Proč nenechat děti lézt na střechy a na lešení?

Českému vzdělávání pomůže pouze změna paradigmatu

7. 3. 2019 / Kryštof Kozák

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

České vzdělávání se sotva pohne do 21. století, pokud nenecháme děti a studenty lézt na střechy a na lešení, pod dozorem. A to jak fyzicky, tak i symbolicky. Přehnaná byrokratická opatrnost, v haškovském stylu stará dobrá připosranost, zásadním způsobem pokřivuje nejen vzdělávací proces, ale ve svých důsledcích i jeho širší celospolečenské dopady. Pokud si někdo zoufá nad stavem české společnosti, měl by totiž správně obvinit vzdělávací systém jako celek, který je do velké míry zodpovědný za to, jakou společnost se nám podařilo 30 let od pádu komunismu vybudovat.


Každý český občan má povinnost strávit minimálně 9 600 hodin ve státních školských zařízeních, vyhnout se tomu lze jen stěží. Pro představu, kdyby si dítě stejný čas místo toho vydělávalo 100 Kč za hodinu, mělo by našetřeno do života pěkných 960 000 Kč. Za 9 600 hodin se toho dá vysvětlit poměrně hodně, a přesto vzdělávací systém jako celek stále selhává, což je vidět téměř na každém kroku - od lehké zmanipulovatelnosti líbivými nenávistnými gesty přes neúměrné zadlužení řady domácností po neklesající oblibu stíracích losů.

Podobně jako nesmyslný zákaz lezení na střechy a na lešení je vzdělávací systém svázán dlouholetými konvencemi, ve kterých hrají “obavy z průšvihu” stěžejní roli. Na určité úrovni je to pochopitelné - nikdo nechce řešit žádné “průšvihy”, to váš pracovní den zpravidla nerozjasní.

V případě pochybností je tedy zákaz nebo omezení to nejjednodušší řešení. Proto se už celé generace dětí neměly možnost pokochat výhledem na svoje rodné město z ptačí perspektivy. Současný vzdělávací systém je postavený na obavách různého druhu - z rodičů, z přijímaček, z maturity, z potížistů, z průšvihu, z toho, co tomu řeknou ostatní, a proto tak těžko reaguje na nové výzvy 21. století. Sdílená realita, kterou potřebují dnešní děti dobře chápat, aby se v ní dokázali dostatečně orientovat, je minimálně o řád komplexnější a o dva řády rychlejší než sdílená realita na svou dobu osvícených a pokrokových myslitelů, kteří tehdy vytvářeli základní kameny současného systému povinné docházky a standardizovaných testů.

Dobrá zpráva je, že změna paradigmatu je možná - stačí se na sdílenou realitu podívat z trochu jiného úhlu pohledu - tak jak to umí třeba někteří křesťané, muslimové, buddhisté nebo Jaroslav Dušek. Tím pohledem může být třeba snaha o rozvoj každého, kdo se vzdělávacího systému účastní, nebo právě snaha vyjít z nutnosti porozumění každodennímu okolnímu světu. Takové nové úhly pohledu by měl vzejít z řádné diskuse, a stejně jako na lešení a na střeše je potřeba postupovat soustředěně a s opatrností. Ale zároveň i s odvahou - jinak z peklíčka byrokratického opatrnismu vyvázneme jen stěží.

Paradigma lze změnit i fyzicky - na lešení a na střechu jsem už s dětmilezl. Bylo to asi tak nebezpečné, jako když jedete srovnatelnou dobu po městě autem. Pohled, který se nám seshora na naše okolí naskytl, byl ovšem nezapomenutelný. Škoda, že jsou takové zážitky kvůli byrokratické opatrnosti ilegální. Bez trochy odvahy a přiměřené opatrnosti nejen že neuvidíme ty nejhezčí západy slunce, ale jen těžko se nám podaří pohnout vzdělávacím systémem tak, aby přestal generovat přesně tu společnost, kterou všichni z různých pohledů tak rádi kritizujeme, často bohužel i dost nenávistně.

0
Vytisknout
5906

Diskuse

Obsah vydání | 12. 3. 2019