Dotazy na ministra životního prostředí České republiky, jednoho z největších znečišťovatelů planety Země

17. 1. 2019 / Albín Sybera

Přejme si všichni, ať je o co válčit, ať je co krást, a když to náhodou všechno přežijeme, tak ať je o čem lhát.

V zajímavé reportáži ČRo o tom, jak moc je Česká republika zodpovědná (v přepočtu na počet svých obyvatel) za stav naší planety, se její autoři nechali inspirovat Carbon Majors Database k r. 2017 či výroční zprávou British Petroleum Company ke stejnému roku. Reportéři přitom trefně upozorňují, jak moc vzdáleně se jeví změna klimatu většině Čechů (více ZDE).

Je přece o tolik „důležitějších“ dennodenních starostí – práce, děti, domácí mazlíčci, jídlo, práce ... – o které se člověk musí postarat předtím, než začne svou malou nepatrnou měrou přispívat k „nadlidskému“ úkolu zastavení klimatických změn, odehrávajících se na planetě. A přitom bez naší obyvatelné planety nikdo z nás do práce nepůjde, naše děti nebudou mít perspektivu pro své vlastní děti a, jak poznamenává Slavoj Žižek, samotné geopolitické válečné hry o tuto planetu se stávají absurditou, o domácích mazlíčcích nemluvě.

Zdá se, že absurdity národnostních třenic a národnostní politiky si uvědomuje i ministr životního prostředí ČR. Jak by se dalo očekávat od ministra životního prostředí jedné z nejšpinavějších zemí planety, tak Brabec konstatuje: „Nejde jen o dramatické snížení spalování fosilních paliv, ale o změny v průmyslu, dopravě, zemědělství, lesnictví, ve zpracování odpadů, ve spotřebě masa, je potřeba změnit způsob našeho dosavadního života, který vypadá, že je neudržitelný.“

Proč tedy resort životního prostředí nedělá alespoň to minimum, které umožňuje funkce ministra? Proč se nesnaží zabezpečit alespoň to málo, jež z titulu šéfa resortu, pod kterého spadá finanční nástroj na redistribuci příjmů od znečišťovatelů životního prostředí v ČR – Státní fond životního prostředí ČR (SFŽP) – se může snažit zabezpečit?

Jak v minulosti informovaly Britské listy, a jak ostatně nepřímo doznává i Ministerstvo životního prostředí a SFŽP (Kam mizí miliardy z nevybraných příjmů SFŽP ČR - více ZDE), tak poplatky od znečišťovatelů v oblasti nakládání s opady a dalších složkových zákonů se nedaří vybírat do takové míry, do jaké to legislativa ČR umožňuje. Je přece naprosto cynické schvalovat na resortních poradách výroční zprávy, ze kterých vyplývá, že příjmy SFŽP v posledních letech klesají (tedy že míra znečištění klesá) a v ČRo si „autenticky“ „přiznat, že my jsme původní hodně velkou rezervu vyčerpali restrukturalizací těžkého průmyslu“ po pádu minulého režimu.

Jinými slovy, od legislativních změn po r. 1989 a následné „privatizaci“ těžkého průmyslu jsme se nikam neposunuli. ANO – máme vládu, která ale tuto skutečnosti dokáže nastínit, byť skrytě mezi řádky. A ministra, který si umí přiznat, že se musíme všichni změnit. Co víc si v éře uhlíkových vládců světa, který umírá, můžeme přát?

Je to asi maximum, které od lidí, co mají možnost změnit více než jen obyčejný volič, lze očekávat. Ostatní obyčejní voliči se musejí soustředit na změny ve svých stravovacích návycích, v třídění odpadu, recyklaci zboží, na svou vlastní uhlíkovou stopu. A případně počkat, až během volební kampaně přijde pan ministr na kus řeči u klobásy férově si postěžovat ... společně s těmi ostatními obyčejnými bezmocnými, zaneprázdněnými prací, dětmi, dluhy, prací, domácími mazlíčky...

0
Vytisknout
4695

Diskuse

Obsah vydání | 22. 1. 2019