Nebudeme-li tuto zemi christianizovat, bude za pár let muslimská!

„Evangelizace“ Českého rozhlasu

29. 6. 2015 / Bohumil Kartous

Kodex Českého rozhlasu praví, že jedním z jeho poslání je „odrážet rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti, aby napomohl vzájemnému porozumění a toleranci a podporoval soudržnost mnohonárodnostní a multikulturní společnosti. Podle všeho se toto poslání Českému rozhlasu naplňovat příliš nedaří. Jeho nadstandardní vztahy s katolickou církví a v podstatě neustálý přístup jejích představitelů do vysílání ČRo vytváří dojem, že je snad katolictví nějakou dominantní eticko-filosofickou doktrínou, kterou bychom měli kdoví proč stavět před ostatní. V souladu s nevyváženým využíváním informačních zdrojů veřejnoprávními médii je nutné stále poukazovat na dlouhodobé popírání těch nejzákladnějších principů, jimiž by se veřejnoprávní média měla řídit.

Možná si chtějí kompetentní v ČRo zajistit nadstandardní pokoje a služby během života posmrtného, možná mají jen přízemnější cíle a rádi by byli za dobře z nejbohatší organizací v ČR. Možná jen mají neodbytný dojem, že katolická církev sama odráží „rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání“. Pokud totiž srovnáme proporci pořadů s náboženskou (veskrze katolickou) tématikou, oproti jiným myšlenkovým proudům mají vysoce nadstandardní postavení. Toto postavení upevňuje i skutečnost, že náboženství (zejména křesťanství a zejména katolictví) má na rozhlasovém portále vlastní a velmi bohatou sekci. Sekce by měla být věnována duchovním tématům, proto překvapí rubrika Církevní restituce, jejíž obsah je v podstatě informační podporou těch, kdo extraordinární podobu restitucí, v jakých byla prosazena, podporují.

Pokud vůbec narazíte na portálu ČRo na tématiku církevních restitucí, výběr referujících a úhel pohledu v sobě většinou obsahuje tendenci obhajovat. Kdoví proč byli do pořadu Dvacet minut Radiožurnálu v dubnu 2015 v rozmezí pouhých 14 dnů pozváni bývalý a současný kardinál, aby – mimo jiné – o restitucích pohovořili.

Oproti tomu je takřka nepochopitelné, jak to že nemá vlastní rubriku téma Jana Husa, jehož významné výročí na letošek připadá. Vzbuzuje to dojem, že buď to není dostatečně silné duchovní téma, nebo postava Jana Husa nějak odporuje tomu správnému náboženskému pohledu, protože přirozeně vybízí ke kritickým postojům.

Od náboženství, filosofického směru či ideologie by mělo veřejnoprávní médium zachovávat přirozený odstup, umožnit nahlédnout každý takový myšlenkový směr zvnějšku, podrobit kritice jeho slabá místa, případně vybízet k jejich hledání. Náboženské relace ČRo jsou často naprostou službou církvím v evangelizaci či pastoraci. Představme si, že by ČRo podobné pořady nabízel neoliberálům, socialistům, kryptoanarchistům nebo zeleným, pravděpodobně by těžce narazil. Fakt, že katolická církev, která zaujímá v programovém schématu ČRo s velkým náskokem přední postavení, je přímo svázána s konkrétní politickou silou v ČR, která zcela otevřeně a nepokrytě hájí její „světské“ zájmy, nechává ČRo a jeho radu klidnými. K nevíře...

Stejně tak je dost nepochopitelná praxe, kdy ČRo zcela přenechává vysílací časoprostor lidem z okruhu katolické církve, jak se děje v nedělním pořadu Jak to vidí. A co teprve podívat se na to, jak ČRo referuje o ateismu. Člověk musí nabýt dojmu, že ateismus je vinen ze všech hříchů současné společnosti a je třeba ho vykořenit. Pravděpodobně proto, že o ateismu smějí v ČRo hovořit jen lidé s náboženským „handicapem“.

Duchovno (či spiritualita), etika a teleologie v nich obsažené jistě jsou navýsost společenskými tématy. Duchovno má velké množství podob, z nichž jediné, katolické pojetí připadá ČRo, na rozdíl od etalonu publicistiky, jako je třeba BBC World, nejhodnější podpory. V době, kdy se multikulturalita stala terčem nedovzdělaných a někdy dokonce zjevně přihlouplých technokratů, maloměstských inženýrů, fachidiotských manažerů a dalších vlivných svého druhu jakoby se česká média, ta veřejnoprávní nevyjímaje, bála dát větší prostor informacím o jiných kulturách, čímž paradoxně pouze utužují atmosféru tupého ignorantství, tak typickou pro do sebe uzavřenou českou společnost.

Vedle soupeřících ideologií vzbuzuje praxe v ČRo další otázku. Jak je možné, že stanice Radiožurnál, ČRo Plus (dříve 6) a Vltava věnují významně více prostoru náboženství, které je z hlediska vlivu v současnosti i budoucnosti zcela marginální, a tak málo prostoru vzdělávání a vědě, které jsou z hlediska současného a budoucího vlivu zcela neporovnatelně důležitější. Ze statistik vysílání je evidentní, že pouze ČRo 2 vyjadřuje z hlediska významu, vlivu a důležitosti pro společnost smysluplný poměr odvysílaných hodin. Statistiky jsou přitom běžně dostupné veřejnosti.

Problém je, že neexistují v podstatě žádné organizace, které by se z pozice watchdoga zabývaly tématem médií a pravidelně na tyto zjevné rozpory v mediální praxi upozorňovaly. Mediální rady, ať už ty malé (ČRo a ČT), nebo ta velká (RRTV) jsou zcela bezzubé a v podstatě plní pouze roli ochránců zájmů těch, kdo jejich členy jmenují, což jsou dnes parlamentní politické strany. Soudce by ze zákona byl, ale pokud není žalobce, který by systematicky a s potřebnou erudicí upozorňoval na podobné prohřešky českých médií, nic zásadního se nezmění, ať už bude klíč pro jmenování rad jakýkoliv. Jde o jeden z citelných nedostatků k rozvoji této společnosti směrem k občanskému modu.

Nicméně i tento text samotný, stejně jako výše odkazovaný text o nevyváženosti ve využívání informačních zdrojů, je nutno považovat za podnět k prošetření o neplnění povinnosti veřejnoprávního média, ať už pro jeho vlastní radu, nebo RRTV. Začněte laskavě jednat.

0
Vytisknout
5098

Diskuse

Obsah vydání | 1. 7. 2015