Za nejvýraznější (a politicky nejúspěšnější) postavu současného evropského nacionalismu je považován maďarský premiér Viktor Orbán. Člověk, který dnes útočí na liberální principy a demontuje je velmi efektivně z maďarského pojetí demokracie,
vystudoval za podpory Georga Sorose a založil Fidesz,
původně liberální stranu. Proměnu liberálního demokrata v autoritářského vládce, který vytěžuje rasismus, anstisemitismus, islamofobii a další historické či současné společenské běsy, není možné vysvětlovat nějakým prozřením, ale kverulantstvím a politickou vychytralostí. Orbán je typický populista s citem pro "hospodskou" náladu, jenž bude sledovat její stopu, udělá si její odlitek a s vlastní licencí ji bude vtíravě servírovat mase.
Podívejte se, v jakou krajně pravicovou kreaturu se proměnil Miloš Zeman, který o sobě dodnes tvrdí, že je "levicovým" politikem. Podobně jako u Orbánova liberalismu lze úspěšně pochybovat, že Zeman kdy byl skutečně levicově orientován. On sám neprojevuje žádné levicové sklony, vyjma občasného prázdného řečnění o progresivním zdanění. Ve skutečnosti (například svým odporem k sociální inkluzi a aktivní snahou narušovat společenskou soudržnost) Zeman jedná naprosto nelevicově.
On sám i jeho nohsledi napříč různými stranami, od Jaroslava Foldyny, přes Tomia Okamuru po Václava Klause ml. zneužívají k získání popularity krajně pravicové demagogie. V posledních letech, naprosto jednoznačně v reakci na imigrační vlnu mocně předstírají nacionalismus, což u všech má naprosto bizarní aranžmá: všichni jsou buď vědomými kolaboranty nebo užitečnými idioty přímo či nepřímo podporujícími ruské nebo čínské zájmy, čímž svůj údajný nacionalismus stavějí transparentně na hlavu.
Abych nezapomněl, velmi specifický nacionalismus vládne v putinovském Rusku. Tady jde - více než kde jinde - o velmi dobře řízený proces, jehož cílem je znovunabudit dojem národní identity jako klíče k
manipulaci rozhodující majority. Tento proces je více než kde jinde velmi dobře strategicky (zpravodajsky) promyšlený a při efektivitě autoritářského ovládání státu se všemi sekundárními strukturami (zejména cirkulujících informací) i při velmocenském vnímání Ruska zevnitř má nacionalistický narativ vysokou šanci uspět.
Jenže to všechno jsou politické a sociální konstrukce, které nejsou založeny na vytváření nějaké nové identity. V některých případech může v jistém procentu společnosti taková identita přezimovat a může být probuzena, nicméně s ohledem na transformativní vliv globalizace na masovou kulturu je rozbředlá do pouhých fragmentů, z nichž nejsilnější je identifikace se sportovci (kteří z velké části představují prototyp absolutně globalizovaného člověka). Jak uvádí Yuvel N. Harari v knize Sapiens, jestli má skutečně historie nějaký směr, pak je to sjednocování, jež se děje navzdory různým společenským erupcím, které tento trend mohou zpomalovat.
Současní evropští a američtí nacionalisté, zejména ti vedoucí, ti, kteří politicky těží z horší politické gramotnosti části elektorátu, jsou jen pokrytci, jejichž příklon k ideologii je naprosto nahodilý a je dán společenským sentimentem. Uzavírat s nimi jakékoliv spojenectví či snaha akceptovat je znamená vystavovat se riziku zrady (jejich dezintegrita je permanentní a očekávatelná), ale navíc to ještě vede k legitimizaci jejich postojů, což v případě krajně pravicových populistů znamená devalvaci konceptu demokracie postavené na lidských právech. Je-li jednání s nimi věcí "realpolitiky", pak je pravděpodobně třeba, na základě historické zkušenosti a hlubší analýzy současného "nacionalismu" pochopit, jak realpolitiku skutečně vést. Tento způsob je více než nešťastný.
Diskuse