Bodláky Václava Duška

Hrátky bez milosti

9. 8. 2018 / Václav Dušek

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Vniveč padla slova blešího častuškáře – přát komusi smrt není hanba, ale idiocie. Pokud prší bytosti do nosu a připadne si přežrána  moudrostí, má následovat léčba. Křikloun a básnický výpotek šílí z pomyšlení, že ho málokdo bere vážně – páchnoucí zloba jeví se býti odpornou. Přichází doba odcházení – on neodešel včas. Budoucnost snad nebude patřit nakyslým kulturním dědkům; poloherec, principál cintal, samožer a narcisek hrozí, že přestane hrát divadlo  – kdy hrál?! Nadutost z lidí hňupy činí a hňupy jest nesmysl vyhledávat a bráti na vědomost.

Vepřová hlava moudře přidrzlého televizáka prý potřebuje citron vložit do úst, ještě asparagus k ozdobě a může být vystavena ve výloze řeznictví; hnilobná pachuť polo lží i vycentrovaných směrů určených slouhy státu propagují zejména burani vybraní k černé práci. Korytáři dokáží zašantročit bez jakéhokoli dojímání miliardové majetky beze strachu z moci zákonné, výkonné i soudní, plytkost vymahatelnosti  práva připomíná vydařené operetní zápletky. Kuplety nevybíravými bičujeme publikum znavené a připravené se vzdáti na milost a nemilost současných vládních dirigentů s orchestrem prořídlým, hrajícím falešně. 

Posametová loutkoherecká společnost tápe v úsudku, jak zmoci nenažranost mordýřů ducha. Krást se nemá, laciná poučka pro důvěřivé občany. Hrdost je v antikvariátním výprodeji za babku. Jalové řeči jsou přínosné v pošahaných politických kruzích; ochotně platíme senátní činohru i parlamentní truchlohru. 

Čiperní česáči řádů, vyznamenání, titulů, majetků a prašulí, hlásají  volnost porevolučního drancování. A můžeme si všimnout, jak soudce v jednom případě odsoudí desítky oloupených lidí za přispění a lenosti státních úředníků k vystěhování -  na straně druhé oddálí placení partaji sociálně demokratické, dlužící hloupostí a neomaleností přes tři sta milionů, dnes již zesnulému advokátovi. Právo z plastelíny můžeme vyvážet i do údajně vyspělých demokratických států, které určují dění v regionech za pomoci zbraní.

Když si nevíme rady s křehounkou realitou, vyrukujeme střelhbitě s vražednými migranty, s podezřelými zajordánskými Slovany, skloňovaným bezpečnostním rizikem Rusko -  rizika vídáme a nestačíme se divit, s kým se přátelíme, co propagujeme, k čemu držíme ůsta, jak si pohráváme s myšlenkami válečnými. 

Lhář studu nemá. 

Křiváci mávají světem! 

Pochody pohrobků vytrvalých  nácků sledujeme bez většího zájmu – zlevnili nám, velkomožní páni, kuřata, pivo, omalovánky, zájezdy, hovězí i vepřové... maso, maso, maso, vizitka bohaté společnosti. 

Před drahným časem se v bourárně městských jatek stal úraz řeznikovi u pily, řezal půlky jatečních prasat, neměl rukavice, ruce se smekly a po pase jely tři prsty – zraněný naříkal a silný Emil neštastníka utěšoval slovy: neřvi, aspoň si nemusíš stříhat nehty. U nás máme na všechno okamžitou radu... a veselíme se na úkor postižených. 

V keramičce modelovali mizerové hlínu do nugátových bonbonů a dávali ochutnat chlapíkovi, který neměl chuť – váleli se smíchy do okamžiku, kdy na scénu vstoupil hospodský nádeník a zfackoval posměváčky dokulata. 

Vytrvalost vtipálků neustává – uklizečce v divadle kdysi namluvili rozverní kulisáci, že ve Zverimexu prodávají malé kravičky i bejčky dovezené z Japonska, kravičky se mohou dojit pinzetou – přes výlohu pak pozorovali duchaprostou ženu... nesmál se pouze potlachový šašek, nechápali, proč kazí zábavu. Darebáctví bují, zdar, nazdar! Odvety nachystány. Z úložišť vyčichlých politikářů vstávají staré existence, lze je zapudit?

Pokud blbec myslí, že mu svět leží u nohou je k smíchu – díla našich taky zázračných mistrů v Bándípuru neznají, divadla – dividla, filmy k bezužitku, výtvarno nemluvit, knihy prý dostávají na frak, trueid – přísaha věrnosti se nenosí, prochlastat důvěru k popukání, prohýřit zbůhdarma čas jest falešné hrdinství; kvedlačky političkám vypadly z rukou, ale mlč, neprovokuj – můžeš se stát snadno úchylem, který činil návrhy, osahával, slintal, nutil ke styku – každý styk dobrý, žejo?! 

Regimenty odhodlaných záložáků,  kypí štěstím. 

Cvokaři se pakují – není člověk ten, aby nebyl krapet šógr. 

Zrychlená doba nesvědčí údajně lidskému organismu. 

Přetěžujeme sebe i druhé – hlomozíme, lakotíme, rabujeme, naparujeme se, pravdo lžeme o minulosti, přítomnosti i budoucnosti; v líbezné zemi pěstujeme darebáctví. Vytěsnili jsme nemilosrdně dinosauří kolaboranty – nekradou nerozhodují, zrodili se nám však nové ploštice, štípou, žerou, mlaskají, z lidí blby dělají. Hrátky nekončí – vedou nás pustinou ducha nakažení kostižerem, svět se směje, nedivme se… 

Může být i hůř.

0
Vytisknout
1189

Diskuse

Obsah vydání | 14. 8. 2018