Normalizace v nás

19. 4. 2012 / Štefan Švec

Mýtus je důležitější než historie. Podle mýtů volíme ve volbách, učíme děti životu, podle mýtů státy válčí a volí postupy proti nezvladatelným krizím. Jedním z velkých mýtů, které naše doba předá budoucnosti, je zploštělý výklad normalizace.

Mýtus ve skutečnosti nemluví o historii, ale o současnosti. Proto se smějeme mýtům dědků předků - vyprávění o odvěkém nepřátelství Čechů a Němců nám přijde stejně dětinské jako to o sociálně spravedlivé budoucnosti. Proto si neuvědomujeme mýty vlastní, kostru naší verze světa. A proto vášnivě bojujeme o mýty budoucí.

V takových bojích se nejčastěji mydlívají dvě verze mýtu. Stará a nová. Bojují o city, o to, kdo nám bude v historickém ději milý a kdo ne. Tak jsme přehodnotili znárodnění po roce 1945, Julia Fučíka, tak přehodnocujeme odsun a Benešovy dekrety, tak pořád ještě bojujeme o husitství a Slováci se hádají o Československo.

Než se mýtus může přehodnotit, musí vzniknout jeho první verze. Ustavující, základní, nejsilnější. Zatímco nahrazováním mýtu jen vytloukáme polopravdu polopravdou, přelakováváme už mrtvé loutky jinou barvou, zrod nového mýtu je hlubší. Vyrábí loutky z dosud živých, rozporuplných bytostí. Vytahuje z mnoha výkladů ten, který má sílu sám se šířit.

Polští Mašínové

Dvě základní mytická vyprávění, jejichž zrod můžeme sledovat právě teď a pro které se vylévají litry vášně do liter v novinách, jsou Mašínové a Normalizace.

Boj o Mašíny je bojem o osvědčené národní hodnoty. Čeští hrdinové se odjakživa hrdě a trpně obětují pro vlastní pravdu. Svatý Václav crčí na dveře kostela v Boleslavi, Hus si prozpěvuje na hranici, Palach plápolá.

Mašínové proti tomu reprezentují aktivní odpor proti nepravdě. Sami útočí. Proto se jejich příběh se do české pokladnice mýtů nejspíš nedostane. Přes všechnu snahu svých obdivovatelů jsou to hrdinové spíš polští než čeští -- Poláci se umějí bouřit a bít nepřátele. Náš mýtus navzdory vodopádu vyznamenání z Hradu úspěšně vytěsňuje legionáře, letce z bitvy o Británii, ba dokonce i atentátníci na Heydricha se drží v obecném povědomí hlavně kvůli svému strašlivému konci v kryptě. Mašínové jsou pro český mýtus příliš málo oběťmi a příliš mnoho vítězi.

Dějiny pro děti a mládež

S normalizací je to zamotanější. Její výklad otřásá naší národní sebedefinicí. Byli jsme to my, kdo vytvářel tu zbabělou, malou, pokřivenou dobu, nebo to byl někdo, kdo nám ji vnutil?

Normalizační zkušenost dodnes tvoří základ našich postojů a chování. Štěňata, narozená po roce 1989, často říkají, že je normalizace nezajímá. Že je pro ně mrtvá jako spory staročechů s mladočechy. Je to logické, důležité dějiny pro každého začínají jím samým. Když se ale studenti na stránkách svých listů hádali o americký radar v Brdech, házeli proti sobě argumenty: "Nechceme tu žádnou armádu cizí velmoci" versus "Musíme se chránit proti Rusům." Na obou stranách tu stála zkušenost z let 1968-1989.

Mýtus normalizace se rodí ve filmech jako je Občanský průkaz, v knížkách pro děti jako je Zeď Petra Síse. Společnost Člověk v tísni vydává na křídovém papíře spisy, které mají dětem ve školách vysvětlovat, co to normalizace byla. Jmenují se Mýty o socialistických časech a Naše normalizace.

Na textech, určených školám, je stavba mýtu vidět nejlíp. Boj o starší generace už je ztracený, děti ještě nasávají výklady světa jako houby. Lze je vytvarovat pro budoucnost.

