Věk extrémů 2.0

8. 11. 2019 / Karel Dolejší

Britský historik Eric Hobsbawm v roce 1994 označil období tzv. krátkého dvacátého století (1914-1991) za "věk extrémů". Po ještě kratším následném mezidobí, které bychom mohli označit jako "věk globalizace" (1992-2016), sledujeme v současnosti obnovu společenské dynamiky, již Hobsbawm připsal katastrofickému období závěru posledního milénia - jen v poněkud pozměněných podmínkách.

Pokud šlo o konec epochy kulturně a ekonomicky kosmopolitního imperialismu 19. století, Hobsbawm k němu choval dosti smíšené pocity - především protože se mu nové národní státy rozdělující občanstvo podle etnických či náboženských linií nezdály být vhodnou náhradou starých impérií. Velmi dobře si všiml také toho, jak ruští bolševici nejprve hlasitě odsoudili "tajnou diplomacii feudálních elit", aby později sami podepsali tajný protokol paktu Molotov-Ribbentrop stanovující rozdělení Evropy mezi dva zločinné režimy. Změny, které proběhly po I. světové válce, nebyly nutně všechny a dokonce možná ani většinou k lepšímu.

Čtvrtou kapitolu knihy Věk extrémů Hobsbawm věnoval meziválečnému pádu liberální politiky, kterou charakterizoval pomocí "nedůvěry k diktatuře a absolutistické vládě; oddanosti ústavnímu vládnutí se svobodně zvolenými vládami... a reprezentativním shromážděním, které zaručuje právní stát; a přijetí sady občanských práv a svobod, včetně svobody projevu, tisku a shromažďování. Stát a společnost by měly být informovány o hodnotách rozumu, veřejné debaty, vzdělání, vědy a zlepšitelnosti (ačkoliv nikoliv nutně dovedení k dokonalosti) podmínek lidského života. Zdálo se jasné, že tyto hodnoty během století pokročily a bylo jim souzeno pokročit dále." (Hobsbawm, E.: The Age of Extremes: A History of the World, 1914-1991. London 1994. P. 110.)

Proti liberální politice však povstaly na levé i pravé straně politického spektra radikalizované masy, jejichž "ignorance a zaostalost... jejich oddanost svržení buržoazní společnosti sociální revolucí a latentní lidská iracionalita tak snadno využitelná demagogy" vyvolaly dohromady velice vážnou krizi.

Ačkoliv se bolševismu a fašismu/nacismu během světové války nakonec nepodařilo svrhnout liberální řád na Západě, ideologičtí reprezentanti obou extrémů i po válce nadále trvali na kritice liberální společnosti.

Zakladatelé Frankfurtské školy sociálněvědné Adorno s Horkheimerem již na konci 2. světové války prohlásili, že národní socialismus, stalinismus, státní kapitalismus a kulturní průmysl všechny dohromady představují zcela nové formy sociální nadvlády, které "tradiční kritická teorie" (=marxismus) vůbec nedokáže vysvětlit. Státní zásahy do ekonomiky podle zmíněných autorů odstranily rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy, který podle Marxe měl být hlavním motorem zániku kapitalismu. Avšak místo aby tato změna vedla k sociální revoluci, jak bylo marxisty předpovídáno, otevřela cestu iracionalitě nacismu a stalinismu. Moderní marxisté tak ve stopách Adorna s Horkheimerem přestali spoléhat na dějinný pokrok - přinejmenším tedy na jakýsi "automatický pokrok", který by byl ve struktuře dějinného procesu jaksi předem předprogramován.

Blízký spolupracovník zmíněných autorů Herbert Marcuse v roce 1964 v knize Jednorozměrný člověk: Studie o ideologii v pokročilé průmyslové společnosti předložil kritiku stabilizačních mechanismů soudobých západních konzumních společností. Na Západě podle něj vznikly nové formy útlaku ne nepodobné totalitnímu sovětskému komunismu a Západ současně zaznamenal i zánik revolučního potenciálu. Pokročilá průmyslová společnost podle Marcuseho vytváří falešné potřeby, díky nimž (propagovaným masmédii, reklamou, průmyslovým řízením a současnými způsoby myšlení) integruje jednotlivce do existujícího systému výroby a spotřeby. Potenciálně bohatý a mnohotvárný lidský život tak zplošťuje do jediného rozměru, ničí již dříve dosaženou úroveň kulturní vyspělosti a připravuje lidi o duchovní rozměr jejich existence. Hlavní obětí tohoto jednorozměrného sociálního univerza se stal údajný nositel marxistického pojetí pokroku, tj. dělnická třída, která se změnila v element sociálně konzervativní. Za jediné zbývající potenciálně revoluční prvky soudobých společností označil proto Marcuse studenty a nejrůznější utlačované menšiny. Pro boj s "jednorozměrností" prosazoval "velké odmítnutí" a "negativní myšlení".

