Stopy totality v sametu

15. 11. 2019 / Richard F. Vlasák


Většinu lidí nechávají vzpomínky na listopad 89 chladnou. Má k tomu své důvody, bojovala za demokracii a dostala kapitalismus divokého západu. Bojovala za pokrok, ale dostalo se jí snobismu snícího o starých pořádcích. Chtěla svobodu, ale prožívala oživení totalitního způsobu myšlení, tentokrát však od těch, které podporovala. A přitom 17. listopad byl jejím vítězstvím, touha po demokracii, pokroku a svobodě spojila národ podobně jako v letech 1918, 1938 a 1968. Vůdci sametu musejí své chyby přiznat, omluvit se a pokorně odejít. Václav Havel to dokázal, po něm však už nikdo. A proto většině nevadí M. Zeman, ani A. Babiš, ani zánik veřejnoprávních médií nebo snad i demokracie. Je jí doslova a do písmene ukradená. Ale demokracie stojí na většině, nebo se mýlím?

V přechozích článcích jsem psal o zradě Miloše Zemana na obyčejných lidech. Byl to on, který sliboval odčinění chyb Sametu, proto byl jeho protagonisty nenáviděn a vysmíván. Zahořkl a nyní svým konáním a spoluprací s oligarchy  a kmotry pohřbívá své vlastní zásluhy. To však neznamená, že by ve své tehdejší kritice neměl v mnoha ohledech pravdu. Chyby revolucí jsou pochopitelné,  ale z dlouhodobého zájmu nikoliv omluvitelné. Nyní za ně platíme všichni hrozící ztrátou demokratického a právního státu, republiky nás všech.

Již dříve jsem zmínil, že nemám důvod, proč sentimentálně vzpomínat na život před rokem 89. Jako šestiletému mi bylo divné, proč si nesmím hrát ve školce na Klementa Gottwalda, proč mi za to tatínek div nenařezal. Proč nemáme doma bábušky jako ostatní děti, které bych mohl v listopadu přinést do družiny. A jak tatínek zuřil, když jsem vyprávěl, že lepíme na okna našeho předškolního zařízení sovětské vlajky. Tehdy jsem ho nechápal, dnes už ano. A taky vím, proč je tatínek, zapřísáhlý antikomunista, zklamán. Není jediný, a tak mu následující řádky věnuji...

Základní a v tolika modifikacích se opakující chybou sametu bylo přijetí totalitního myšlení od jeho odpůrců. Ano, zní to nadneseně, ale bohužel je to pravda. Protagonisté a stoupenci Sametu viděli svět černobíle, požadovali souhlas ve všech detailech popisu skutečnosti i v případném prosazení reforem. Pluralita názorů byla formálně možná, ale všichni věděli, co je správné preferované mínění, které přinese ovoce. Pověstný zelinář z Havlovy Moci bezmocných nevěšel do výlohy výroky o VŘSR, ale heslo „Havel na Hrad“. Což je v prvních měsích změn pochopitelné, ale později varující. 

Proč ne Dubček na Hrad, nebo heslo Pravda vítězí; vůbec, proč má zelinář věšet ve své výloze nějaká hesla...? Totalitní byl onen nárok na jedinou možnou Pravdu, vše ostatní bylo vysmíváno. Až mne zamrazí, když v dokumentu Léčba Klausem Igora Chauna slyším mladého Václava Marhoula.  Mluví o jedné paní, která díky novým čerstvým poměrům ztratila práci, bez soucitu, může za to sama, čtyřicet let tolerovala komunisty a nyní je čas pro ty schopné. Slyším v pozadí sousloví: „Když se kácí les, lítají třísky“. S tímto souslovím se ale moci ujímal i jiný režim a jednou z těch třísek byl i můj prastrýc zavřený v Jáchymově. Nehledě na to, že bez dělníků, tedy ani bez té paní, by žádný Samet nebyl. Jaké byly totalitní pravdy nového režimu? Proč se jich máme nyní vyvarovat?

