Bush starší a jeho role v politice USA

Mýty versus abstrakce

13. 12. 2018 / Pavel Urban

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Nechci hodnotit George Bushe staršího celkově. Co mě zajímá, je jeho vedení první války v Zálivu. Při které projevil až neamerickou moudrost. A vmanévroval USA do pozice, ve které nemohly při jakémkoli dalším reálném vývoji prohrát, leda vlastní přehnanou akčností. (Což se později stalo.) Chápu, že Danielu Veselému je mocenská pozice USA přinejlepším ukradená. Ale z hlediska výsledků by měl uznat, že Bush starší se během první války v Zálivu zachoval asi nejlépe, jak se jako americký prezident zachovat mohl. Rozhodně v porovnání s alternativou, o které díky jeho synovi víme, jak by vypadala. Pro Daniela Veselého je ale takový názor projevem neinformovanosti. No dobrá. Co tedy Bushovi staršímu vytýká?

Třeba lež. "Prezident Bush však lhal, když s vážnou tváří tvrdil, že Husajn bez varování vtrhl do Kuvajtu. Týden před napadením Kuvajtu, tedy ještě v době, kdy byla krutá Husajnova diktatura vysoce ceněným spojencem Washingtonu, americká ambasadorka April Glaspie prakticky dala iráckému tyranovi zelenou k napadení této země, když prohlásila, že Bushovu administrativu nezajímají interní konflikty arabských zemí, konkrétně pohraniční spor mezi Irákem a Kuvajtem."

Přiznám se, že k pochopení této logické konstrukce není moje funkční gramotnost dostatečně funkční. Kdo koho tady varoval? A před čím?

„Bushova administrativa se bránila diplomatickému řešení krize.“ Husajnovi bylo dáno ultimátum, aby Kuvajt vyklidil bez jakýchkoli podmínek. Vyjednávání o takovýchto podmínkách by znamenalo anulaci tohoto ultimáta, a už to by byl Husajnův úspěch. Na jaké bázi by mělo to diplomatické řešení probíhat? Na základě možné výměny Kuvajtu za stažení izraelských vojsk z palestinských území, Sýrie a Libanonu?

Kdyby USA nebo OSN daly najevo, že jsou o něčem takovém ochotny uvažovat, pak by se samy diplomaticky napůl odrovnaly. Pak by to ze strany Husajna nebyl návrh naivní, ale geniální. Ve skutečnosti to Husajn zřejmě nemyslel jako seriózní návrh, ale jako propagandistické gesto. Kterým přinejhorším nemohl nic zkazit. A které o jeho skutečné ústupnosti či neústupnosti nevypovídalo nic. Pokud tuhle možnost Daniel Veselý přehlíží, pak je to spíše jeho naivita, než naivita Saddáma Husajna.

Jinak platí, že o požadavcích agresora se vyjednává tehdy, pokud je uznáváme aspoň částečně za oprávněné. Nebo tehdy, pokud nám nic jiného nezbývá. Tohle ovšem nebyl tento případ. Kdyby USA, respektive protisaddámovská koalice vyjednával o ústupcích v situaci naprosté materiální převahy, byl by to signál pro lokální trpaslíky na celém světě, že svoji pozici mohou bez většího rizika vylepšit agresí.

(Mimochodem je zajímavé, že zatímco Bushovi a jeho vládě vytýká Daniel Veselý nedostatek ochoty k diplomatickému řešení, v Palestině naopak obhajuje válku Hamásu. Která také působí lidem utrpení a přitom nikam nevede. Přitom se rozhodně nedá říci, že by Hamás vyčerpal všechny možnosti diplomatického řešení, pokud jde o mír a ne jen o dočasná příměří.

Je pravda, že ani Izrael není momentálně zemí mírových diplomatů. V minulosti ale byla chvíle, kdy byl ochoten přijmout mír i za cenu jistých ústupků. A byli to Palestinci (ne radikálové z Hamásu, ale řadoví Palestinci), kdo mírová jednání pár metrů před cílem pohřbil. Nevzpomínám si, že by jim Daniel Veselý někdy vytýkal nedostatek smyslu pro diplomatické řešení.)

