Areopagitica, nebo Budování státu?

Menšinám ve zlomových dobách nestačí vznášet nároky

17. 3. 2016 / Karel Dolejší

V dobách, kdy společnosti hrozí polarizace a tvrdá konfrontace, nemůže mít menšina žádný zájem na vyhrocování střetu. Prvořadou důležitost nemá to, co ji odlišuje, ale co ji s většinou spojuje. V demokracii to bývá zachování svobod garantované kontinuitou demokratických institucí. Ochrana těchto institucí má primát i před nárokem vyslovit kdykoliv libovolný názor - a očekávat, že mi přitom instituce, o něž se vůbec nestarám, automaticky zaručí práva.


Absurdno podle Alberta Camuse znamená stav, kdy naše aspirace a plány nevyhnutelně narážejí na iracionalitu vnějšího světa, který se jim vehementně staví na odpor. Adekvátní způsob, jak se s absurdním lidským údělem vyrovnat, představuje revolta v parametrech středomořského humanismu. Takový humanismus se distancuje od absolutna ve všech podobách, preferuje přirozenost/přírodu, nikoliv ideologii, umírněnost, nikoliv násilí.

Jeden způsob, jak číst alžírského Camuse nečekaně aktualizovaného střetem s migrační vlnou z muslimského jihu, je vytrvalé distancování se od krajností a absolutizací, které tvrdošíjně vystupují v převleku za odvahu. Odvaha je pro Camuse vždy v nějakém stupni fyzickou odvahou; i když se věnoval "jen" přednášce v Alžíru, riskoval život z rukou nepřátel, kteří jej považovali za zrádce koloniální nadvlády. Camusova odvaha nespočívá ve vyhrocování formulací a/nebo natahování ideí na skřipci tak, aby přetekly přirozené hranice a mohly být prezentovány ve formě falešného absolutna.

Existují dvě neautentické odpovědi na absurditu existence. Jednou je sebevražda, druhou to co Camus označuje za "filosofickou sebevraždu". To druhé spácháte, jestliže vypnete kritickou rozumovou schopnost a propadnete libovolné formě útěšné nauky o prozřetelnosti. Je vcelku jedno, zda pak věříte v Jehovu, Boha, Alláha, světovou revoluci nebo údajně nevyhnutelný historický pokrok. Jakmile si pěstuje jakoukoliv pohodlnou lež, podle které se svět o vás nějak stará a vede vás k lepším zítřkům, spáchali jste filosofickou sebevraždu.

***

Demokracie není žádným vyvrcholením a závěrem dějin. Jde o jednu partikulární politickou tradici vzniklou na evropském Západě během novověku. O demokracii byla napsána řada tlustých knih, včetně mnoha takových, které se z ní pokoušely udělat poslední vývojové stádium lidského rodu. Lze však vystačit s mnohem méně ambiciózním pojetím, u nějž se zcela záměrně vyhnu rousseauovským konstrukcím. Jde především o politický systém, kde lze vyměnit vládce bez použití násilí, a kdo ztratí moc, nemusí se obávat o život. A dále jde o systém, který uznává a chrání práva veškerých menšin.

Na druhém konci Středomoří, než kde žil po vyhnání z domovského Alžírska Camus, působí lídr libanonských Drúzů Valíd Džumblát. Jeho minulost je čímkoliv, jen ne selankou: Když mu 16. března 1977 zavraždili otce, stal se uprostřed občanské války vojevůdcem, jenž řídil boj své komunity o přežití. V dobách aliance s Háfízem Asadem stavěli libanonští Drúzové ekvivalent tankové brigády a své hory uhájili na úkor střetu s maronitskými křesťany. Když však válka skončila, Džumblát rozpustil armádu a zapojil se do mírové politiky.

Byl mezi prvními, kdo pochopil, že Bašár Asad představuje v regionu destabilizující faktor, a velmi záhy se od něj distancoval. Rozpoznal nejen to, že namísto balancování mezi arabským světem a Íránem, které bylo úhelným kamenem politiky starého Asada, zvolil jednostrannou orientaci na Teherán. Rozpoznal v něm také podobný prvek, jaký v Íránu nebo Egyptě vedl neúspěšné revoluce. Velkoměstská zlatá mládež, která v závěsu za Bašárem zpřetrhala vazby s venkovskými oblastmi, dospěla kvůli slepým skvrnám k revoluční situaci zcela zákonitě.

Džumblát se nechystá k dalšímu boji, ale usiluje o nemožné: Snaží se sestavit centristický blok, který by udržel Libanon stranou rozrůstajícího se šíitsko-sunnitského sektářského konfliktu v regionu. Je si vědom toho, jaký vliv coby představitel menšiny vůbec může mít, a varuje, že kvůli sektářství jsou menšiny v Levantě na pokraji vyhubení. Kde se v politice mává absolutnem, tam se netolerují třetí, čtvrté a páté pozice, jedině první či druhá. Křesťanům v Iráku zabavují majetek šíitské milice, libanonští maronité doplatili na alianci s Izraelem proti muslimské většině - a mladý Asad, k němuž se přidala značná část syrských křesťanů, nepochopil, že menšina nemůže vyhrát v opotřebovací válce ZDE.

V dobách, kdy hrozí polarizace a tvrdá konfrontace, nemůže menšina většinu "přechytračit" - a je vysloveně sebevražedné předpokládat, že nad ní zvítězí v přímém střetu.

***

V zemích jako Španělsko či Portugalsko, které mají za sebou relativně nedávnou historii diktatury, je mimořádně zajímavé sledovat, jak se společnost vyhýbá otvírání starých ran, které by ji nevyhnutelně polarizovalo na zastánce starého režimu a jeho oběti. Přestože obě země byly masivně zasaženy ekonomickou krizí i politikou škrtů, extrémní pravice zůstává mimořádně slabá a postoj k uprchlíkům vstřícný. Jaký to rozdíl, srovnáme-li s Českou republikou... Středomořská tradice vyzdvihovaná Camusem předvádí, jaké plody je schopna nést.

V dobách, kdy společnosti hrozí polarizace a tvrdá konfrontace, nemůže mít menšina žádný zájem na vyhrocování střetu. Prvořadou důležitost nemá to, co ji odlišuje, ale co ji s většinou spojuje. V demokracii to bývá zachování svobod garantované kontinuitou demokratických institucí. Ochrana těchto institucí má primát i před nárokem vyslovit kdykoliv libovolný názor - a očekávat, že mi přitom instituce, o něž se vůbec nestarám, automaticky zaručí práva.

Valíd Džumblát na sklonku politického působení nevstupuje do veřejného prostoru, aby vytahoval obhajobu práv libanonských Drúzů vyznávat vlastní náboženství či občerstvovat se tradičním maté s rozinkami. Veřejně vystupuje proto, aby přispěl ke zvolení prezidenta, který udrží zemi stranou šíitsko-sunnitského sektářského střetu. Zajisté nemá ani v nejmenším v úmyslu vzdát se práv a způsobu života, jimž se Drúzové těší. Ale to nyní není téma, které by mělo šanci samo o sobě uspět. Práva Drúzů budou zaručena jedině tehdy, pokud se společnost nezhroutí do katastrofy občanské války.

Myslíte, že situace v České republice, s veřejným nošením šibenic, hrozbami odebíráním občanských práv, plánováním mletí oponentů do masokostní moučky a rozdělováním společnosti na "vlastence" a "zrádné dobrosery" je opravdu zásadně odlišná od té, jíž čelí politické vedení libanonských Drúzů?

0
Vytisknout
3928

Diskuse

Obsah vydání | 18. 3. 2016