozorčí komise Rady) šikanovat za jejich prozrazení.

Ono těch tajností nakonec myslím moc nebude...

V každém případě by měla Rada u každého dokumentu, který jí managementem je předáván, zkontrolovat jeho status a odmítnout seznamovat se s dokumenty, pro které nemá oprávnění. Měla by vyžadovat úpravu dokumentu na status "veřejné". To se týká i obchodních smluv a jejich podmínek. ČT jako instituce veřejné služby by měla zajistit, že základní parametry každé smlouvy, kterou uzavře, budou veřejné a obchodní partner s tím bude souhlasit stejně, jako bude souhlasit se zveřejněním. Tato podmínka by měla být součástí každého vypsaného výběrového řízení. Utajení z hlediska nekalé soutěže či ochrany obchodních zájmů ČT či dokonce ČR může provést v řídkých, odůvodněných případech management ČT.

V případě dokumentů podle § 7 odst. 4 resp. § 8 musí být Radou ke schválení vyžádána "veřejná" verze dokumentu pro schválení a následné zveřejnění a Dozorčí komisi případně poskytnuta verze "vyhrazená". Dozorčí komise vyzve management k detailnímu zdůvodnění utajení jednotlivých údajů, důvody zváží v zájmu ČT i v zájmu koncesionářů, navrhne Radě rozhodnutí v této věci na neveřejném bodě její schůze. Rada rozhodne - v zájmu koncesionářů s respektem k zákonu a svému mandátu a s přihlédnutím k oprávněným zájmům instituce. Dozorčí komise Radě osvědčí, že výsledná verze dokumentu je "veřejná" a může být na veřejném jednání schválena a zveřejněna jako příloha zápisu prostřednictvím dálkového přístupu. Radou schvalovaný dokument dle § 7 odst. 4 musí být na titulní stránce zřetelně klasifikován s odkazem na klasifikující osobu a příslušně označen s poukazem na přesnou formulaci § 8 - tzn. dokument "Rozpočet ČT" bude nazván "Rozpočet ČT dle § 8" a ne "Návrh rozpočtu ČT" či "souhrnné údaje o rozpočtu ČT" a bude obsahovat tu podobu rozpočtu, o které Rada jednala, kterou je dle § 8 povinna schvalovat a kterou schvaluje.

Toto je mapa procesů, která Radě zajistí, že může zveřejnit bez obav a kvalifikovaně jakýkoliv dokument, o kterém rozhoduje. Pokud generální ředitel seznámí Radu s jiným typem dokumentů, má se za to, že ve své pravomoci rozhodl o jejich deklasifikaci na stupeň "veřejné" a nebo že předem upozornil radní na stupeň utajení, požádal je o hlasování o neveřejnosti projednávání a další okolnosti zacházení s dokumentem či že převzal riziko za případný informační únik na sebe. To je jeho nezadatelné právo. Ale i on musí znát procedurální postup. Tento detailní a variantní procedurální postup by měla Rada mít vtělen o svého schváleného jednacího řádu dříve, než ho začne uplatňovat, včetně textu prohlášení o respektování různých stupňů a charketru utajení nad rámec zákona o ČT.

Nicméně...

Rada České televize jednoznačně a dokazatelně porušila § 7 zákona o České televize, neboť do dnešního dne nezveřejnila Radou schválený dokument „Rozpočet České televize na rok 2012“. Nejde o třídenní zpoždění, jak se mylně domnívá předseda Rady Uhde, ale o zpoždění skoro čtyřměsíční.

Ústní vyjádření právničky ČT, JUDr. Markéty Havlové, (je na zvukovém záznamu) ovšem do hodnocení porušení zákona o ČT připletlo i zákon 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kterým se Havlová snažila zachránit v tu chvíli mnou a poslancem Jandákem týraného místopředsedu Rady ČT Dědiče - v domnění, že mu tím snad pomůže... Nepomohla. Pouze se do záznamu znemožnila. Na povinnosti Rady ČT, přímo definované v § 7 odst. 4 zákona 483/1991 Sb. (v každém případě lex specialis) se zákon 106/1999 Sb. VŮBEC NEVZTAHUJE. O informace nikdo nežádá. A už vůbec ne způsobem, který "lex Kužílek" vyžaduje a který je v procesní praxi většinou uplatňován vůči žadatelům o informace šikanózně. Informace MUSÍ Rada ČT poskytnout sama. Zákon o Českém rozhlase i zákon o České televizi na zákon o svobodném přístupu k informacím nikde a nijak neodkazuje.

