Spojení Kellera a Klause je za daných okolností logické

Ferdyš Pištora obrátil? Kde konkrétně?

4. 8. 2016 / Pavel Urban

V červnu BL uveřejnily „případovou studie jednoho z intelektuálních ‚disidentů‘“ Jana Kellera z klávesnice Daniela Veselého. Daniel Veselý asi nebude jediný, kdo v minulosti u zmíněného sociologa a posléze europoslance hledal poučení, a teď zjišťuje, že jeho skutečný hodnotový a názorový arzenál představuje těžko stravitelné zklamání. Toto zklamání ale nemusí znamenat, že sociolog nějak zásadně názorově otočil. Může být, že zklamaní v minulosti četli a poslouchali jen to, co číst a poslouchat chtěli. A nedomýšleli to, co domýšlet nechtěli. A v lepších časech nemuseli. Co ze své minulosti profesor Keller vlastně přehodnotil, popřel či dokonce zatratil?

Své brilantní analýzy neoliberálního kapitalismu? Takové analýzy ovšem nepíší jen příslušníci levice dle definice pana Veselého, tedy univerzální humanisté. Ba ani pouze příslušníci levice v klasickém pojetí, kam patří třeba i Marx nebo Stalin. Podobně kritičtí bývají k neoliberalismu a globalizaci i fašisté. I kdyby Jan Keller došel až sem, v této věci by nic přehodnocovat nemusel.

Rozdělení potřebných na „naše privilegované“ a „cizí neprivilegované“? Jan Keller proti globálnímu světu vždy stavěl lokální společnosti. Společnosti, které, pokud mají fungovat, musí rozlišovat mezi svými členy a nečleny. Tento svůj postoj mohl Jan Keller popřít přihlášením se k univerzálnímu humanismu spočívající v přímém odmítnutí tohoto rozlišení. Tento sebepopírající postoj jsem v Kellerových knihách vždy hledal. A nikdy nenašel. Ani v tomto bodě tedy nevidím u Jana Kellera žádný obrat.

Je pravda, že Jan Keller se ve „Třech světech“ zastával nemajetných a bezprizorných. Jako lidí, kteří nejsou vinni problémy, které způsobují. Existenci těchto problémů ovšem nijak nepopírá. Podobně dnes tvrdí, že příliv uprchlíků povede k omezení či dokonce zhroucení sociálního státu, protože náklady budou mnohem větší než zisky (které mohou být). Ale zdůrazňuje, že uprchlíci na tom osobně vinu nemají. Takže také žádný velký obrat.

Zbývá Václav Klaus. Odporný ideolog, který zhruba odpovídá popisu.

Vedle tohoto ideologa ovšem existuje ještě jeden Václav Klaus. Politik, který řídil Českou republiku coby premiér v letech 1992 - 1997.

Člověk s kellerovskými ideály a smyslem pro realitu může tomuto období ledacos vytknout. V porovnání s dnešní dobou ovšem vypadá jako ztracený ráj. Nezaměstnaností (v Praze, na Ostravě i ve Šluknově) počínaje, poměrně malou úlohou zahraničního kapitálu pokračuje, lepšími vztahy lidí k bezdomovcům konče.

Zdaleka ne vše byla zásluha premiéra Klause. Nicméně je pravda, že tento „tchatcherovec“ převzal od svých předchůdců poměrně rozsáhlý sociální stát, aniž v něm škrtl čárku. Liberalizaci nájemného, s níž se počítalo, dokonce aktivně bránil.

Co naopak zrušil, byly privatizační projekty Pithartovy vlády, jejichž cílem byl prodej velkých podniků zahraničnímu kapitálu. Místo toho byla zvolena česká cesta privatizace. Privatizace bank byla pozastavena úplně. To, spolu s velmi liberálními podmínkami pro zakládání bank soukromých umožnilo lít do ekonomiky kvanta peněz, jejichž návratnost byla často, mírně řečeno, sporná. Klausovi se tak podařilo stvořit liberální ekonomiku na keynesiánský pohon. Aniž by přitom viditelně zadlužoval státní rozpočet. Nevím, co by tomu říkal starý lord Keynes. Ale jeho dnešní čeští žáci by se měli Klausovi staršímu složit na pomník. Spolu se stoupenci domácího kapitálu. A bojovníci za sociální stát by ten pomník měli nechat pozlatit.

