Případová studie jednoho z intelektuálních "disidentů"

Obrácení Ferdyše Pištory aneb Jan Keller na narozeninové párty Václava Klause

23. 6. 2016 / Daniel Veselý

U celé řady osobností se projevuje názorová i ideologická konzistence, ať již v dobrém či špatném slova smyslu. U některých z nich můžeme hovořit o pevnosti a ryzosti charakteru, nu a u těch dalších, zastávají-li nehumánní postoje, zase o pravém opaku. Avšak nejedna osobnost svá dlouhodobě prezentovaná a zároveň inspirující stanoviska přehodnotila, více či méně popřela, nebo dokonce zatratila, což lze pozorovat se zintenzivněním debaty o migrační a uprchlické krizi. Mezi tyto dříve podnětné hlasy, jež nyní přinášejí už jen hořkou pachuť deziluze, můžeme zařadit i sociologa a europoslance Jana Kellera.

Říká se, že se lidé nemění, pouze se vybarvují. Nevím jistě, je-li tomu tak i u Jana Kellera, autora Tří sociálních světů a dalších inspirativních publikací a textů, ale jeho hodnotový a názorový arzenál se v průběhu migrační a uprchlické krize stal pro mnohé těžko stravitelným zklamáním.

Keller, který tak brilantně analyzoval neoliberální dogmatismus v celé jeho směšné nahotě, zastával se nemajetných a bezprizorných, najednou začal třídit potřebné na dvě „separátní“ kategorie s tím, že „naši neprivilegovaní“ musí být upřednostněni před „cizími neprivilegovanými“ s tím, že chatrný sociální evropský systém by toto břemeno nedokázal unést. Jeho dlouhý čas obdivuhodné zápolení s hydrou neoliberalismu tak dostalo cynicky groteskní nádech – jako by snad migrační a uprchlická krize existovala pouze v evropském vakuu a neměla nadmíru tragický globální přesah, s nímž se volky nevolky musíme vypořádat, aniž bychom se snižovali k zjednodušujícím, až fašizujícím klasifikacím.

Sociolog Keller byl schopen zajít až do natolik bizarních končin, když na stránkách Parlamentních listů připustil, že migrační vlna může být skutečně řízená, aby se tak přidal po bok otevřeně xenofobních a rasistických konspirátorů ZDE . V tomto ohledu je poněkud paradoxní skutečnost, že Keller jako jeden z prvních varoval před fašizací společnosti, a to ještě v době, kdy Evropa ze strachu před uprchlíky a migranty netrnula.

Někteří z nás si o profesorovi Kellerovi hýčkali poslední zbytky iluzí i přes jeho hodnotové veletoče, nicméně poté, co se objevil na oslavě 75. narozenin bývalého prezidenta a předního proponenta neoliberální ekonomiky u nás - Václava Klause ZDE - patrně přišli i o ty zbytky.

Ačkoliv je pravda, že Jan Keller vystoupil na půdě Institutu Václava Klause s příspěvkem kritizujícím multikulturalismus, kde mu přitakal ředitel tohoto liberálně-konzervativního think-tanku Jiří Weigl namísto ochořelého Václava Klause ZDE, sociologova účast na Klausově narozeninovém dýchánku v podstatě znamená, že tak nějak patří „do rodiny“. Je to až foglarovsky prosté.

Václav Klaus je přitom zosobněním snad toho nejotřesnějšího ekonomického směru – thatcherismu – který doslova bez přívlastků prosazoval po pádu minulého režimu, a to navzdory tomu, že tato ekonomická doktrína (a především její dopady) byla v té době na Západě ostře kritizována. Je snad už českou klasikou, že Klausovi se v naší kotlině nadšeně věřilo a tleskalo ještě o deset let později.

Je rovněž zaznamenáníhodné, že Keller coby environmentalista může přijít zarytému bijci všech ismů (a v první řadě environmentalismu) Klausovi vůbec na jméno. Zdá se, že ač migrační a uprchlická krize vyhloubila zdánlivě nepřekonatelné příkopy po celé Evropě, její „étos“ vytváří i nečekaná spojenectví. Doopravdy netuším, zda Kellerovy analytické schopnosti dokázaly překřičet jeho pravý naturel, jenž je v jádru nehumánní, či se jeho postoj vůči utiskovaným změnil pod tíhou elitní politické funkce, nebo je to všechno úplně jinak.

0
Vytisknout
6877

Diskuse

Obsah vydání | 24. 6. 2016