Idiocie populistů kontra poddanská mentalita českých elit

O neštěstí jakékoliv demokracie v ČR

15. 2. 2018 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Česká společnost má neřešitelný problém. Míra občanské, politické gramotnosti je zoufale nízká. V systému zastupitelské demokracie se to projevuje tím, že lidé nejsou schopni volit zástupce, kteří by jim pomohli řešit jejich vlastní problémy. Převaha populistů, oportunistů a nesystémových politických projektů ve sněmovně a boj o identitu tzv. tradičních politických stran jsou toho důkazem. Cesta k vyšší míře politické gramotnosti nevede jinak než přímým angažmá občanů v politice. Existují v zásadě dvě cesty: vyšší míra stranictví, angažmá v procesu zastupitelství; nebo zavádění prvků přímé demokracie, tedy angažmá v přímém rozhodování. České politické strany, ovládané mocenskými klikami, nemají žádný zásadní zájem o navyšování počtů členů, nebo jste snad viděli nějakou náborovou kampaň? Diskreditace politických stran vede k trvalému snižování počtů členů politických stran. Stranictví navíc není součástí české kulturní identity, zdeformováno předlistopadovou i polistopadovou epidemií korupce a nepotismu. A přímá demokracie? Vykuchaná politickým parazitem Okamurou vytváří obraz předstupně k ochlokracii. A mediální elity, s poddanskou mentalitou hluboce vrytou do svého nevědomí, tento obraz přijímají...

Je to bída. Uřvaný obchodní cestující s politickým odpadem, Tomio Okamura, upatlal svou představu přímé demokracie jako "odvolatelnosti politiků" a předložil to svému elektorátu, politickým analfabetům jako záruku toho, že zkorumpovaní politici už nebudou moci beztrestně zneužívat svého postavení na úkor konstituentů. Tím, že tento zvrácený koncept vtělil přímo do názvu strany, která se profiluje jako radikálně ultrapravicový, na bludech a vyvolávání strachu vystavěný business projekt s mnohasetmilionovým ziskem, učinil z přímé demokracie pro převážnou část českých mediálních elit symbol populistických snah o otrávení liberálního řádu, jak to ve svém nedávném textu popisují  Francis Fukuyama a Robert Muggah. Dobře si ovšem povšimněte, jakých prvků si oba autoři v článku všímají: neobávají se rozvratu liberální demokracie prostřednictvím marketingového politického plánu obskurní české politické postavičky. Problém vidí v uzurpaci moci autoritáři, v naprostém rozporu s jakýmkoliv pojetím demokracie.

Česká intelektualita je žel slabá a k tomu, aby začala zmateně bojovat s "nebezpečím přímé demokracie", stačí jeden politický vekslák s nulovou ambicí jakoukoliv přímou demokracii prosazovat. Okamura je pouhý oportunista, který si velmi dobře uvědomuje, že ústavní změny, které by jeho halucinace vyžadovaly, nikdy neprojdou. Je to jen průhledný taktický manévr, aby mohl následně oportunisticky blábolit o tom, že on přece chtěl skutečnou demokracii, ale že ti zkorumpovaní ostatní si to nepřejí. Ale pro naše upřímné "strážce" demokracie je to dost na to, aby okamžitě vykázali přímou demokracii do oblasti "demokratických rizik" a odhalili své ve skutečnosti ne zase tak demokratické způsoby uvažování. V poddanské české mentalitě, stanete-li se součástí domnělých mocenských kruhů, máte často najednou dojem, že demokracie je vlastně jen eufemismus pro meritokracii, jenž činí skutečnost snesitelnější pro ten "tupý dav" tam za kruhem...

Je to žel smutné svědectví o slabosti české demokracie, která v současnosti závisí pouze na textu české ústavy, nikoliv na vnitřní integritě politického smýšlení českých občanů. Na jedné straně máme politickou lůzou zpovykanou část elektorátu, u které  - jak poukazují Fukuyama a Muggah - volí identitárně (a klidně proti svým vlastním zájmům). Na druhé straně stojí opozice, která se domnívá, že je nadána jakousi vyšší mocí k tomu rozhodovat o věcech veřejných na základě svého vyššího sociálního statusu. Pro demokracii v ČR je to špatná zpráva.

Od toho se nakonec odvíjí i nešťastná debata o "přímé demokracii" v souvislosti s referendem o setrvání ČR v EU. Už jsem se k tématu několikrát vyjadřoval ve snaze vystihnout problém, který se za hysterickým odmítáním přímé demokracie skrývá, a tedy udržování občanů ve stavu politické negramotnosti (pravděpodobně ve prospěch elitářů s poddanskou DNA).

Velmi trefně to vyjádřil Pavel Trtík, český vědec žijící ve Švýcarsku. Poukazuje na silnou empirickou zkušenost Švýcarů, kteří svou přímou demokracii založili na rozhodování o lokálních, občanům blízkých a lépe pochopitelných záležitostech. Jak prosté a jak logické. Ano, nemá smysl zavádět přímou demokracii na národní úrovni, kde se rozhoduje ve vysoce komplexních otázkách. To je samozřejmě krajně populistický požadavek, na který není radno přistupovat. Stejně, velmi rozumně, to vidí i Jiří Hlavenka. Je to zcela přirozený způsob, jak občany učit větší politické angažovanosti, jak je učit rozhodovat se poučeně a na základě skutečného dopadu takových rozhodnutí, ne iracionálně ve skutečnosti proti svým vlastním zájmům.

Jakákoliv nadstavba lokální přímé demokracie, není a nemůže být apriori vyloučena. Je pravda, že situace se radikálně změnila, Žijeme ve světě, v němž je informační prostor možné cíleně zahltit nesmysly a tím se snažit dosáhnout zmatené volby, jako v případě Brexitu, v případě volby Trumpa prezidentem USA atp. To ale v žádném případě nevylučuje, že vysoce gramotná, připravená společnost takovou manipulaci odmítne a bude volit ve vlastním zájmu, jak jsem se snažil ukázat na rozdílu ve výsledku prezidentských voleb v Finsku v ČR. Je ovšem zcela zásadní chybou a proviněním elit na společnosti, pokud takovou možnost odmítají. Nedá se jim potom věřit.
0
Vytisknout
6535

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2018