Volební výbor nicméně tuto prostou věc nepochopil ani po obsáhlém vysvětlení stěžovatele a zmatených odpovědích místopředsedy Rady ČT Dědiče. Namísto rozhodnutí projednávaný bod přerušil s tím, že na příští jednání VOV by se měl dostavit předseda Rady Uhde, pokud má jiný názor, než Dědič a než právnička ČT Havlová... Humorná scénka bude pokračovat.

Pevně věřím, že Uhde dostojí pevnosti svých názorů a otevřenosti, s jakou vždy jednal. Náprava je snadná. Vytvořit přesnou procesní mapu postupů Rady vůči GŘ a Rady vůči veřejnosti, zákon číst podrobně a pečlivě. Zveřejnit to, na co má veřejnost právo, způsobem co nejergonomičtějším pro návštěvníky stránek Rady ČT. Omluvit se veřejnosti za nedopatření. Vím z tříleté zkušenosti z Rady ČRo s kolegou Uhdem, že nikdy nehledá výmluvy a ctí právo a ctí i mandát občanů. Nevadí mu uznat chybu a napravit ji. Na rozdíl od jiných je to čestný muž, konzervativní politik "ze staré školy". A takových mužů si vážím, i když s nimi politicky nemusím vždy ve všem souhlasit. Nemusím jimi ovšem pohrdat...

Opačně se k problému postavila Rada Českého rozhlasu. Její řešení bych jako stěžovatel nazval vulgárně, leč trefně „vychcané“. Namísto čestného přiznání, že součástí zápisu z jednání Rady stejně, jako je tomu u desítek jiných dokumentů, nebyl přiložen DOKUMENT obsahující SCHVÁLENÝ rozpočet Českého rozhlasu na rok 2012, a Rada tím porušila zákon, přišla Rada s vysvětlením, že „kontrolou bylo zjištěno“, že dokument zveřejněn prostřednictvím dálkového přístupu byl. A Rada zákon neporušila. A do odpovědi Sněmovně přiložila adresu dokumentu: www.rozhlas.cz/informace/legislativa/_zprava/rozpocet-ceskeho-rozhlasu?1016928.

Kopie dopisu předsedkyně Rady Českého rozhlasu Dany Jaklové předsedovi volebního výboru PSP ČR Václavu Menclovi č. j.16/12 ze dne 23. 2. 2012 ZDE

Adresa, uvedená Radou ČRo v odpovědi Poslanecké sněmovně žádný soubor neobsahuje. Oznámí chybu. Informace poslancům je tedy nepravdivá. Dokument uložen na serveru ČRo být klidně může. Ale pokud kdokoliv nezná do písmene přesně jeho adresu, nenajde ho. Ale on na serveru není. To mohu prohlásit zcela odpovědně. Zveřejnit znamená „zpřístupnit veřejnosti“, od které nikdo nemůže v dobré víře očekávat nic než elementární znalosti práce s počítačem. Nikoliv znalost hackingu serverů či podrobnou znalost dotazovacího jazyka vyhledavačů – například Google. Rada Českého rozhlasu má na své stránce www.rozhlas.cz/rada/portal/ sekci „Zápisy“, sekci „Důležité dokumenty“ a sekci „Dokumenty Rady ČRo“ Nikde na veřejnosti přístupné adrese materiál nazvaný „Rozpočet Českého rozhlasu na rok 2012“ není. Tam, kde by měl teoreticky být – tzn. jako příloha zápisu z Rady, není také, ačkoliv jiné dokumenty tam přiloženy jsou.