Přemluv paměť

Podle čeho poznáme, že se tvoří mýtus? Podle boje proti vzpomínkám. Proslulý klip Přemluv bábu zvěčnil figuru "Staří vzpomínají jen na to dobré. Když vám vyprávějí o minulosti, nevěřte jim." Je to přístup promyšlený (neobviňuje hodné rodiče a prarodiče ze vědomé lži), ale stejně. Těžko uvěřit, že tak zjednodušený argument dokáže diskvalifikovat živé vzpomínky dvou generací.

I knížky Člověka v tísni opakují znovu a znovu: "Proč jsme si vybrali zrovna toto téma? Především proto, že jde o období, na které lidé z řady příčin nahlížejí s nepatřičnou shovívavostí. Dnešní starší a střední generace v něm prožila mládí či produktivní část svého života, a protože člověk většinou raději vzpomíná na to lepší, co ho potkalo, a nepříjemnosti z paměti co nejrychleji vytěsňuje, nastává jakási "filtrace vzpomínek"." (Mýty o socialistických časech, s. 5. dále s. 15, 49-50 atd.).

Co ta slova říkají? - Lidé, kteří nesdílejí náš výklad historie, jsou částečně nesvéprávní. Špatně si pamatují a zapomněli pravdu. Jsou pomýlení a je třeba je přesvědčit (Přemluv bábu) nebo jejich výklad nahradit naším, správným (Mýty o socialistických časech).

Těžko tento intelektuální přístup nazvat jinak než komoušským.

Oddělený hnusov

Mýty o socialistických časech jsou skvělý název. Ta knížka je mýty nabitá. Rodí se ze základního názoru, zdůrazněného dvakrát už na první straně úvodu: "Na husákovském socialismu nebylo dobrého vůbec nic." "Byl vadný ve všech ohledech." (Mýty o socialistických časech, s. 5). To je jasně vykolíkovaný mytický prostor. Půlnoční království. Mordor.

Ve Zdi Petra Síse, psané původně pro americké publikum, je na jedné dvoustránce svět rozdělený (titulní) zdí. Před zdí je bezútěšná, šedivá země, socialistické Československo, poseté nápisy jako Bezpráví -- Podezírání -- Lež -- Korupce -- Závist -- Strach -- Útisk -- a Hloupost. Za zdí je barevný svět Západu s nápisy Svoboda -- Rozum -- Ctnost -- Důstojnost -- Radost -- Inspirace -- Naděje -- Odvaha -- Laskavost -- Hrdost -- Umění -- Důvěra -- Vzdělání -- Čest -- Štěstí -- a překvapivě i Rovnost.

Dobrý komunista -- špatný komunista

Nositeli zla v zemi temna jsou komunisté. Sísova Zeď je zobrazuje zásadně s prasečími rypáky. Autoři Mýtů o socialistických časech důsledně oddělují "komunisty" a "lid". Komunisté lid ovládají, zastrašují, balamutí ho, kupují si ho, terorizují ho, ale v žádném případě s ním nesplývají. S lidem, byť porobeným, je možné se aspoň částečně identifikovat, s komunisty ne.

Komunistickou stranou u nás prošlo od roku 1945 do roku 1989 sedm milionů lidí. Členů strany byl v tomhle národě od roku 1948 vždycky, včetně let největších čistek, víc než milion a občas i dva. Komunisté a lid se nedají snadno oddělit. Pro mýtus je ale dichotomie nutná.

Mýtus vyrábí klišé a klišé upevňují mýtus. Klišé komunisty existuje v několika základních podobách. Oblíbená je figura fanatické rudé učitelky. Ze vzpomínkové Naší normalizace, druhé knihy od Člověka v tísni, vyskakuje tahle stalinistická babizna skoro dvacetkrát. V knihách a filmech o normalizaci, jako je Oněgin byl Rusák Ireny Douskové, je věčně karikovanou postavou.

Mezi základní rysy rudé učitelky patří, že je hysterická, uvědomělá a úplně blbá. Její mužskou variantou je fanatický lampasák na vojně, jejím protivníkem rozumný, obvykle mladý člen učitelského sboru, obvykle nestraník.

Druhým zobrazovaným typem komunisty je STBák a obecně jakýkoliv člen donucovacího aparátu strany (policista, milicionář, domovní důvěrník, předseda stranického výboru...). STBák nemusí být vždycky úplně blbý, je ale každopádně zlý z principu, má zálibu v týrání bližních a umí dobře střídat ulízanou slizkost se sadistickým mučením.

