Rusáci nemůžou za vaše posraný životy

25. 1. 2019


„Když tě obviní z něčeho tak neurčitého, je třeba bít na poplach a vysvětlovat lidem, že se to může stát každému,“ říká lotyšský básník Dmitrij Sumarokov, obviněný z napomáhání cizímu státu za moderování internetových diskuzí. Rozhovor s člověkem, který ví, co to znamená, když do svobodné diskuze vstoupí úřady.
„Zhroucení Sovětského svazu bylo ohromnou geopolitickou katastrofou století.“ Výrok Vladimira Putina vyňatý z projevu před Federálním shromážděním Ruské federace v dubnu 2005 bývá zhusta citován kritiky Kremlu jako formulace geopolitické vize putinského Ruska zvrátit unipolaritu severoatlantického bloku. Nic proti tomu, kontext Putinovy řeči však spíše svědčí o regionálnějším zacílení (parafrázuji): Desítky milionů spoluobčanů se ocitly za hranicemi Ruska, lidé prožívali krizi identity, upadly do bídy, sociální stát se rozpadl, mediální provoz se smrskl na obsluhu korporátních zájmů oligarchických skupin.

Že lídr nedefinoval, kterého že to století bylo zhroucení SSSR ohromnou geopolitickou katastrofou, umožňuje navíc interpretace rozšířit. Byla-li kolonizace světa Evropany od patnáctého století ohromnou geopolitickou katastrofou pro století dvacáté, není vyloučeno, že pocit nepřijetí etnických Rusů v nových národních státech patřících kdysi do SSSR a jejich ochoty k revanši může geopolitice jednadvacátého století ještě zamíchat kartami. Dnes se však zatím zdá, že mrazivý dech Kremlu stačil sotva na Krym.

Pobaltské země jsou známy jako ty, v nichž měl v pozdně sovětském období sovětský státostranický režim nejmenší legitimitu v rámci SSSR a které zároveň projevily největší ochotu k suverenitě. Přibližně třetina obyvatelstva nově samostatného Estonska a Lotyšska zkraje devadesátých let tak byla ruského etnika a bylo na ni pohlíženo s patřičným podezřením. Vzájemnou nedůvěru se daří překonávat jen těžko, zvlášť po událostech kolem anexe Krymu a války v Donbasu, kde sehrálo ruskojazyčné obyvatelstvo svou roli. Část Rusů žijících v Pobaltí je tak z mnoha důvodů obrácena dovnitř svého kulturního ghetta.

Symptomem a doprovodným jevem vzájemného odcizení je status tzv. neobčanů. Konkrétně Lotyšsko se po osamostatnění rozhodlo udělit automaticky občanství pouze občanům meziválečné Lotyšské republiky a jejich potomkům. Zákony sice umožňují naturalizaci a zisk lotyšského občanství, a ty se urychlily zvláště se vstupem pobaltských republik do Evropské unie v roce 2004. Přesto žilo ve dvoumilionovém Lotyšsku na počátku roku 2018 asi 238 000 obyvatel bez politických práv, z nichž dvě třetiny byli etničtí Rusové.

Politicky frustrované obyvatelstvo tak pro mnohé komentátory představuje ideální prostředí pro působení ruské státní propagandy. Ondřej Kundra z Respektu dává například dlouhodobě estonskou kontrarozvědku za vzor efektivity BIS v počtu odhalených ruských agentů. Můžou však agenti a Putin za politickou frustraci pobaltských Rusů? A nemůže takto nastavená atmosféra ve společnosti legitimizovat násilí na lidech označených exemplárně za hrozbu, jako se stalo v případě akce Fénix u nás? Zdá se, že účinnějším sérem na kremelskou a prokremelskou propagandu než armády elfů, seznamy dezinformačních webů a Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (čili militarizace debaty o dezinformacích, jak fenomén přiléhavě nazvali Dagmar Rychnovská s Michalem Smetanou) je kvalitní vzdělání a důvěra ve státní instituce, jak ukazuje příklad Finska. A opravdu – kriticky myslící obyvatel země, která v posledních dvou letech testovala nepodmíněný příjem, není v cílové skupině Sputniku, jehož finská mutace byla pro nezájem v roce 2016 ukončena.

23. listopadu zatkla v Rize lotyšská Bezpečnostní policie – v podstatě civilní rozvědka – ruskojazyčného básníka, překladatele a publicistu Dmitrije Sumarokova jako podezřelého z porušení paragrafu o „napomáhání cizímu státu v působení směřovanému proti státní nezávislosti, suverenitě, územní celistvosti, státní moci nebo státnímu uspořádání Lotyšské republiky“, za které mu hrozí až 15 let natvrdo. Pod podmínkou mlčenlivosti a neopuštění Lotyšska je po dvou dnech vazby stíhán na svobodě, přičemž mu bylo konfiskováno veškeré technické vybavení potřebné k jeho práci.