Prostřednictvím poměrně sofistikovaného dotazu do vyhledávače Google „rozpočet 2012 site:rozhlas.cz“, je v odpovědi vyhledávače přístupný dokument media.rozhlas.cz/_binary/02554221.pdf ze dne 15. prosince 2011, ve kterém ovšem není dokument, který Rada schvalovala, ale stručná tisková zpráva odboru komunikace a vnějších vztahů ČRo s tabulkou, obsahující „závazné ukazatele rozpočtu“. Dokument vytvořil „zfoglaro“ – Zuzana Foglarová, PR a marketingová manažerka Českého rozhlasu 10. 2. 2012 v 17:10:50 volně dostupným open source programem PDF Creator verze 1.2.0. Stránka www.rozhlas.cz/informace/legislativa/_zprava/rozpocet-ceskeho-rozhlasu--1016928, která na soubor odkazuje, byla vytvořena 10. 2. 2012 pracovníkem Českého rozhlasu Karlem Šandou. Pokud hledáme na serveru pomocí vyhledavače Google přesnou frázi „"Rozpočet Českého rozhlasu na rok 2012" site:rozhlas.cz“, opět nenajdeme soubor, který poslancům označila Rada ve své odpovědi.

Dokument měl být zveřejněn 18. prosince 2011, stížnost jsem podal 24. 1. 2012, pracovníci rozhlasu vytvořili "náhradní" dokument 10. 2. 2012, Rada Sněmovně odpověděla 23. 2. 2012... Lež má krátké nohy.

Čili... Rada tedy nemluví pravdu, řečeno diplomaticky. Lidově řečeno, úmyslně lže. Pokusila se podvést poslance Parlamentu České republiky, kterým je odpovědna ze své činnosti.

A navíc... ...není to ten dokument, který Rada schvalovala a který měl být 18. prosince 2011 zveřejněn. Dodatečně vytvořená stránka, určená jako výmluva... Stejný výsledek najdeme u odpovědi Rady v případě nezveřejněného dokumentu Změna rozpočtu Českého rozhlasu na rok 2011.

Rada Českého rozhlasu prokazatelně porušila § 7 zákona o Českém rozhlasu, neboť nezveřejnila dokument Rozpočet Českého rozhlasu na rok 2012, schválený Radou 15. 12. 2011. Dodnes.

Rada Českého rozhlasu prokazatelně porušila § 7 zákona o Českém rozhlasu, neboť nezveřejnila dokument Změna rozpočtu Českého rozhlasu na rok 2011, schválený Radou 24. 11. 2011. Dodnes.

Rada Českého rozhlasu, které jsem byl já členem, postupovala naprosto jinak. Se znalostí zákona. Návrh rozpočtu na rok 2006 byl zveřejněn jak ve stručné podobě, tak v podrobné podobě – dokonce v tabulce XLS. Obchodním tajemstvím nebylo vůbec nic z toho, co Rada schvalovala. Návrh rozpočtu Českého rozhlasu na rok 2006 je přílohou zveřejněného zápisu z jednání Rady, jeho přílohou jsou doplňující tabulky, obsahující detailní členění po střediscích a stanicích, oddělující náklady na vysílače jednotlivých stanic, příjmy z reklamy a další detaily. Nic z toho nebylo přemětem utajení... Z ničeho Rada nedělala vědu.

Usnesení 109/05 říkalo, že

„Rada Českého rozhlasu schválila rozpočet Českého rozhlasu na rok 2006, který zveřejňuje v příloze zápisu. Doporučuje generálnímu řediteli, aby nový programový ředitel ČRo v prvním čtvrtletí 2006 informoval Radu o svém stanovisku k tomuto rozpočtu.“

Rozpočet byl schválen 14.12. 2005, zveřejněn 16. prosince  2005 v 11:47. Ve lhůtě tří dnů. Přesně dle zákona.

Zápisy jednání Rady 2005 ZDE

Zápisy jednání Rady 14.12. 2005 ZDE

Rada stejným způsobem zveřejnila i strategický dokument, schválený dle § 8 jako střednědobý koncepční materiál – Výhled hospodaření Českého rozhlasu na léta 2006 – 2010.