Dobrý komunista se v čistém mýtu nevyskytuje. V mýtu znečištěném pamětí živých lidí (Naše normalizace) se na několika místech objeví, proti fanatickým učitelkám je ale v násobné menšině.

Odpůrci a zároveň oběti komunistů jsou obvykle mladí, nezkažení a vždy dlouhovlasí mladí lidé, jejichž vlasy jsou symbolem svobodomyslnosti. Většinou poslouchají nedostatkovou západní hudbu.

Mýtus je svojí podstatou redukční. Stejně jako celou škálu dobových charakterů redukuje do několika ikonických loutek, redukuje i paletu základních lidských otázek do jediné: "Vstoupils, nebo nevstoupil?" (do strany, do SSM, do ROH, do svazku s STB...). Zde se odděluje zrno od plev, nabírá míra viny. Ostatní základní otázky, kterým běžný svět člověka vystavuje (Komu a jak jsem pomohl či ublížil? Co jsem udělal pro ostatní a co jsem pro ně udělat mohl?) jsou podružné.

Co chybí

Mýtus je pravdivější než pravda. Nevítězí tím, že by lhal. Činí jen složitou, zvrstvenou pravdu přehledně placatější. Otázka po vstupu jistě byla během socialistických časů jednou z nejdůležitějších. Normalizace jistě neměla nouzi o hysterické učitelky a sadistické STBáky. Mýtus ale pomíjí to, co do něj nezapadá: starší, nemístně sentimentální lidé si občas vzpomenou na komunistu, který byl zároveň odborník ve svém oboru. Na předsedu JZD, kterého si na vsi vážili. Takové doložitelné postavy jsou pro mýtus nebezpečné. Proto nikdy sám od sebe nepřipouští jejich existenci. V Mordoru přeci musí být špatně všechno, všude a vždycky. Obdivuhodně důsledné peklo proniká až do školní jídelny: "Nepoživatelná UHO (univerzální hnědá omáčka) byla na jídelníčku několikrát týdně, maso bylo tuhé a samá šlacha. To, s čím je možné se i dnes občas setkat, bylo dříve naprosto běžné. Když některé dítě nechtělo oběd dojíst, stoupla si učitelka či vychovatelka nad jeho stůl a čekala, až do sebe tu věc na talíři pod vidinou trestu nedobrovolně naláduje. Nedojídání, tj. plýtvání socialistickým hovězím, kuřetem, škubánky či šiškami, se neschvalovalo: "Děti v kapitalistických zemích (...v zemích třetího světa) hladoví a ty se ofrňuješ nad tak dobrým masem?!" křičela nejedna soudružka na žáčka." (Mýty o socialistických časech, s. 18, kapitola Teror školní jídelny).

Tresť

Nejkrásnějším příkladem mýtu o normalizaci je film Občanský průkaz. Snímek začíná pohledem na červené trenýrky žáků ve školní tělocvičně, sexuálně ikonický módní doplněk, který se už sám stal normalizačním klišé. I dál stojí na nostalgickém fetišismu k pytlíkům na mléko, rudým karafiátům na školních slavnostech, heslům na nástěnkách. Z obsesivně přesných detailů čerpá věrohodnost, kterou naplňuje totálně neskutečným příběhem o dospívání čtyř mladíků. V něm je obsažené všechno: sympatičtí vlasáči, hnusný policista s ještě hnusnějším synem, major, který neumí číst a psát, hysterické učitelky, vylučující na stranické schůzi ze školy hodnou mladou kolegyni, obdiv k západní hudbě, hrůza z vojny, slizký komouš, píšící anonymy a zneužívající vlastní dceru, a bezdůvodná policejní šikana. V Občanském průkazu jsou politicky přesně uvědomělé (na jedné i na druhé straně) už desetileté děti. Mýtus musí mít na dobro a zlo rozdělené úplně všechno.

Chybou děl jako je Občanský průkaz není jejich falešnost. Problém je, že takhle shrnutá klišé plodí mizerná vyprávění. Ve srovnání se silou popisů Havlových, Hrabalových nebo Kunderových jde o mechanické konstrukce bez života. Jejich autoři jistě nejsou tak zlí jako normalizační falšovatelé historie. Jsou jen stejně hloupí.

