Kterak mediální hagiografie prokazuje demokracii medvědí službu

6. 12. 2018 / Daniel Veselý

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Vždy se mi příčila jakákoliv mytologizace života a odkazu exponovaných osobností, a to především politiků, kteří ve své době disponovali obrovskou mocí a doslova určovali běh dějin. Nesoudné mediální velebení nedávno zesnulého Johna McCaina a nyní bývalého amerického prezidenta George Herberta Walkera Bushe odsunuje nepohodlné skutečnosti do jámy zapomnění, jako by snad kdysi existovaly vlídné časy, kdy politické řemeslo bylo výsadou decentních gentlemanů, a nikoliv vulgárních demagogů a populistů, jak je tomu dnes. Jde přitom o zcela zavádějící iluzi – koneckonců Bush senior by si v některých ohledech mohl s Donaldem Trumpem podat ruku.

Patrně nikdo soudný nechce Georgi H. W. Bushovi upírat zásluhy na domácí a mezinárodní politické scéně, třeba schválení zákona na ochranu lidí se zdravotním postižením nebo na dnešní poměry kritický postoj vůči izraelské okupaci palestinských teritorií, nicméně klasické sdělovací prostředky akcentují výhradně pozitiva, aniž by v rámci vyváženosti informovaly také o negativech jeho úřadování v Oválné pracovně. Zde navíc neplatí zásada, že o mrtvých se mluví pouze v dobrém, neboť hovoříme o vrcholném politikovi, jehož politická rozhodnutí měla mnohdy destruktivní dopady na životy milionů lidí. A to je důležité zvlášť v případě, kdy mainstreamová média chrlí jednu legendu za druhou o muži, jenž se dopustil válečných zločinů a má na rukou krev patrně stovek tisíců lidských bytostí. Dopřáli jsme snad takový luxus námi designovaným teroristům, jako byl Jásir Arafat, či ideologicky odcizeným politikům typu Huga Cháveze? Ať tak či onak, mnohé to o nás vypovídá, když ani nedokážeme odstranit břevno z vlastního oka. 

Včerejší přenos z pohřbu George H. W. Bushe se až nápadně podobal kanonizačnímu rituálu, jako by se Spojené státy loučily s nějakým významným světcem. Doopravdy netuším, jaký je rozdíl mezi pohřbem orientálního tyrana a západního politika. V tutéž dobu se nad odkazem Bushe seniora zamýšleli také investigativní novináři Jeremy Scahill a Arun Gupta, kteří se pokusili vyvážit propagandistickou mašinérii klasických médií. Gupta považuje dynastii Bushů za kriminální podnik napojený na různé diktátory, CIA a drogové kartely. Otec 41. amerického prezidenta, finančník a senátor Prescott Bush, obchodoval s nacisty ještě v době, kdy už byly USA s hitlerovským Německem ve válečném stavu. Zhruba před deseti lety dva bývalí osvětimští vězni zažalovali klan Bushů kvůli tomu, že Prescott Bush bohatl na jejich otrocké práci. Bush senior za nekalosti svého otce samozřejmě nemůže, je zodpovědný pouze za své vlastní činy.

Ačkoli Bush senior stanul v čele CIA až v roce 1976, pracoval pro Ústřední zpravodajskou službu v 50. letech. Bývalý prezident figuroval v nechvalně proslulé teroristické kampani ve Vietnamu (operace Fénix) a jako šéf CIA se v letech 1976 až 77 podílel na koordinaci operace Kondor v Latinské Americe, jíž padly za oběť desítky tisíc disidentů i civilistů. Pokud tedy kritizujeme Putinovo angažmá v KGB, měli bychom rovněž kriticky reflektovat mnohem závažnější Bushovo účinkování v CIA.

Zdá se, jako by mainstreamové sdělovací prostředky tesknily po starých dobrých časech, kdy byla politika pouze výsadou noblesních politiků. Je v tom notná dávka cynismu, neboť i uhlazení gentlemani se navzdory vzletným slovům a velkorysým gestům mohou dopouštět otřesných zločinů. Přední americká televize MSNBC oslavila odkaz George H. W. Bushe ve velkém stylu, když jej coby důstojného a slušného státníka postavila do ostrého kontrastu s deviantním Donaldem Trumpem, který polarizuje americkou společnost. Bush senior sice nerozděloval americkou společnost v takové míře jako Trump, nicméně kontrast mezi slušností a vulgaritou přináší pouze pokřivený obraz skutečného odkazu Bushe seniora. 

