Kosmopolitní Osmané

21. 10. 2019

Evropská kolonizace náhle ukončila politické experimenty směřující k rovnostářštějšímu, pestřejšímu a ekumenickému arabskému světu, upozorňuje profesor Ussama Makdisi.

Arabský východ byl mezi posledními regiony na světě kolonizovanými západními mocnostmi. Byl také první, který měl být kolonizován ve jménu sebeurčení. Ikonická fotografie ze září 1920 zachycuje francouzského koloniálního generála Henriho Gourauda v bílé uniformě, po stranách se dvěma "domorodými" náboženskými postavami, tento okamžik vyjadřuje. Z jedné strany sedí patriarcha maronitské církve, východní křesťanskokatolické sekty. Ze druhé sunnitskomuslimský muftí Bejrútu.

Gouraudovo vyhlášení státu Velký Libanon, neboli Grand Liban, který byl uříznut z území poraženého Osmanského impéria, využívalo příležitosti. S britským požehnáním Francie dva měsíce předtím okupovala Sýrii a svrhla zde ústavní arabské království. Záminkou tohoto opožděného kolonialismu se stalo to, co je využíváno dodnes. Údajným cílem Francie v Orientě nebyla její velikost, ale přivedení místních obyvatel, zejména pestrých a významných menšin v Libanonu, ke svobodě a nezávislosti.

Francie oddělila křesťany dominovaný stát Libanon od zbytku geografické Sýrie, která sama byla rozparcelována podle sektářských alávitských, drúzských a sunnitských linií ve francouzské dominium. Tento opožděný kolonialismus měl údajně osvobodit národy arabského světa z tyranie osmanského muslimského "Turka" a z osidel staletých sektářských sporů. Takže generál Gouraud se na zmíněné fotografii neobjevil jako vítěz nad údajně barbarskými domorodými kmeny; nebyl ani moderním Hernánem Cortésem svrhávajícím Aztéka Montezumu, ani francouzskou reinkarnací Andrew Jacksona ničícího Seminoly na Floridě. Francouzský koloniální generál, který sloužil v Nigeru, Čadu a Maroku byl zobrazen jako nepostradatelný mírotvůrce a benevolentní arbitr mezi tím, co Evropané považovali za antagonistické komunity Orientu.

Kolonizace arabského Východu přišla po kolonizaci Amerik, Jižní a Jihovýchodní Asie a Afriky. Tento poslední velký spurt koloniálního dobyvatelství navenek odmítl brutální a hrabivou vládu toho typu, kterou belgický král Leopold uvalil na Kongo koncem 19. století. Namísto toho Evropané po I. světové válce vládli eufemismy: Takzvaný "mandátní" systém dominovaný "pokročilými" mocnostmi byl ustaven Společností národů, v níž dominovali Francouzi a Angličané, aby pomohl méně schopným národům. Nový libanonský a syrský stát posvěcený Společností dostaly oba do vínku "prozatímní" nezávislost, ale byly podřízeny povinnému evropskému dohlížení. Vítězné mocnosti čerpající z britských zkušeností s "nepřímou" vládou v Africe kultivovaly domorodou fasádu, aby zakryly ruku kolonizátora. A co je možná nejdůležitější, pozdní kolonialismus tvrdil, že respektuje nové ideály amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, údajného otce takzvaného "sebeurčení" národů po celém světě.

V průběhu moderních dějin váha evropského kolonialismu vystupujícího ve jménu svobody a náboženské tolerance překroutila povahu Blízkého východu. Transformovala politickou geografii regionu tím, že vytvořila sérii malých a závislých blízkovýchodních států a emirátů tam, kde kdysi ležel velký a vzájemně propojený osmanský sultanát. Vyvolala nové a dosud nevyřešené konflikty mezi "Araby" a "Židy" v Palestině, právě když se zdála být nejslibnější nová arabská identita zahrnující muslimské, křesťanské a židovské Araby. Tento pozdní západní kolonialismus zatemnil fakt, že přechod od osmanské imperiální vlády k postosmanské arabské národní vládě nebyl ani přirozený, ani nevyhnutelný. Evropský kolonialismus náhle přerušil a přetvořil vitální antisektářskou arabskou kulturní a politickou cestu, která začínala vznikat v posledním století osmanské vlády. Navzdory evropskému kolonialismu ekumenický ideál a sen o vytvoření suverénních společností větších než součet jejich komunálních nebo sektářských částí přežil až do arabského světa 20. století.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2426

Diskuse

Obsah vydání | 23. 10. 2019