Co se to stalo s Českou republikou za posledních třicet let?

16. 9. 2018 / Jan Čulík


Představte si zemi, kde heslo "Ať sirotci trpí víc" může být vítězným volebním sloganem, a dobře jste pochopili současnou politickou náladu v České republice.

Po pádu komunismu jsem měl naivní optimistickou představu, založenou především na zkušenosti z předchozích dvaceti let sledování československé nezávislé disidentské literatury a kultury, která byla otevřená, demokratická a humanistická, že se tento inteligentní, demokratický, kvalitní a lidský přístup k životu a ke světu přelije do nyní svobodných sdělovacích prostředků a že ho přijmou i čeští politikové.


Vzhledem k tomu, že Československo zažilo v předchozích padesáti letech útlak a část jeho obyvatelstva emigrovala, přičemž se mu dostalo na Západě neuvěřitelně vlídného přijetí (spisovatel Ota Filip zjistil někdy v druhé polovině osmdesátých let, že československá emigrace v NSR má v průměru asi o dvacet procent vyšší platy než je průměrný německý plat, v Kanadě ovládli Češi v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro úplně veškeré kanadské univerzity) očekával jsem téměř automaticky, že se Československo a později i Česká republika stane globálně zastáncem utiskovaných lidí po celém světě: stane se globálním majákem pro obhajobu lidských práv.
 

Nestalo se tak. Ukázalo se, že humanistická literární kultura československých disidentů byl naprosto okrajový jev, který převálcovali v České republice ultrapravičáci a fašisté, kteří získali za posledních třicet let hlavní slovo. V poslední době se k nim kupodivu přidali i takzvaní levičáci ze sociální demokracie! Snad jediná politická strana, která si udržela normální evropské humanistické standardy, je Strana zelených, jenže ta je v české politice naprosto marginalizována a nikdo pro ji nehlasuje.

Léta jsem poukazoval na to, jak strašně křehká a nedokonalá je struktura českých médií, která ve skutečnosti nikoho neinformují, ale jen šíří bludy ve prospěch svých komerčních zájmů a ve prospěch politiků, s nimiž jsou svázáni. Pražská kavárenská média desítky let ignorovala - a dodnes ignorují - frustraci, znepokojení a obavy obyčejných lidí z nepražských oblastí, mnohé z nichž, jak jsem se osobně přesvědčil cestováním po České republice koncem letošního srpna - setrvávají v podivném, polorozpadlém socialistickém skanzenu ze sedmdesátých let - myšlenkově i hmotně. Nikomu nevadí trvalá nespravedlnost soudnictví i státních struktur, nikomu nevadí, že ČR má šokující exekutorské zákony, umožňující zločincům a parazitům existenčně zničit 10 procent obyvatelstva. Nikdo to neřeší. Nikomu nevadí desetitisíce umírajících bezdomovců v ulicích České republiky, lidé jimi dokonce pohrdají. Nikomu nevadí, že země ignoruje své slabé a bezmocné občany, případně je ještě ničí a vykořisťuje. Koho by to zajímalo. Proč by proboha se měla česká média těmito donebevolajícími tématy systematicky zabývat, tvrdě, až do té doby, než dojde k nápravě?

Po roce 1989 nevznikly v Československu hrdé a schopné sdělovací prostředky, kriticky hodnotící práci politiků a šířící kvalitní kritický politický diskurs. Nevzniklo kvalitní školství - šokující je, že třicet let po pádu komunismu není české školství schopné naučit mladé lidi v ČR pořádně ani anglicky, ani německy, takže jsou závislí na šíleném domácím mediálním diskursu - pokud ho tedy dnešní čeští mladí lidé vůbec sledují.

Křehkost kulturněpolitických struktur České republiky se projevila s příchodem krize - nejprve v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu a anexí Krymu a posléze s příchodem uprchlíků v roce 2015. Česká republika se s těmito krizemi nevyrovnala a vytvořila si šílený, lživý,  defenzivní diskurs, založený na pochybném historickém nacionalismu z 19. století a rozhodla se uzavřít do nenávistné bubliny, v níž se posmívá humanitním principům vnějšího světa.

Od sedmdesátých let pěstoval režim v Československu vysoce individualizované sobectví: Husák požadoval od obyvatelstva, aby rezignovalo na jakýkoliv veřejný zájem a soustředilo se jen na prospěch pro vlastní rodinu. "Sami máme málo." "Kdo nekrade, okrádá rodinu." Pád komunismu  a neférovost postkomunistického režimu jen toto vysoce individualizované sobectví prohloubil.

A tak se děje, že jsme se dostali do takové situace, že český prozatímní sociálnědemokratický !! ministr zahraničí posílá 200 milionů Kč teroristům v Libyi, aby chytali zoufalé lidi, snažící se dostat se po Středozemním moři do Evropy, a věznili je v polovládních libyjských vazebních střediscích, kde jsou mučeni, sexuálně zneužíváni, vražděni a musejí dělat nucené práce.

Jak je možné, že se sociálnědemokratický politik za tohle nestydí? A jak je možné, že nikdo neprotestuje.

A bývalý estébák a za finanční podvody vyšetřovaný premiér Andrej Babiš blábolí nesmysly, že nepřijme ani jediného uprchlíka, ani sirotky ne. A česká veřejnost tohoto člověka nadšeně volí. Babiš pak argumentuje, že když je někdo "demokraticky zvolen", opravňuje ho to likvidovat demokratické instituce v zemi, přesně tak, jak to po roce 1933 učinil Hitler.

Jak jsme se sem dostali?

Pohlédněme na některé mezinárodní reakce:



"Proč bychom se měli starat zrovna o syrské sirotky?" Český premiér Andrej Babiš kandiduje silným příspěvkem na letošní Cenu za Nulové slitování.

Představte si zemi, kde heslo "Ať sirotci trpí víc" může být vítězným volebním sloganem, a dobře jste pochopili současnou politickou náladu v České republice. Aktuální veřejná debata je až tak toxická. Zdá se, že všechny politické strany soutěží o to, aby byly co nejvíce islamofobní a protiuprchlické. A samozřejmě taky protiromské...

Politikové v ČR vytvořili falešný problém, a děsí jím veřejnost každou minutu každého dne, a nyní je tento neexistující problém nejzávažnějším tématem nadcházejících voleb. Je to tak absurdní, jak absurdní se politika občas stává.

A politiky to nic nestojí, neodcizuje to žádné voliče, jen se politikové neustále dostávají do médií, jak zintenzivňují tu rétoriku. Skutečné sociální a politické problémy - problémy, které způsobují nerovnost obyvatelstva - ty nikoho nezajímají. Nepřesvědčíte nikoho, aby se vedla debata o školství nebo zdravotnictví.

Jen hovořme dál o tomto neexistujícím problému, který pro nás nemá žádné důsledky. Fantasticky úspěšná metoda odvádění pozornosti.


3
Vytisknout
6839

Diskuse

Obsah vydání | 18. 9. 2018