Návrh rozpočtu Českého rozhlasu na rok 2006 ZDE

Podrobný rozpočet ve formátu XLS ZDE

Rada pod vedením bývalého náměstka ministra kultury Prokopa ctila právo veřejnosti na pravdivé, nezkreslené údaje o tom, jak rozhlas naložil s jejími poplatky. Byla si vědoma toho, že peníze vynaložené na veřejnou službu jsou peníze koncesionářů. Tato Rada ctila zákon. Možná proto, že ji nevedl manažer ODS, který pro stranu přijímal v rozporu se zákonem peníze mrtvých sponzorů Lájosze Bácse a Rádžíva Singhy, aby zakryl jméno pravého sponzora. Tato Rada budovala cíleně důvěru veřejnosti v Radu i instituci veřejné služby, kterou za veřejnost dle zákona kontrolovala. Povinnosti být zástupcem veřejnosti se snažím nyní dostát i já. I když už nejsem členem Rady.

Třetí dokument, který Rada nezveřejnila v té podobě, v jaké byl schválen, je Změna Statutu Českého rozhlasu. K tomuto bodu stížnosti ve své odpovědi Rada uvádí, že „kontrolou bylo zjištěno“, že „změna statutu“ je na webových stránkách ČRo zveřejněna. A přidala dva odkazy. Na odkazu www.rozhlas.cz/rada/legislativa/_zprava/statut-ceskeho-rozhlasu--788352 pod titulkem „Statut Českého rozhlasu“ v rubrice Důležité dokumenty je zveřejněn paskvil, který nemůže být platným dokumentem. Pod titulkem je napsáno, že jde o „plné znění ve znění změn schválených Radou ČRo dne 22. 9. 2011 s platností od 1. 11. 2011“. Datum vytvoření dokumentu je přitom 1. března  2006. Pod statutem je podepsán ředitel Kasík a předseda Rady Prokop... A závěrečná ustanovení Statutu říkají, že se jím zrušuje Statut Českého rozhlasu ze dne 18. prosince 2002 (Usnesení Rady ČRo 107/02), tento Statut byl schválen Radou Českého rozhlasu dne 25. ledna 2006 (usnesení Rady ČRo číslo 4/06) a nabývá účinnosti dnem 1. března 2006.

Takže to není ZMĚNA Statutu, schválená Radou 22. 9. 2012. Protože by dokument musel být podepsán předkladatelem (Duhan) a schvalovatelem (předsedkyně Rady Jaklová). Už to ale není ani dokument, schválený 25. ledna 2006 a platný do 22. 9. 2012, jehož kopii má autor v osobním archivu. Je to zmatený kompilát, vytvořený dodatečně nějakým hlupákem. Dokument „Změna“ není dokument „plné znění ve znění změn“. PDF kopie tohoto zmateného bastlu je na serveru též v sekci „legislativa“.

„Statut ČRo“, v HTML verzi přístupný veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu ZDE

HTML stránka, odkazující na PDF verzi „Statutu“ ZDE
PDF verze „Statutu“ ZDE

Rada Českého rozhlasu opět i v tomto případě lhala Sněmovně a sama sebe ze lži usvědčila.

Ředitelka Parlamentního institutu JUDr. Syllová, kterou předseda volebního výboru Mencl požádal o stanoviska k této stížnosti, se ani v jednom případě neobtěžovala ověřit fakta, než vyřkla jakýkoliv závěr. Prostě si ve svém vyjádření jen tak teoretizovala. Co je ale teorie bez praxe? Výsledky jejích závěrů tímpádem nereflektují realitu a postrádají i úctu k textu zákona. Zde totiž platí buď, a nebo. Existuje na to krásný, na přednáškách z teorie práva hojně užívaný příměr - výrok panovníka, diktovaný písaři: "Propustit nelze popravit". Jak ho má písař chápat? "Propustit, nelze popravit" nebo "Propustit nelze, popravit"? V jednom případě znamená interpretace svobodu, v druhém smrt.

Buď byl dokument (dokument není zvukový záznam z projednávání dokumentu ani informace o dokumentu) v souladu s § 7 zveřejněn ve lhůtě a způsobem, který zákon přikazuje, - nebo nebyl. V případě, že správný a úplný dokument zveřejněn byl, zákon porušen nebyl. V případě nezveřejnění či zveřejnění neúplného, nepravdivého dokumentu, případně zveřejnění po lhůtě zákon porušen byl. A basta. Zkrátit právo veřejnosti nelze napůl. Stejně jako právnička nemůže být napůl panna. Aby se vlk stěžovatele nažral, koza sněmovny zůstala celá a ředitelce Parlamentního institutu JUDr.  Jindřišce Syllové, CSc. zůstala i pro další volební období ředitelská židle...