Sumarokovovo zatčení je pravděpodobně spojeno s jeho působením na webu IMHOclub.lv, diskuzním fóru, na kterém zaznívaly kontroverzní názory a který měla Bezpečnostní policie už několik let v hledáčku. Dmitrij Sumarokov byl editorem diskuzí pod články. Portál je od 17. prosince v souvislosti s procesem zablokovaný. Přátelé Dmitrije Sumarokova spustili crowdfundingovou kampaň, díky níž chtějí financovat náklady na obhajobu v procesu.

Marija Kugeľ z pobaltské redakce liberálního ruského listu Novaja gazeta – Baltija přinesla 7. prosince rozhovor s Dmitrijem Sumarokovem, který v přeložených fragmentech předkládáme čtenářům Britských listů.

Jak bys charakterizoval svůj světonázor?

Je to světonázor svobodného člověka, který se snaží rozšířit hranice své svobody, aniž by se přitom dotýkal svobody druhých.

Jsi apolitický?

Jsem spravedlivý. Neřekl bych, že jsem pravičák nebo levičák.

Spravedlivost je pojem z levého křídla.

K levému křídlu mám blízko. Včetně ideálů anarchie - čím dál od státu, tím lépe. Tak jsem taky léta žil, pak ale stát přišel a zacvaknul mi pouta.

Co je IMHOclub?

Existuje jeden hrozný stereotyp, že IMHOclub šíří nějakou propagandu. Z nějakého důvodu nikdo nebere v potaz, že je to diskuzní klub, že z podstaty věci se tam publikují kontroverzní názory. Smysl byl takový: pozve se mluvčí, domluví se s ním, že na něj budou komentující útočit a on bude argumentovat. Nejsou to noviny Pravda, nesoucí na svých stranách cosi jednoznačného, mluvčí musí obhájit svoji pozici. Diskuzní klub nemůžeme poměřovat nároky na novinařinu. Je to sociální síť, kolektivní blog pro výměnu názorů.

Jak píše básník Sergej Timofejev, časem se z IMHOclubu stal klub nostalgiků po sovětském Lotyšsku. Dá se říct ghetto.

Je velký omyl považovat IMHOclub za ghetto. Obzvlášť pro mladého a krásného Timofejeva s kariérou v rozpuku. Víš, na zimu mladé silné labutě odlétají na jih a tam vedou svůj krásný život. A labutě staré, s polámanými křídly se shlukují na víceméně teplém místě a tam kejhají a snaží se přežít zimu. Tohle je asi současný IMHOclub. Nikdo už ale nepřipomíná, že svého času byl i aktivní. Ruští byznysmeni třeba pomáhali lotyšskému soukromému dětskému domovu, přiváželi počítače a peníze, vozili děti do Rigy na svátky. Bylo to komunitní, lidi se seznamovali. Zdá se, že tuhle svoji roli už odsloužil. Přispívali zajímaví autoři, jejichž texty přebíral nejpopulárnější pobaltský portál Delfi. Našimi mluvčími byli třeba známý pravicový novinář a politik Raivis Dzintars nebo poslanec a podnikatel Imant Parādnieks, několik článků poslal exministr financí Roberts Zīle a další. Měli jsme mimojiné i lotyšskou redakci. S kým se pohádat měl i Dzintars, i představitelé ruskojazyčné menšiny v Lotyšsku jako europoslanec Miroslav Mitrofanov nebo lidskoprávník Vladimir Buzajev. Tak do roku 2015 byly texty vesměs původní. V kontextu diskuzního klubu byla podstatná „hlubinná“ část – komentáře, debaty, hledání pravdy. První roky po založení v roce 2012 byly komentáře zajímavější. Psaly je veřejné osobnosti a pod nimi debata podepřená fakty, lidi byli pečliví. A čtenáři vzdělaní, s utvořený světonázorem, většinou technici, inženýři, doktoři věd. Alexejev (šéfredaktor IMHOclubu) pochopil, že to hlavní jsou diskuze, a začal publikovat převzaté texty. Překládali se třeba lotyští filozofové. V ruštině bylo možné si tyhle texty přečíst často jen na IMHOclubu.

