Každý zmařený život je nenahraditelnou ztrátou, nikoliv však obětí, na niž bychom měli být hrdí

Tragický skon českých vojáků v Afghánistánu aneb Proč u Kábulu bojujeme za Prahu?

9. 8. 2018 / Daniel Veselý

Člověk nemusí být zkušeným geopolitickým analytikem na to, aby mu bylo jasné, že Američany vedená okupace dekádami válek sužovaného Afghánistánu v první řadě prodlužuje agónii tamního obyvatelstva. A tragická smrt tří českých vojáků je jen dalším důkazem toho, že vleklý konflikt nikam nevede. Jenže čeští komentátoři okolo této skutečnosti chodí jako okolo horké kaše, jako by si odmítali připustit, že Afghánistán je proslulým pohřebištěm velmocí.

Jedni naše vojáky v Afghánistánu líčí jako hrdiny bez bázně a hany, neboť prý „slouží naší zemi v nebezpečných podmínkách s nasazením vlastních životů“ (Petr Honzejk, ihned.cz), druzí se s notnou dávkou naivity domnívají, že čeští vojáci v této zemi „hájí přeneseně klid a mír v České republice“ (Kamil Struha, idnes.cz), a další sice připouštějí, že přijde chvíle, kdy západní armády Afghánistán opustí, nicméně do té doby je nutno pokračovat ve vojenských operacích (Jan Fingerland, rozhlas.cz).

Je již tradičním alibismem svalovat vinu za afghánskou mizérii na okolní země, jmenovitě na Pákistán a Čínu, jak činí analytik ČT Teodor Marjanovič, jenž cituje afghánské vládní činitele, podle nichž okupační síly NATO včetně českého kontingentu nejsou příčinou vleklého konfliktu. A třebaže se Pákistán, Čína, ale i Írán s patřičnou kontroverzí vměšují do afghánských záležitostí, v první řadě musíme kriticky zhodnotit naše působení v této rozvrácené zemi, již prakticky nelze navštívit ani po 17 letech „pacifikačního úsilí“ Severoatlantické aliance. 

Ony „pacifikační snahy“ zahrnují bombardování civilních objektů, brutální noční razie amerických speciálních jednotek, jež si podle oficiálních statistik ISAF v letech 2010 a 2011 vyžádaly více než 1 500 civilních obětí. Američané a jejich spojenci  vraždili, věznili a mučili řadové civilisty, přičemž Mezinárodní trestní soud (ICC) zvažuje žalobu Tálibánu, Daeše, afghánského vojska, jakož i americké armády a CIA. Všichni tito aktéři se podle poznatků ICC měli dopustit válečných zločinů. Stanovisko ICC je jasným indikátorem afghánské mizérie; indikátorem, který dokazuje, že součástí problému jsou také aktivity okupačních vojsk, k nimž patří i AČR. Konečné vítězství v Afghánistánu slibovali již tři američtí prezidenti, leč úspěch, dá-li se tak vojenské vítězství vůbec nazvat, je stále v nedohlednu.

Trumpova administrativa loni přišla s novou strategií pro Afghánistán, jež klade důraz na navyšování amerického kontingentu a rozsáhlé bombardování pozic extrémistů. To si v loňském roce podle OSN vyžádalo 154 civilních obětí, aniž by o tom informovala média středního proudu. Tálibán odpověděl vlnou masivních teroristických útoků: Tálibanští sebevražední atentátníci v Kábulu na začátku roku usmrtili více než stovku lidí. Mluvčí Tálibánu uvedl, že jde o odplatu za americkou vojenskou pomoc afghánské armádě. Korelace mezi americkou eskalací a zvýšenými teroristickými aktivitami Tálibánu je tedy více než zjevná.

Je proto zapotřebí iniciovat zdlouhavý a namáhavý politický proces, jehož součástí bude také Talibán, dále je pak nutno neutralizovat nejextrémnější elementy v povstaleckých skupinách a v neposlední řadě ze země stáhnout veškeré okupační jednotky včetně českého kontingentu. Afghánistán po téměř 40 letech bojů zoufale potřebuje stabilitu a konsolidaci, a nikoliv zkorumpovanou vládu a vojenské operace okupačních sil. Nalejme si konečně čistého vína: U Kábulu nebojujeme za Prahu, jak se nám snaží sugerovat česká komentátorská obec. A proto je každý zmařený život nenahraditelnou ztrátou, nikoliv však obětí, na niž bychom měli být hrdí.

 

 

1
Vytisknout
4705

Diskuse

Obsah vydání | 10. 8. 2018