Macronovo odepisování NATO ukazuje, proč USA Francii pokaždé přehrály

13. 11. 2019

Tak jako Charles de Gaulle by chtěl francouzský prezident sjednotit Evropu podle francouzských představ, tak aby Německo zaplatilo účet, napsala Kori Schakeová.

Francouzský prezident Emmanuel Macron poskytl listu The Economist mimořádný rozhovor, v němž prohlásil, "To co právě zažíváme je mozková smrt NATO." Příčinou této nemoci jsou podle něj Spojené státy opouštějící Evropu.

Macron pochybuje o funkčnosti klauzule ohledně vzájemné obrany a tvrdí, že NATO "funguje jen potud, pokud poslední ručitel vykonává svou funkci. Tvrdím, že bychom měli přehodnotit skutečnost toho, čím NATO je, ve světle závazku Spojených států". Přeje si, aby si Evropa od Spojených států "vzala nazpět" vojenskou suverenitu. To je přinejmenším ambiciózní: Střízlivé ocenění vojenské pomoci poskytované z USA prostřednictvím NATO představuje 347 miliard dolarů - a Mezinárodní institut pro strategická studia (IISS) odhaduje, že by si její nahrazení vyžádalo 20 let. Ale nejen že jsou Macronovy plány ambiciózní - jsou také nepravděpodobné.

Macron se zaprvé ukazuje být špatným historikem, když tvrdí, že Donald Trump je prvním americkým prezidentem, který "nesdílí ideu evropského projektu". Ve skutečnosti většina amerických prezidentů nesdílela francouzské představy o evropském projektu - protože francouzské názory vždy směřovaly k tomu sjednotit Evropu tím, že z ní vyloučí Spojené státy. A refrén, že USA Evropu opouštějí, je stejně tak v transatlantických vztazích obnošenou vestou.

Současný francouzský prezident stručně řečeno představuje návrat ke svému předchůdci Charlesu de Gaulleovi, který oživil francouzskou sebedůvěru po okupaci ve 2. světové válce. Stejně jako de Gaulle by Macron chtěl sjednotit Evropu podle francouzských představ, tak aby účet platilo Německo. Macron si představuje Spojené státy, Británii a Francii (reprezentující Evropu) převádějící vojenskou sílu na Direktorát tří, který by rozhodoval o bezpečnostní politice Západu.

Ale tato strategie narazila jak v de Gaullově, tak Macronově případě, na dvě překážky. Za prvé, Francie dosud nepřesvědčila evropské partnery, že je spolehlivější než Spojené státy. Američtí občané jsou ochotnější než jejich francouzské protějšky užít vojenskou sílu k obraně spojence - a navzdory Trumpovi Evropané vědí, že Amerika zajišťovala vojenské vedení NATO po 70 let.

Druhou obtíží je, že Macron očekává od ostatních Evropanů zvýšení vojenských příspěvků, zatímco jejich starosti nebere v úvahu. Economist v roce 2002 poznamenal, že Francie aspiruje na to být "vždy agilním jezdcem na silném, ale dychtivě poslouchajícím německém koni poválečné Evropy". Brzdou francouzských ambicí nejsou USA: Jsou to ostatní Evropané. Macron prosazuje ruskou politiku přeorganizování Evropy, jednání s Kremlem o novém bezpečnostním uspořádání Evropy, kterou nepodporuje ani Pobaltí, ani Polsko. Přimlouvá se za evropskou armádu, kterou Německo nechce, ale kterou by Německo spíše než ostatní muselo platit.

USA tradičně obehrávaly Francii v transatlantických záležitostech, protože americká politika více brala v úvahu evropskou senzibilitu a protože se USA obtěžovaly dosáhnout konsensu. V roce 1966 de Gaulle vyrozuměl USA, že všechny americké jednotky a štáby NATO musejí být staženy z Francie. Prezident Lyndon Johnson reagoval opatrně a po dlouhé diskusi uzavřel: "Dalších 14 členských států NATO nemá stejný názor na své zájmy, jaký v tuto chvíli zastává francouzská vláda. Spojené státy jsou rozhodnuty spojit se s nimi při zachování odstrašujícího systému NATO - dokonce ho posílit na podporu vitálních společných cílů Západu."

Tento důraz na "společný cíl" udržel NATO pohromadě během krize 60. let a připomíná, že USA získává ze svých ideálů, které tvoří základ evropské loajality, enormní praktickou výhodu. Německá ministryně obrany Annegret Krampová-Karrenbauerová prohlásila, že transatlantická vazba je pro ni osobní, protože její otec jako voják 2. světové války byl zraněn Američany a počítal se mezi nesmírně šťastné, protože jej zajali Američané.

Macronovo vyjádření upozorňuje na fakt, že se kyselé vyjadřování Trumpovy administrativy začíná Spojeným státům "vyplácet". Francie není jedinou zemí, která přehlíží americké příspěvky Evropě. Během připomínky 30 let německého znovusjednocení německý ministr zahraničí Maas nedávno poděkoval Francii, Británii a SSSR (všechny tyto země sjednocení oponovaly) a o USA neřekl nic (o jediné zemi kromě Západního Německa, která sjednocení podpořila a pracovala na něm). To je cena za to, když posíláte do Berlína v roli velvyslance lidi jako je Richard Grenell, hluché k německým obavám a destruktivní vůči německým zájmům. To je cena za to, když prezident radí spřáteleným vládám na summitech NATO a zachází se závazkem ke vzájemné obraně jako s výpalným.

Americká politika by pro Evropany neměla být tak odcizená jako Macronova. Což znamená, že správnou odpovědí je vrátit se k tomu, co americká zahraniční politika dovede nejlépe: Být věrná americkým ideálům a stát rozhodně po boku amerických spojenců.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2766

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2019