Třetí část této stížnosti se věnovala pro Radu Českého rozhlasu obvyklému postupu UKLÁDÁNÍ povinnosti, které jsou v přímé kompetenci generálního ředitele a u kterých Rada nemá pravomoc UKLÁDAT, pouze ŽÁDAT. Na projednávání této části stížnosti vůbec nedošlo, stejně jako na projednávání třetí stížnosti.

Třetí stížnost – ULOŽENÍ prodeje vily v Dykově ulici prozatímnímu řediteli ČRo

Text stížnosti 31. 10. 2011 ZDE

Rozdíl mezi uložením (povinnosti pod sankcí za nesplnění) a žádostí (o laskavost s poděkováním při vyhovění) pozná i malé dítě, nejen právník. Stejně tak zná každý voják rozdíl mezi sdílenou pravomocí a nedělitelnou velitelskou pravomocí... Každý ředitel ví, poznamená být statutárním orgánem a ví, zač je odpovědný – a to i trestněprávně. Pro JUDr. Syllovou je to opět námět k teoretické práci – se špatnými východisky a ještě horšími závěry... Právníci si počtou. A zasmějí se.

Vyjádření Rady Českého rozhlasu ke stížnosti ZDE

Vyjádření JUDr. Syllové z Parlamentního institutu ke stížnosti ZDE

Poslanec Tluchoř (ODS) se rozhodování o stížnostech vehementně bránil a prohlašoval, že on chce rozhodovat „pouze politicky“, poslanec Vidím (ODS), který na jednání přišel pozdě, by nejraději nerozhodoval vůbec o ničem. Předseda Mencl (ODS) by jakékoliv stížnosti neprojednával, neboť „my nejsme soud“. Omyl. Bohužel se poslanci v roli soudu ocitli. A tak v případě stížnosti na rozhlasovou Radu, kterou vedla doteď aktivistka ODS Jaklová a odteď ji vede bývalý manažer mrtvých sponzorů ODS Ratiborský, poslanci koalice na návrh předsedy Mencla (ODS) rozhodli po poměrně bouřlivé diskuzi, že se stížnostmi zabývat nehodlají a nebudou. Ke cti opozice nutno říct, že jak poslanec Jandák (ČSSD), tak poslankyně Levá (KSČM), tak poslanec Koníček (KSČM), tak poslankyně Strnadlová (ČSSD) nehlasovali pro.

Poslanci dodnes ignorují usnesení kontrolního výboru Sněmovny z března 2009, že jednání předsednictva Rady ČRo je v rozporu se Zákonem o Českém rozhlasu, které inicioval tehdejší předseda výboru, poslanec Koníček. Výbor tehdy přijal usnesení všemi přítomnými hlasy.

Se zákony o České televizi a Českém rozhlasu si páni poslanci koalice ODS, TOP09 a VV v čele s předsedou volebního výboru, poslancem Menclem (ODS) prostě a jednoduše vytřeli prdele.

Podle ústního sdělení předsedy volebního výboru Mencla po jednání výbor usnesením, že se stížnostmi na Radu Českého rozhlasu nebude zabývat, rozhodl zároveň i o tom, že nepředá stížnosti plénu Parlamentu k potvrzení tohoto usnesení. Tím ale výbor brání naplnění zákona, neboť ten praví, že Rada je odpovědná Parlamentu. Poslaneckou sněmovnu Parlamentu tvoří 200 poslanců, ne několik poslanců výboru. Stanovisko výboru může být pro Sněmovnu pouze doporučující, nikoliv konečné. Jelikož adresátem mé stížnosti je předsedkyně Němcová (ODS) jako statutární orgán Parlamentu, jednající za instituci navenek, dotáži se jí písemně, jak v tuto chvíli hodlá splnit povinnost, vyplývající celé instituci ze zákona.

A budu se těšit na odpověď odpovědné osoby.

0
Vytisknout
6860

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2012