Je zcela irelevantní, jak o skonu 41. amerického prezidenta informovala česká média, jelikož tradičně straní spřáteleným mocným politikům. Uvedu ale jeden odstrašující příklad za všechny: Jiří Sobota v časopisu Respekt v článku nazvaném Zemřel George Bush starší, symbol mizejících gentlemanských časů kupříkladu píše, že rozhodnutí George H. W. Bushe nesvrhnout Saddáma Husajna se ve světle iráckého debaklu jeho syna „jeví jako moudrá prozřetelnost“. Netuším, zda pan Sobota pouze předstírá nevědomost, anebo je skutečně tak neinformovaný. Spojené státy tehdy povzbuzovaly Kurdy a šíity, aby se postavili Husajnovi na odpor, a když tak učinili, Bílý dům je nechal na holičkách. Husajn utopil povstání na jihu a severu země v krvi; jeho hrdlořezové tehdy povraždili až 150 tisíc lidí.

Kdyby USA tehdy Kurdům a šíitům podaly pomocnou ruku, statisíce Iráčanů by nepřišly během Američany prosazeného sankčního období o život a nebyl by důvod k juniorově nelegální invazi, která připravila o život další statisíce lidí. Stručně řečeno: Situace na Blízkém východě se mohla vyvíjet úplně jinak a dnes by tento region patrně nesužovaly sektářské konflikty, jež byly vyvolány invazí Bushe juniora v roce 2003, avšak jejich zárodek můžeme vystopovat už u seniorovy intervence v roce 1991.

Ostatně první válka v Zálivu je dodnes obestřena řadou mýtů, a to patrně proto, že proběhla v éře unipolárního světa s jediným planetárním hegemonem a že měla mandát Rady bezpečnosti OSN. Prezident Bush však lhal, když s vážnou tváří tvrdil, že Husajn bez varování vtrhl do Kuvajtu. Týden před napadením Kuvajtu, tedy ještě v době, kdy byla krutá Husajnova diktatura vysoce ceněným spojencem Washingtonu, americká ambasadorka April Glaspie prakticky dala iráckému tyranovi zelenou k napadení této země, když prohlásila, že Bushovu administrativu nezajímají interní konflikty arabských zemí, konkrétně pohraniční spor mezi Irákem a Kuvajtem.

Ačkoli byla Husajnova invaze do Kuvajtu jednoznačným pošlapáním mezinárodního práva a pobouření světového společenství bylo na místě, Bushův vpád do Panamy, k němuž došlo jen o několik měsíců dříve, lze vnímat toutéž optikou. Pokud bychom měli měřit ničivost obou intervencí počtem obětí, Bushův vpád do Panamy byl patrně dvakrát až třikrát horší než Husajnův do Kuvajtu. Avšak mezinárodní, jakož i mediální reakce byla naprosto odlišná. Zatímco Bushovo násilné svržení bývalého spolupracovníka CIA a drogového bosse Manuela Noriegy proběhlo za nadšeného aplausu sdělovacích prostředků, Husajn se z ceněného spojence stal náhle reinkarnací Adolfa Hitlera. A to navzdory skutečnosti, že americká armáda zničila chudou čtvrť El Chorrillo, kde byly po skončení bojů nalezeny masové hroby. Někteří obyvatelé El Chorillo přirovnali destrukci svých domovů ke Guernice či malé Hirošimě.

Ale ani „nový Hitler“, vědom si drtivé vojenské převahy Američanů, nebyl tak neústupný, jak nám je dosud překládáno. Husajn Bílému domu kupříkladu nabídl, že stáhne své vojáky z Kuvajtu, pokud Izrael stáhne své jednotky z palestinských teritorií, Sýrie a Libanonu. Šlo sice o naivní, až drzý požadavek, leč tuto diktátorovu nabídku lze jen stěží chápat jako zavilou neústupnost. Jenže Bushova administrativa se bránila diplomatickému řešení krize, jak tehdy konstatoval i přední korespondent listu The New York Times Thomas Friedman, a preferovala silové řešení. Americká společnost se však vůči chystané intervenci stavěla apaticky, a proto bylo zapotřebí vymyslet sofistikovanou historku, aby Bushův kabinet podpořila. A řešení se brzy našlo. Otřesení Američané na televizních obrazovkách sledovali kuvajtskou dívku svědčící před Kongresem o děsivých zvěrstvech Husajnových řezníků. Tato dívka prý viděla, jak iráčtí vojáci vyhazovali nebohé kuvajtské novorozence z inkubátorů. Byla to od začátku do konce důmyslná, leč cynická lež. Z mladé ženy se nakonec vyklubala dcera kuvajtského ambasadora, která na vlastní oči nic takového neviděla. Pravda, nebo lež - co na to tom záleží – cíl byl splněn a válka byla Američanům prodána.

