Ještě jednou k Českým drahám a vůbec, o situaci v České republice

10. 9. 2018 / Jan Čulík

Foto: Vlak Railjet, jezdící mezi Prahou, Vídní a Štýrským Hradcem. Ovšem na většině českých tratí takové vlaky nenajdete. Metafora života v České republice?

Projel jsem ke konci srpna na tzv. Letní jízdenku Českých drah během jednoho týdne železnicí skoro celou Českou republiku. Vyšlo z toho pár zajímavých zkušeností.

Především to, že třicet let po pádu komunismu je situace v České republice, i na Českých drahách, značně nevyrovnaná. Existují zrenovovaná, bohatá města a vesnice, a pak strašlivý skanzen neměnného, rozpadávajícího se socialismu ze sedmdesátých let, v němž si ovšem poskytovatelé služeb drze účtují dnešní, kapitalistické ceny.

Totéž platí o Českých drahách. Na několika hlavních trasách, především Praha-Ostrava-Bohumín a Praha-Brno-Vídeň-Štýrský Hradec jezdí relativně  rychle hypermoderní, dobře vybavené vlaky se zásuvkami pro počítače a telefony, dobrou restaurační obsluhou, průběžně rozhlasem hlášenými informacemi, čistými záchody a kvalitním wifi.

Většinou dobré jsou dnes místní železniční spoje, na nichž jsou provozovány většinou moderní soupravy jednoho nebo dvou vozů, s digitálními informacemi na obrazovkách, se zásuvkami i s wifi. Tyto vlaky ovšem jezdí na místních sítích pomalu.

Nejstrašnější jsou tzv. "rychlíky", zastaralé vlaky se špinavými záchody a rozpadávajícími se dveřmi, s tištěným upozorněním, aby se cestující dveří během jízdy raději nedotýkal, "neb jsou starší". Ty jezdí na tratích Praha-Havlíčkův Brod-Brno, případně Plzeň-České Budějovice-Jihlava-Brno, většinou tak šedesátikilometrovou rychlostí (někdy má člověk pocit, že by takové vlaky předjel na kole). Potíž je, že ceny jízdy vlakem jsou všude stejné, a tedy vysoké. Jak k tomu lidi přijdou, aby trávili na železničních tratích ve vlacích jedoucích přibližně padesátkou své životy?

Jsme v Česku, a tak se přesnost jízdních řádů zase tak nebere. Mnohokrát byl vlak zpožděn už na svém odjezdu z prvotní stanice třeba i o deset-patnáct minut.

Velmi podobná nevyrovnanost je i v českých městech a vesnicích, případně v ubytovnách. Některá jsou nádherně upravená a bohatá - jiná jsou polorozpadlá jako za komunismu.

Pozoruhodným zážitkem bylo setrvání v chatičkách na Živohošti na Slapech. Chatky byly naprostý skanzen ze sedmdesátých let, nic se v nich nezměnilo, než cena za přespání, která byla stejná jako v jakémkoliv jiném penzionu. Urážlivé bylo, že na záchodě nebyl toaletní papír: museli jste si ho zvlášť, zřejmě po jednotlivých listech (?) zakoupit v táborové recepci. A za osprchování ve společných sprchách se také platilo - automat spouštějící sprchy byl na mince. Po desáté večer už jste se sprchovat nemohli - správa tábora pro jistotu automat na mince na noc odmontovávala.

Některé penziony byly naproti tomu naprosto vynikající, například Penzion v Kapli  ve Žďáru nad Sázavou. Byl ovšem, jak už tomu v takových případech bývá, vydupán ze země láskou a tvrdou prací jeho postarších majitelů.

Takže: celkově rozporný dojem z České republiky. Stejně jako železnice, tak i celá země: tu a tam drobné enklávy bohatství a upravenosti, uprostřed spíše všeobecného nezájmu a  rozkladu.

Myslím, že vím, co je zdrojem české frustrace.
0
Vytisknout
3662

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2018