Kvůli uprchlické krizi hrozí rozkol v Evropské unii

6. 9. 2015

Rozklad Evropy tváří v tváří její největší imigrační krizi od roku 1945 vyvolal největší rozkol mezi Východem a Západem od irácké války, kdy Evropu Donald Rumsfeld rozdělil na "novou Evropu a starou Evropu" - své stoupence a své odpůrce.

Ve čtvrtek nařídily Německo a Francie Evropské komisi, aby vypracovala nový "trvalý" a závazný režim pro rozdělení břemena uprchlíků do všech 28 zemí Evropské unie. David Cameron a ministryně vnitra Theresa May nechtějí s tím režimem mít nic společného a na vytváření této strategie se nepodílejí, poštěkávají z ústraní.

V pátek oznámili premiéři Maďarska, Polska, Slovenska a České republiky Paříži a Berlínu, ať s tím návrhem jdou kamsi. Argumentovali, že západoevropský multikulturalismus jen způsobuje problémy a oni nemají vůbec v úmyslu opakovat tytéž chyby.

Evropská komise už učinila, co Berlín požaduje. Ve středu její prezident Jean-Claude Juncker zveřejní návrhy, podle nichž bude povinné pro nejméně 22 zemí s celkovým obyvatelstvem téměř 400 milionů přijmout 160 000 lidí z Itálie, Řecka a Maďarska, které zápolí s přílivem lidí z Blízkého východu a z Afriky.

Od sedmi zemí ze střední Evropy a z pobaltských zemí se žádá, aby přijaly méně než 30 000. Pro velká mezinárodní města jako Varšava, Praha a Budapešť by to neměl být problém. Avšak Východoevropané ustupují do zápecnictví, zakopávají se do svých národních bunkrů a pěstují si resentiment, že je Německo zastrašuje.

Vedoucím chóru zpívajícím "Evropa je k ničemu" je maďarský premiér Viktor Orbán, avšak slovenský premiér Robert Fico a prezident Miloš Zeman v Praze za ním daleko nezaostávají. Ewa Kopacz, premiérka Polska, zní trochu umírněněji, avšak ta zřejmě příští měsíc prohraje ve volbách, v nichž zvítězí nacionalistická pravice. Má svázané ruce.

Když se naposledy setkali vedoucí evropští politikové k řešení této krize, v červnu, hašteřili se do 3.30 ráno a rozešli se bez dohody. Přimělo to Mattea Renziho, italského premiéra, k bědování: "Jestli je tohle Evropa, tak tu si strčte někam."

Naprosto předpověditelně se situace od té doby podstatnou měrou zhoršila. Vlády selhávají, dělají piruety ohledně politické strategie v reakci na fotografie na titulních stránkách, zaznamenávající tragédii na turecké pláži, navzájem se obviňují a po pěti letech hádek ohledně Řecka to nyní odhaluje velmi podstatný rozkol.

Jestliže bylo euro jen měnou pro pěkné počasí, jehož struktury a pravidla se v bouři téměř rozpadly, totéž je nyní zjevné ohledně imigrace. Systém je fórový a není funkční pro mimořádnou situaci.

Neexistuje žádná "evropská" imigrační strategie či režim. Existuje zmatek národních strategií, salát systémů a kritérií, která jsou rozporná, nesystematická, roztříštěná. Itálie je velmi daleko od Finska, nejen zeměpisně, ale i v otázce imigrace a azylu. Francie a Německo mají historicky úplně jiné postoje k integraci nových příchozích. Švédsko a Dánsko jsou sousedé se sdílenou historií, ale jejich imigrační politika je radikálně odlišná.

Národní vlády si své pravomoci žárlivě střeží. "Evropa", tedy Brusel, má minimální právo rozhodovat o jejich politické strategii. Téměř veškerou moc mají národní vlády a ministři vnitra.

A přesto se v této krizi staly útoky na Brusel běžnou, levnou a lehkou alternativou pro bezostyšné národní politiky, kteří jednají unilaterálně, blokují všechny návrhy pocházející z Bruselu, a pak ho obviňují z následného chaosu.

Orbán toho byl minulý týden příkladem. "Evropa" selhala, její vedoucí představitelé vytvořili tento chaos, jejich reakce je "šílenství". Vybudoval na hranici se Srbskem žiletkový plot a oznámil, že rychle nechává schvalovat zákony, které do 10 dnů zavedou nulový imigrační režim a rozmístění armády na hranicích.

Brusel mu v tom nemůže zabránit, protože jeho pravomoci jsou národní. Pokud toho bude zapotřebí, řekl Orbán, vybuduje další plot na hranici s Chorvatskem, bariéru mezi dvěma členskými zeměmi EU. V pátek Brusel pokrčil rameny a uvedl, že se mu to nelíbí, ale že proti tomu nic dělat nemůže.

Bruselští činitelé jsou ve věci imigrace relativně bezmocní. Už po dlouhé měsíce Itálie, Francie, Rakousko a Německo tiše znovu zavedly pohraniční kontroly na interních národních hranicích, která mají být zakázány. Brusel jim v tom nemůže zabránit.

Všichni chválí Berlín za jeho příkladnou velkomyslnost a politiku otevřených dveří vůči Syřanům prchajícím před válkou, ale Syřané se do Německa mohou dostat jedině přes jiné země EU, jimž o německé změně politiky nebylo nic řečeno. To přispělo k zoufalým scénám v Maďarsku a v Rakousku.

Výjimečně v Evropě se Angela Merkelová postavila ve věci syrských uprchlíků do vysoce morální pozice. Ale ona sama před několika lety deklarovala, že "multikulti naprosto selhalo". Je o ní známo, že nikdy neriskuje a velmi bedlivě sleduje průzkumy veřejného mínění, v nichž její popularita v posledních týdnech klesá.

Déle než rok si Německo trpce stěžovalo, že lidé přijíždějící do Itálie a do Řecka záměrně nejsou registrováni národními úřady, ale jsou jen povzbuzováni, aby jeli dál do Německa. Pak došlo ke změně a Německo vyhlásilo, že Syřané mohou přijet.

Evropská komise může navrhnout celou řadu opatření s cílem vytvořit koordinovanější politiku. Učinila to v květnu a znovu se o to pokusí tento týden. Ale okamžitě je tato politika odmítáná národními policejními ministerstvy.

Evropský parlament má jako vždy spoustu řečí o imigraci, jenže nemá absolutně žádné pravomoci, protože imigrační pravomoci mají jen národní vlády. Evropské země to tak chtějí a zároveň obviňují Brusel z neustále se zhoršujícího stavu Evropské unie.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
5461

Diskuse

Obsah vydání | 7. 9. 2015