Hlavním Marcuseho protějškem coby kulturního kritika liberalismu se na krajní pravici stal italský okultista Julius Evola, který (v rámci značné dezinterpretace teorií svého učitele, tradicionalisty René Guénona) liberální společnost popsal coby ubohou degeneraci údajné původní tradice zlatého věku lidské civilizace. Ve fašismu, kterému se vysmál již v roce 1925, chtěl Evola později vidět příležitost k obnově hypotetické univerzální tradice. Velmi záhy samozřejmě přišel na to, že o žádné skutečné obnově kultury a společnosti v podmínkách masového zblbnutí, vymývání mozků a válečné hysterie nemůže být ani řeči. Přesto se s fašismem/nacismem na rozdíl od jiných sympatizantů nikdy jednoznačně nerozešel - a dokonce se v rámci svého kulturního rasismu nechal zaměstnat německými nacisty v Sicherheitsdienstu, kde vedl "boj proti Židům".

Podobně jako Marcuse v Jednorozměrném člověku definitivně pohřbil naděje tradičního marxismu na klíčovou dějinnou roli dělnické třídy v budoucí revoluci, Evola v roce 1961 píše knihu Jezdit na tygru, v níž bere zpět naděje dříve vyslovené ve spise Revolta proti modernímu světu (1934). Podle Evoly už reakcionáři nedokáží zvrátit "úpadek" moderních společností a musejí se adaptovat na situaci, kdy se pro danou chvíli v zásadě politicky "nedá nic dělat" - jen čekat, až se "tygr během unaví".

Marcuse i Evola (jemuž italští fašisté s hrdostí říkali "náš Marcuse") předložili koncepce představující moderní liberální společnosti dominující západní politice v letech 1945-2016 jako nepřijatelné deformace a zploštění mnohem širšího a plastičtějšího lidského potenciálu - který v jednom případě reprezentuje neohegeliánská konstrukce "skutečně" osvobozené lidské přirozenosti, ve druhém mýtus původní univerzální tradice.

Ani studentské hnutí roku 1968 a jeho pokračovatelé v Nové levici, ani všechny možné proměny tradicionalistické ultrapravice od roku 1947 až po dnešek ovšem v žádném ohledu nenasvědčují tomu, že by některý z politických extrémů snad měl v záloze cosi "širšího", "úplnějšího", "původnějšího" atd. než je politický liberalismus. Zhlouplé, rozčilené a iracionální masy současné populistické politiky a jejich reprezentanti typu Trumpa, Johnsona, Bolsonara, Zemana či Duterteho ukazují, že násilnická a völkisch křídla antisystémových hnutí opět s přehledem zvítězila nad elitářskými programy intelektuálů, s nimiž se na počátku uzavřelo taktické spojenectví proti statu quo.

Tak jako v meziválečné době lze tedy v politice sledovat dominantní retrográdní pohyb, který od vytříbené (jakkoliv třeba vrcholně zkostnatělé) liberální politiky ustupuje k evolučně ranějším, kmenovým, autoritářským, kritiku a opozici absolutně nesnášejícím formám vládnutí. Antisystémová levice vítající "konec neoliberalismu" jako krok vpřed podpořila tradicionalistické autoritářství, zatímco všichni pravicoví "hlasatelé západních tradic" obdrželi za odměnu v nejvyšších politických funkcích veskrze úctyhodné osoby, jejichž výkony často připomínají projevy blekotajícího idiota.

"Bojovníci proti (neo)liberalismu" napravo i nalevo nevyhnutelně v populistech podpořili nesmírný kulturní a politický úpadek vlastních společností právě v dějinném okamžiku, kdy toho tolik závisí na schopnosti včas a důkladně se vypořádat s výzvou globální klimatické krize. Liberální demokracie pravda tuto výzvu řešily stále velmi neuspokojivě. Avšak jejich nástupci ji jednoduše úplně popírají či ignorují.

Iluze překonání "uzavřenosti" liberalismu prostřednictvím všelijakých programů zduchovnění politiky, které se rychle proměnily v mytologie "zdravého rozumu" absolventů vysoké školy života, opět nevyšly o nic lépe hlasatelům marxistického náhradního náboženství než prorokům "křesťanské vlastenecké Evropy" podle představ Kaczyńského či Orbána. Orgie davové iracionality se za to opět, po mnoha dekádách, rozjely s prominutím na plné pecky - jen tentokrát především na internetu. Spánek rozumu budí příšery.

A tak lze o vyhlídkách nejnovějších politických spasitelů nejen v ČR dočista lidově konstatovat - spolu se Samuelem Adamčíkem v roli nezapomenutelného vyšnovlkodlackého dědečka - následující:

"Čortův hrád? Tam strašá! Jajajaj, tam strašá..."

0
Vytisknout
4342

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2019