Přebrané texty není nijak zvlášť třeba redigovat, zatímco naopak moderace diskuzí se ukázala jako nezbytná: lidi začli být agresivnější, vztahy mezi oběma komunitami se nezlepšovaly, mezní stupeň nepřijetí rostl, jak z jedné, tak z druhé strany. Jeden stereotyp za druhým. Zůstalo několik Lotyšů a jeden totálně agresivní svérázně vzdělaný litevský nacionalista. Zato jsou neuvěřitelně aktivní. Když si ty komentáře čtete, zjišťujete, že v IMHOclubu se nejde pro slovo daleko. Měsíce se tam vedou bitvy za pravdu a není jasné, kdo vyhraje. A vůbec, je možné, že jsou prostě jako D’Artagnan posedlí bojem.

Když se diskuze zvrhla do nadávek, zavíral jsem celá diskuzní vlákna. Účastníci klikli, mně přišlo upozornění a přes přímý odkaz jsem vstoupil do diskuze a hlídal, aby se lidi neuráželi, neporušovali lotyšské zákony a především bránil pokušení rozněcovat národnostní nenávist. Což se nestávalo tak často, jak by si jeden mohl myslet. Národy si vjížděly do vlasů, ale k nějakým nepřístojnostem nedocházelo, lidi se drželi na uzdě. Když už toho měli účastníci dost, úpěli: panebože, už jsme o tom napsali všechno, psali jsme o tom i loni, i předloni. Klub se vyčerpal, protože lidi vyprázdnili zásoby myšlenek. V našem malém státě jsou problémy bohužel pořád tytéž, neřeší se. Třeba problém neobčanství – diskutovat o něm můžeme donekonečna, ale řešení může být jen politické.

Byl pro tebe příchod Bezpečnostní policie neočekávaný? Cítil jsi strach?


Předtím přišli k Alexejevovi, on je takový ostrý týpek, takže to zapadalo do obecné estetiky: on trollí stát, stát trollí jeho. Já jsem je nečekal. Jestli jsem cítil strach? Ten je všudypřítomný v zemi, kde je společnost tak rozdělená. Co se dá čekat, když se ode mě odvrátí kamarád Lotyš, se kterým jsme byli léta přátelé, jenom proto, že jsem Rus a jsem pro něj spojován s Ruskem.

Co máš ještě zakázáno kromě přístupu k IMHOclubu a používání starých účtů na sociálních sítích?


Přibližovat se k Alexejevovi blíž než na 50 metrů. … Mluvit o procesu a opouštět zemi bez souhlasu orgánů. Jsem zvyklý cestovat, mám spoustu dohod v zahraničí na měsíce dopředu. … Notebook mi zkonfiskovali spolu s texty: mám rozpracované nějaké věci, sbírku básní zesnulého Alexandra Niklasse, ty teď sbírám. Zabavili mi veškerou digitální techniku, včetně rozbitého notebooku, foťáku ­– ten mě strašně mrzí, jsem zvyklý si vést fotodeník, diktafony, externí disky s koncepty prací, hudbou a filmy, z nějakého důvodu i skener, prostě všechno, co jsem potřeboval k práci. Přátelé mi věnovali použitý počítač, nikdo se mnou nerozvázal dohodu kvůli procesu. Je pro mě velké překvapení, že to nezměnilo vztah lidí ke mně. Všichni mě dlouho znají, nikdo si nemyslí, že jsem spojen s protistátní činností.


Můžeš okomentovat svůj vztah k paragrafu, na jehož základě tě chtějí zažalovat?


Opovržení. Ten paragraf nemá právní obsah. Není tam napsáno, co se nesmí, neobsahuje hraniční čáry. Kdyby tam byly, došel bych k čáře a samozřejmě se zastavil, mám se rád. Když je nějaká zóna mlhavá, nemá hranice, a tebe seberou a obviňují tě z něčeho tak neurčitého, je třeba bít na poplach a vysvětlovat lidem, že se to může stát každému. Jestli si myslíte, že se to týká jen takových projektů, jako je IMHOclub, tak ne. Vždyť ani IMHOclub není zakázaný, to je na tom absurdní. Ani jeden článek nezakázali, nedošlo k žádnému upozornění na porušení pravidel, ani jednoho komentátora nepopoháněli za komentář. A z čeho vás pak obviní? Pomoc cizímu státu.


Jakému?


Podepsal jsem mlčenlivost.

Zkrácený rozhovor s perzekvovaným lotyšským ruskojazyčným básníkem  přeložil z Novoj gazety - Baltija Vojtěch Pícha. Napsal také na začátku textu povšechnou informací o situaci pobaltských Rusů.
0
Vytisknout
7080

Diskuse

Obsah vydání | 29. 1. 2019