Spojené státy tehdy povzbuzovaly Kurdy a šíity, aby se postavili Husajnovi na odpor, a když tak učinili, Bílý dům je nechal na holičkách. Husajn utopil povstání na jihu a severu země v krvi; jeho hrdlořezové tehdy povraždili až 150 tisíc lidí.

Nevím, co Bush starší tehdy slíbil iráckým šíitům. Pravda je, že je pak nechal Husajnovi a ten jejich odpor potlačil očekávanými metodami. Severní oblasti obývané Kurdy ale musel Husajn v rámci příměří vyklidit a akceptovat de facto samostatný Kurdistán. Kde v krvi nic utápět nemohl. Zdá se, že v této věci je Daniel Veselý ještě neinformovanější, než pan Sobota z Respektu. Anebo ctí pravdu podobně, jako kuvajtská válečná propaganda.

„Kdyby USA tehdy Kurdům a šíitům podaly pomocnou ruku, statisíce Iráčanů by nepřišly během Američany prosazeného sankčního období o život a nebyl by důvod k juniorově nelegální invazi, která připravila o život další statisíce lidí. Stručně řečeno: Situace na Blízkém východě se mohla vyvíjet úplně jinak...“

Zajímavé. Kdybych napsal, že Husajn by po dobrém nikdy Kuvajt nevyklidil, protože by ztratil tvář ještě víc, než když byl vojensky poražen, byla by to spekulace. Pomocná ruka podaná iráckým Kurdům a šíitům by vedla k popisovaným důsledkům – to spekulace zjevně není. To je natolik jisté, že to lze používat jako fakt.

„Podat pomocnou ruku“ je pojem dosti široký. Dejme tomu, že by Bushova administrativa podala iráckým šíitům podobnou pomocnou ruku, jako Kurdům, a umožnila jim vznik de facto samostatného území. Iráčtí sunnité a šíité ovšem byli promíchaní mnohem víc, než Arabové a Kurdové. Tudíž jejich vzájemné oddělení by bylo daleko obtížnější, a hlavně krvavější. Vsadím se, že Daniel Veselý by patřil k prvním, kteří by takto podanou pomocnou ruku nemilosrdně kritizovali.

Ale i kdyby to vyšlo, pořád tu byl střed země se sunnitskou většinou a pokračující Husajnovou vládou. Aby tedy statisíce Iráčanů nepřicházely o život během sankčního období, bylo by nutné podat pomocnou ruku i sunnitům, Tak, aby Husajn padl. V tom případě by měl Daniel Veselý vysvětlit, jak konkrétně by ty podané ruce měly fungovat. Jak by se lišily od juniorovy nelegální invaze. A, to především, proč by měly vést k jiným výsledkům, než tato invaze.

„...k vojenskému zásahu by se mělo přistoupit jedině v případě, kdy jsou všechny diplomatické možnosti vyčerpány a nejsou ve hře velmocenské zájmy.“ Pokud se v podobných případech vojenský zásah aspoň trochy nekryje s mocenskými zájmy zasahujících, pak v praxi není, kdo by takový vojenský zásah provedl. Muselo by se počkat na nějakou andělskou armádu, která řeší problémy lidstva, aniž sleduje zájmy svého politického vedení. Vedle čekání na takovouto armádu vypadá Saddám Husajn jako ztělesnění politického realismu. A to i kdyby upřímně věřil, že vymění Kuvajt za vyklizení Palestiny.

Nevím, jestli je hagiografická litanie doprovázející skon 41. amerického prezidenta vodou na mlýn stávajícího nájemníka v Oválné pracovně. V každém případě se mi nezdá, že by vhodnou alternativou bylo "kritické myšlení" založené částečně na abstrakcích s nejasným významem, částečně na silách, které buď neexistují nebo nejsou natolik silné, aby mohly situaci zásadně změnit.

USA
1
Vytisknout
3335

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2018