Nebylo to zadarmo. Jenom těch nesplacených úvěrů, které skrze Konsolidační banku skončily na vrubu státních rozpočtů, bylo řádově za bilion korun. (Které většinou zatáhl státní rozpočet, takže prakticky šlo o státní zadlužení; formálně ale rozpočty Klausových vlád zůstávají nedeficitní.) Pochybnosti budí i pohled na některé zachráněné podniky (třeba kladenskou Poldovku). Velká část podniků privatizovaná do českých rukou časem přešla do rukou zahraničních; asi to vydělávání milionů skrze majetek nebylo tak jednoduché.

Ale takhle daleko kritici českého kapitalismu většinou neuvažují. Když zahraniční vlastník dostane z českého podniku sto milionů, tak my bychom je dostali taky. Je to jen otázka vlastnictví…

Záleží tedy na tom, co je pro nás na Václavu Klausovi starším důležitější. Teorie nebo praxe? Jan Keller, přes všechny své nedostatky, směřoval vždy spíš k té praxi. Takže i jeho spojení s osobou Václava Klause je za daných okolností, přes dílčí neshody, logické.

Je pravda, že Jan Keller občas zjednodušuje či argumentuje jednostranně. V Parlamentních listech, ve Třech sociálních světech, i dříve. Jenže když proti němu postavím jeho oponenty, dopadnou většinou ještě hůř. Migrační a uprchlická krize skutečně má nadmíru tragický globální přesah. Znamená to ale, že evropský sociální systém se pod její váhou nemůže zhroutit? Nebo je žádoucí, abychom tuto možnost vůbec nebrali v úvahu? Je-li humanismus obhajován takovýmto způsobem, pak není divu, že jej mnoho lidí vnímá jako hrozbu.

Daniel Veselý ví, jak se vypořádat s uprchlickou krizí, aniž bychom se snižovali k zjednodušujícím, až fašizujícím klasifikacím? Tak ať to popíše. Zatím to vypadá, v teorii i v praxi, podobně, jako v Iráku rok dva po Husajnově svržení. Nadšení vyprchalo, plány žádné (obecné recepty typu „je třeba stabilizovat“ nepočítám). Problémy se řeší v lepším případě improvizacemi, v horším případě metodou mrtvého brouka. To vše rámováno potlačováním pesimistických předpovědí a (sebe)ujišťováním, že to zvládneme. Nebo že to musíme zvládnout. Protože jinak by to bylo ošklivé (což je pravda).

Je pravda, že Kellerova logika má leckdy temné pozadí. Vezměme si třeba jeho filipiky proti západnímu individualismu. Ty se čtou dobře, pokud je tím individualismem míněna kapitalistická nenažranost či deklarované sobectví extrémních liberálů. Zpozornět by ovšem měli všichni ti, kteří považují za své svaté právo dělat a říkat, co chtějí bez ohledu na společenské konvence. A také ti, které by ty konvence mohly omezovat více, než by se jim líbilo (třeba homosexuálové). Protože každá neindividualistická společnost stojí na konvencích.

Že je to otázka lidských práv? Ale lidská práva v současné podobě jsou, mimo jiné, vyjádřením historicky bezprecedentního individualismu. Je to velký pokrok, aspoň podle mého názoru. Ale je to pokrok s janusovskou tváří. Což sociolog Keller dobře ví. Jen se o tuto skutečnost opomněl podělit se čtenáři, o nichž právem předpokládal, že tohle číst nechtějí.

Je pravda, že Jan Keller není univerzalistickým humanistou, pro kterého jsou všichni lidé na Zemi „naši“. Nikdy jím nebyl. A nikdy to ani nepředstíral. Pokud má někdo ten pocit, protože starším Kellerovým tvrzením přikládal vlastní významy, které autor nepotvrdil, pak je to jeho (čtenářův) problém.

Je ale také pravda, že není těžké si uchovat humánní naturel, pokud se náš analytický potenciál vyčerpává kritickými analýzami kapitalismu a mocenských klik. A společnost nás zajímá maximálně jako pasivní plátno pro projekci vlastních idejí (což je standard levice v posledních desetiletích). V takto zjednodušeném světě se humanistické principy, humanistická politika a výsledky této politiky obvykle nedostávají do zásadního rozporu. Na druhou stranu tím ovšem vzrůstá pravděpodobnost, že se záměry a výsledky budou lišit podobně, jako při budování irácké demokracie.

I tady, podobně jako u posuzování Václava Klause, záleží na tom, co je důležitější. Jestli teorie nebo skutečnost.

0
Vytisknout
3820

Diskuse

Obsah vydání | 5. 8. 2016