Středoevropan a dějiny

8. 8. 2018 / Roman Kanda



Z diskuze na Facebooku


Existuje však ještě jiná zkušenost s dějinami. Spočívá ve vědomí, že se svět řítí kamsi do „barbarství“, odkud se bude jen těžko vracet zpátky do „civilizace“. Vědomí, že se děje něco, co bude mít zákonitě špatný konec a že tento špatný konec je naprosto evidentní – jenže není v silách jednotlivce to zvrátit, protože ostatní se zbláznili a rozhodli se spáchat kolektivní sebevraždu. To je zoufalství.


Roman Kanda: Pročítám si texty Bedřicha Václavka z konce třicátých let. Je to smutné čtení; smutné tím, jak se člověk do poslední chvíle drží naděje, která se mu už sype po rukama. Nevzdává se, nenaříká, bojuje. Vztah nás Středoevropanů k dějinám je zvláštní. Často se cituje slavná věta z Kafkova deníku: „Německo vyhlásilo válku Rusku. – Večer plavecká škola. (Deutschland hat Russland den Krieg erklärt. – Nachmittag Schwimmschule.)“ Ta věta má být dokladem středoevropské netečnosti vůči dějinám.

Podobně vyznívá Gombrowiczův fejeton Schuschnigg a zub. Gombrowicz byl ve Vídni v době anšlusu, ale namísto teatrální Historie se tam setkal s banalitou okamžiku, vyjádřenou rozhovorem se služkou, jejíž největší starostí byl v oné chvíli bolavý zub. A přímo manifestem zmíněné netečnosti je Haškův Švejk, dílo, jehož genialita byla tolikrát zplošťována na bezmála populistickou glorifikaci „lidu“ – jako by nebylo v románu dost děsu.

Existuje však ještě jiná zkušenost s dějinami, na kterou mě upozornily právě Václavkovy texty (a těžko se přitom ubránit patosu). Spočívá ve vědomí, že se svět řítí kamsi do „barbarství“, odkud se bude jen těžko vracet zpátky do „civilizace“ (chceme-li už užít tyto pojmy). Vědomí, že se děje něco, co bude mít zákonitě špatný konec a že tento špatný konec je naprosto evidentní – jenže není v silách jednotlivce to zvrátit, protože ostatní se zbláznili a rozhodli se spáchat kolektivní sebevraždu. To je zoufalství.

Sám Václavek zahynul v roce 1943 v Osvětimi.

Jiří Trávníček:
Romane, ale je tu zástup autorů, kteří říkají, že SE je přímo nemocná dějinami, že každý kámen je tu zatížen dějinami, že bez dějin se neobejde ani ta nejvíce osobní narace - Milosz, Kundera, Brixi, Busek, Kiš, Filip, Scholegel, Kroutvor (Nesnesitelné břemeno dějin), ne, žádná lhostejnost, ale naopak hrůza z toho, že vůči dějinám jsme bezmocní, že naše identita se rodí až střetem s nimi. Dějiny jsou SE fatalitou.

Roman Kanda: To je čistá pravda; vlastně je to druhý pól toho podivného, neurotického vztahu k dějinám...

Petr Fischer: Dějiny jsou také SE alibi, že nelze nic dělat, protože osud je osud, Patočka, samozřejmě v daleko širším smyslu, se ptá, zda se "moderní lidstvo ještě vůbec chce přiznávat k dějinám"? no, nechce, no, některé národy jako Češi dokonce směle kráčí proti svým dějinám, jak to sledujeme právě nyní... na to, co píšete, se dá také odpovědět anglickým pragmatismem churchillovské tradice: "business as usual"...tady si dějiny ve smyslu eschatologie (spasení, pokroku či katastrofy) ani neškrtnou, proto i u Kafky to plavání.

Roman Kanda: To ano, ale šlo mi opačný pocit: když jedinec chce něco změnit, bojuje apod., ale jeho síly jsou prostě omezené.

Petr Fischer:
To jsou tak nějak vždy, ale právě ten Churchill vlastně říká, že se to má dělat bez ohledu na momentální výsledky...

Roman Kanda:  Mluvím spíš o zoufalství, kdy už "momentální" neexistuje; kdy je v sázce doslova všechno, protože zítřek dost možná nebude.

Jan Černý:
Přesně tak, česká neochota k dějinám se nám nevyplácí (i když úplně nepochopitelná po různých zkušenostech není).
 
Bohuslav Binka: Jen doplním, že stejný pocit skvělým způsobem vyjádřil Orwell ve svém deníku z počátku druhé světové války a vlastně i třeba v některých esejích. Václavka si tedy musím přečíst.

Roman Kanda: U toho Václavka je to skryté, jak tam do druhého plánu doléhá kontext, který my už známe. Šel jsem si k Václavkovi pro něco jiného, ale nepřipraveného mě to zasáhlo. Podobně jako když čteme novinové články, jejichž útěšný optimismus (ještě nic nekončí) je hluboce melancholický. Třeba u Peroutky.

Boris Cvek: Víte, co je zajímavé, a co se mi zdá stále zásadnější - totiž že bez 2. světové války by vlastně nikdy nevznikla tak úžasná Evropa, ta západní, že bez druhé světové války by rasismus a machismus atd. nikdy nebyly tak silně zdiskreditovány atd. Naopak s tím, jak paměť na tuhle katastrofu pomalu odchází do ztracena a jak se příběh budování lepší společnosti vytrácí s tím, co všechno je dnes samozřejmé, se vrací předválečné postoje.

Pavel Straka: Jenže bez 1. války by zase nebyl ten neuvěřitelný nárůst agresivity, nárůst nacionalismu, začátek realizace plánů likvidace obyvatelstva. A před první válkou to taky vypadalo jako ohromný nárůst humanity a konec starého válečnického světa.

Boris Cvek:
No, ten ohromný nárůst humanity skončil obrovskými jatkami první sv. války... navíc kolonialismus jel na plné obrátky. Hitler se učil tam. O situaci černochů a menšim v USA netřeba se ani zmiňovat.

Boris Cvek: Svět roku 1860 a 1910 a 1930 je si navzájem hodnotově nesmírně podobný ve srovnání se světem 1960. Čím více nad tím přemýšlím, tím více se mi z toho točí hlava. Všechny ty "tradiční hodnoty", které u nás mnozí bojovníci proti mulsimům vytahují jako samozřejmost naší civilizace, např. volební právo žen, práva homosexuálů, to je velmi nedávného data. Tradiční hodnoty vypadaly úplně jinak a kontinuita mezi rokem 1920 a středověkem byla větší než mezi rokem 1920 a 1960, o roku 1980 nebo 1990 nemluvě.

Pavel Straka: Strukturálně šlo ovšem o krizi, kterou evropská společnost nevyřešila - a byla tu iluze, že vše se vyvíjí dobře, ženské a dělnické hnutí, do toho přišla ohromná rána (fakticky ji nikdo nečekal).

Ivo Harak: Nepodceňoval bych ani domácí (B. Chudoba, L. Jehlička a pod.) či cizí (Coudenhove, O. v. Habsburg, B. v. Wulffen a d.) konzervativní pohled, který vidí počátek problému v mravním i faktickém rozpadu Rakousko-Uherska. Anebo a přesněji: v dominanci hledisek nacionálních či sociálních před hlediskem teritoriálním a historickoprávním.
0
Vytisknout
2496

Diskuse

Obsah vydání | 10. 8. 2018