Americkou intervenci do Iráku charakterizovaly válečné zločiny jako cílené bombardování protileteckého krytu, kde nalezlo smrt 408 iráckých civilistů, masakry ustupujících iráckých vojsk a masivní destrukce civilní infrastruktury. Reportér listu The Washington Post Barton Gellman v červnu 1991 napsal, že některé cíle byly bombardovány proto, aby si Spojené státy v poválečném Iráku upevnily svůj vliv. Americké letectvo svrhlo na Irák a jím okupovaný Kuvajt 88 500 tun bomb včetně munice z ochuzeného uranu. Podle harvardského zdravotnického týmu destrukce irácké infrastruktury vedla k akutní podvýživě a epidemii cholery a tyfu. Třebaže se odhady o počtu obětí seniorovy invaze do Iráku různí, americká demografka Beth Osborne Daponte hovoří o 158 000 mrtvých (a podle údajů americké vlády zhruba 200 tisíc mrtvých jak v důsledku války, tak drakonických sankcí v době, kdy Bush senior v Bílém domě balil kufry).

Můžeme samozřejmě spekulovat o tom, zda by diplomatické rozhovory s iráckým diktátorem vedly ke kýženému cíli, tedy stažení okupačních vojsk z Kuvajtu, avšak k vojenskému zásahu by se mělo přistoupit jedině v případě, kdy jsou všechny diplomatické možnosti vyčerpány a nejsou ve hře velmocenské zájmy. Navíc během vojenských operací nesmí docházet k výše uvedeným excesům. V neposlední řadě by bylo vůči obětem Bushových intervencí přinejmenším slušné, kdyby se mediální mainstream alespoň o těchto kontroverzích zmínil. Podle MSNBC však byla zahraniční politika Bushova kabinetu v každém ohledu skvělá.

Nostalgie amerických médií po politicích typu Bushe seniora je sice s ohledem na Trumpovu nenávist vůči nim z části pochopitelná, avšak mezi těmito politiky existuje jistá podobnost, jak si všímá novinář Mehdi Hasan. Také George H.W. Bush odmítl spolupracovat se zvláštním vyšetřovatelem, jenž v kauze Írán-Contras obvinil šest vysoce postavených politiků Reaganovy administrativy, kteří porušili nařízení Kongresu o zákazu financování protisandinovských sil v Nikaragui. Nejenže Bush senior o nezákonném prodeji zbraní do Íránu věděl a patrně byl do celé aféry zapleten, ale ke konci svého mandátu udělil všem obviněným milost. Vznikl tak precedens, který připravil půdu pro Trumpovy obstrukce při vyšetřování jeho vazeb na Rusko, čímž se potvrzuje kontinuita americké politiky. Bush senior také vedl rasistickou předvolební kampaň, v níž jeho PR tým americké voliče děsil černošským vrahem. Exprezident Bush byl obdobně jako Donald Trump obviněn ze sexuálního obtěžování a sám nominoval do Nejvyššího soudu člověka obviněného ze sexuálního zneužívání.

Hagiografická litanie doprovázející skon 41. amerického prezidenta je ve skutečnosti vodou na mlýn stávajícího nájemníka v Oválné pracovně, který nenávidí média středního proudu, protože o něm prý lžou. A přestože je Trump sám arcilhářem nemajícím široko daleko konkurenci, mohou ti, kdo dychtí po populistické vládě pevné ruky, poukazovat na nevkusnou mytologizaci politických osobností, jakými byli John McCain a Bush senior. Tato slepá strategie je může utvrdit v názoru, že xenofobní bělošský nacionalismus reprezentovaný Donaldem Trumpem je mnohem efektivnější formou vlády než do nedávna vládnoucí establishment, jehož zářným symbolem byl i 41. americký prezident. Zkrátka a dobře, neschopnost klasických sdělovacích prostředků kriticky analyzovat odkaz George H. W. Bushe společně s nedostatkem sebereflexe je pro skutečnou demokracii medvědí službou.

USA
2
Vytisknout
4414

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2018