Bod pro nepřítele

Knížka Naše normalizace obsahuje vzpomínky na 70. a 80. léta od 33 lidí. Je skvělé, že ty vzpomínky vyšly. Ukazují zvrácenost doby mnohem líp než klišé Mýtů, Zdi či Občanského průkazu. Popisují otrávený vzduch na veřejných schůzích, strach říkat dětem pravdu, aby ji neprořekly ve škole, žoviální bodrost koryfejů moci. Ukazují lhostejnost dospělých, dětské nadšení pro pionýrský šátek i všudypřítomnou vládu průměrnosti. Problém není ve vzpomínkách, ale v přístupu jejich editorů. "Nežádali jsme o příspěvky ty, kdo "za Husáka" bez skrupulí dělali kariéru, nezajímali nás funkcionáři KSČ ani další aparátníci. Chtěli jsme, aby o normalizaci psali především lidé, kterým režim po sovětské okupaci vadil..." píšou skladatelé sborníku.

Jistě mají právo stavět si sborníky jak chtějí, byť jsou určené do škol. Podřezávají si tím ale vlastní větev. Psát podobná slova do knihy, která pravdivě líčí komunistickou alergii na svobodnou výměnu názorů, znamená říkat: "Víte, já jsem taky tak trochu komouš. Jestli chcete, hledejte si opoziční názory jinde, ale v mojí verzi dějin je nenajdete."

Autoři Mýtů o socialistických časech trpí sami takovou averzí ke komunistům, až jim pomáhají. Odmítají je poslouchat, a tím jim uhlazují cestu. Když nepochopíme, co a proč komunisté říkají a proč je lidé poslouchají, a nebudeme s tím pracovat, navždy jim zajistíme křesla v parlamentu.

Co spolu souvisí

Tento článek nehodlá normalizaci hájit. Šlo o období křivé po částech i v celku. Ale přijmout optiku knih z Člověka v tísni znamená dobrovolně vykleštit vlastní historické myšlení. Znamená to zpívat jasným hláskem píseň o předem daném, jasně vymezeném dobru a zlu, který znemožňuje jak dobro, tak hlavně zlo pochopit. Nic proti černobílým pohádkám, děti je potřebují k orientaci ve světě. Ale mají-li jednou zlu taky čelit, musejí zjistit, odkud pochází, čím začíná a proč k němu samy cítí nutkání.

Děti by přes apodiktická tvrzení Mýtů měly ze školy vědět, že některé věci byly za normalizace lepší či snazší. Měly by vědět, že závažný a organizovaný zločin byl nesrovnatelně slabší, že spolužáci ve školách se nehodnotili podle toho, kdo měl značkovější mikinu. Zároveň si totiž můžou uvědomit, že ona bezpečnost měla daň v podobě šikany a absolutní moci strany a státu. Že ve škole děti od malička dostávaly ideologické kapky, kvůli kterým z nich rostli pokrytci. A můžou si samy uvědomit, že oboje souvisí a v čem chtějí žít radši.

Normalizace magistra vitae

Největším nebezpečím normalizačního mýtu je oddělování těch zlých -- komunistů, STBáků, udavačů, veksláků, drobných domácích zlodějů - a "nás". Zásadní oddělování normalizace ode dneška. Dokud budeme dětem ve školách dál dominantně ukazovat karikatury komunistů, kterými můžou pohrdat, a statečné svobodomyslné vlasáče, se kterými se můžou identifikovat, dokud budeme normalizaci mluvit jako o skončené době zla, dotud budeme vytvářet mýtus, způsobující jediné: své vlastní opakování.

Asi třikrát se kniha Naše normalizace zmíní o tom, že některé problémy dneška pramení v Husákově éře. Prima. Co by ale měly školní děti z hodin o normalizaci opravdu pochopit? Třeba to, proč je podnikatelská kultura v téhle zemi pořád založená na manýrech veksláckého podrazáctví. Proč státní správa v Česku funguje jako výtah k výhodám pro vlastní rodinu a známé. Proč doktoři, soudci v síních i na fotbalových hřištích berou úplatky a proč jim je ostatní dávají. Proč zaměstnanci firem a korporací spořádaně opakují polodebilní hesla, aniž by jim byť i na vteřinu věřili, a proč jim ta hesla přesto zamořují mozek i duši. - V základu to, že špatnost normalizace nepramenila jen z Ruska či z nějakého metafyzického gejzíru nepochopitelného zla. Že šlo o prostou domácí malost, strach o kariéru a lačnost po penězích, které přežily dodnes. A že je my, jejich rodiče, předáváme i jim samým, pročež se s normalizačním stylem uvažování budou muset samy vyrovnat. Naštěstí už vedle dalších, lepších výzev, které jim svět klade.

To vše rozhodně neříká, že dnešek je stejný jako normalizace. Jen by dětem mělo být jasné, že malost u nás neskončila cinkáním klíčů, a že jí v mnoha směrech svoboda dala i rozkvést.

Zastavte postmoderního Gottwalda!

Nejpříznačnější z názvů knih o husákovském Československu je už několikrát připomenutá Naše normalizace. Normalizace je totiž naše jaksi pořád. Od Bílé hory dál se normalizujeme a normalizujeme, až to z nás čmoudí touhou přesvědčit sami sebe, že už konečně žijeme normálně. Jeden nenormální systém v téhle zakleté zemi přebírá žezlo od druhého a všechny začínají tím, že ukážou (obvykle právem) přes zvětšovací sklo nenormalitu toho předchozího. Samotná zvrhlost minulosti má tak nějak potvrdit legitimitu současnosti. Má sloužit jako argument, že současné je v pořádku, což zatím nikdy nebyla pravda.

Boj proti minulému má u nás často podivnou podobu absolutního popírání ("na husákovském socialismu nebylo dobré vůbec nic") a daří se mu svádět část kritické energie společnosti ke slepé střelbě do mrtvých, dobře uleželých cílů. Tak u nás kapely, které by v opravdu normálních zemích kriticky reagovaly na to, co se děje kolem nich, poskakují v tričkách s přeškrtnutou rudou hvězdou na koncertech proti KSČM, která u nás už dvaadvacet let za nic nezodpovídá. Připomínají tím ty prozíravé lidi, kteří tu ve volbách roku 1933 varovali před Habsburky. Za dveřmi už stál jiný sekáč.

Gustáv v hrudi

Naše normalizace, nebo spíš normalizace v nás znamená specificky českou schopnost přizpůsobit se novým podmínkám, jako by byly přirozené. Replikuje se v podobě tradičního talentu přikrčit se, donášet, zradit sama sebe pro svou drobnou kariéru v mezích zákona a dojímat se nad vlastními nedostatkovými, vymyšlenými hrdiny. V podobě, kterou najdeme mnohokrát zobrazenou ve Švejkovi, v Kondelíkovi, v panu Broučkovi a u Nerudy. V podobě, která se tak dobře paroduje, že udělala z laskavé komedie český filmový fetiš. Tvoří v Evropě nepominutelný národní charakter, který Kafka, Havel a Hrabal učinili skoro metafyzickým. Charakter, který období let 1968-1989 nevytvořilo, ale jen nejvíc ze všech ostatních dob vytáhlo na světlo, učinilo státotvorným a zhmotnilo jaksi nejdokonaleji. Jako krásně vykvetlé semínko podrakušáctví ve velkém sovětském panství.

Co bude dál?

Dnešek je po Masarykově Československu a kratičké chvíli Pražského jara prvním obdobím, kdy si normalizujeme sami a po svém. Mýtus dnes už nevzniká řízeně z nějakého Centra lží, osekávajícího dějiny do schémat. Společenství si svou historii upravuje podle vlastních podvědomých potřeb podobně, jako to dělá každý z nás osobně. Chceme mít ze života i z dějin pěkný, smysluplný příběh. Ne všechny podzemní touhy ale vedou člověka ke štěstí, ne všechny přijaté příběhy činí společenství úspěšným.

Formálně špatná, placatá vyprávění, jako je Občanský průkaz vyjadřují to, jak vnímají nedávnou historii dnešní děti. Dá se to ověřit na libovolném internetovém fóru, kde se mladí o dějinách vůbec baví.

Existují i alternativní výklady. Historici zaznamenávají vzpomínky, Michal Pullmann popisuje politický kontext, ale vrstevnatější pohled na normalizaci najdeme i v Hřebejkově Pupendu. Až děti dokážou přijmout složitější pohled na dějiny, až se nám povede vytvořit užtečnější, strukturovanější mýtus, teprve pak se normalizace v sobě zbavíme.

Zkrácená verze tohoto textu vyšla pod názvem "Normalizace pro děti a mládež" v Salonu Práva.

0
Vytisknout
8697

Diskuse

Obsah vydání | 20. 4. 2012