1)    Demokracie je kapitalismus, kapitalismus je demokracie

Lidé na náměstích chtěli demokracii, ne vládu džungle s právem silnějšího  a vychytralejšího, který pak mohl obrat všechny. Jak se Marek Benda a spol. třásl, aby náhodou nezískali vetší moc osmašedesátníci, nebo levice vůbec. Jak se Václav Klaus smál, když se před ním mluvilo o W. Komárkovi. M. Zeman byl přímo postavou k popukání, zmínil-li stinné stránky tržního hospodářství. Ovšem od dob tzv. singapurského zázraku víme, že se hospodářský růst a diktatura nevylučují. Kapitalismus není demokracie, dokonce může demokracii ohrožovat. Kapitalismus je jako oheň: dobrý sluha a špatný pán. Pluralitní formy hospodářství, o nichž snil v Dálkovém výslechu, nikdo ze zdvořilosti V. Havlovi nepřipomínal. I on chtěl tranformaci rychle, jeho prozření přišlo pozdě a rozmokřilo jej s tím nadějným ekonomem, kterého pozval na  světla ramp, Václavem Klausem. Nedůvěra vůči Václavu Havlovi měla své kořeny zde. Místo toho, aby diskusi z pozice hlavy státu moderoval, promýšlel konkluzi různých ekonomických koncepcí, přidal se na jednu stranu, dnes víme, že špatnou. O tom, však byla řeč podrobněji v předchozích článcích.

Sociální soudržnost společnosti, o níž usilovali Masaryk nebo Beneš, tím, že postulovali ideu humanitní demokracie, na místo liberální demokracie, kterou považovali za sobeckou, se napodařilo udržet. Životní podmínky důchodců, tedy těch, kteří tehdy v aktivním věku zvonili klíči, nejsou růžové, ostatně o tom hovořil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Příběhů chudoby na severních hranicích republiky si dlouho nikdo nevšímal, ovšem stále se dnes zapomíná na strukturální chudobu většiny obyvatel, která z jednoho platu stěží uživí domácnost. 

Dvojí druh potravin nevznikl proto, že by Češi a Moravané měli na rozdíl od Němců nebo Švýcarů v nepořádku chuťové buňky, ale proto, že si ty kvalitní nemohou se svým platem dovolit. Přičemž plat neodpovídá kvalitě odvedené práce, která je srovnatelná. O obcházení sociálního zákonodárství včetně práva na zakládání odborů ze strany zaměstnavatelů, se ve veřejných prostředcích často mlčelo.

2)    Duchovní dědictví znamená snobismus

Prohlédnete-li si snímky z listopadu 89, uvidíte na nich často potréty TGM nebo hesla na něj upomínající, uvidíte i obrázky sv. Anežky české, ty však jen zřídka. Politické elity přeslechly výzvy V. Havla z táborského náměstí, v nichž apeloval na pochopení husitství jako důležité součásti naší duchovní kultury, a tak se stalo a stává dodnes, že jsou stoupenci kalicha označovány za džihádisty 15. století a obrazoborce. Je pochopitelné, že bylo husitství minulým režimem ideologicky zneužíváno, ale to není vina soupenců Jana Husa. Bitva Na Bílé hoře byla opět označována za vítězství. Podobnost s protektorátním vyučováním dějepisu není náhodná. 

A když se mluvilo o utrpení křesťanů před rokem 89, tak se zmiňovaly jen oběti z řad římskokatolického kléru, zapomíná se na vyznání M. Horákové nebo Jana Palacha a dalších popravených, vězněných či pronásledovaných evangelíků, husitů nebo židů, na pluralitu Charty 77. Mimochodem, když si dnes budějovické biskupské gymnázium připomíná 30. let sametu, mluví se v jeho zdech zase jen o jediné církvi. Na jednu stranu stále slyšíme, že byla svatořečena Anežka česká a mlčí se o protestu českobratrského synodu proti brutalitě na studentech, která přišla ne o pár dní později, ale již 17. listopadu večer. Nedivme se, že veřejnost vnímá jakékoliv zmínky o církvích kriticky, byl jí vnucen pozitivní obraz té jedné, aniž by se otevřeně mluvilo o jejich mnohosti, různých hodnotách. A pobavme se překvapení některých liberálních novinářů nad spojenectvím klerikálních kruhů s dnešním Hradem
a antidemokratickými silami ve společnosti.

Podobné je to i s dějinami dělnického hnutí. Lidé, kteří zakládali pod hrozbou existenciální nejistoty sociální demokracii, nebo před rokem 1918 bojovali za ženská práva, byli blíže disentu 70. a 80. let 20. století než ti, kdo „svatá jména“ pronášeli na rudých pódiích a pak jeli po vzoru feudálů na hon na zajíce v šestsettrojkách. Polévka uvařená z přestárlého chleba, strašlivé hygiencké podmínky v továrnách i pavlačových domech nebo krizi 30. let si komunisté nevymysleli. Ale běda každému učiteli, který o něčem podobném jenom za katedrou „cekl“. Podobně se dodnes mluví o utrpení sedláků za kolektivizace, ale tiše se zapomíná na chudobu většiny vesnice, děsné životní podmínky domkářů před únorem 48... A znovu, část mé rodiny byla kolektivizací postižena, to však neznamená, že nevidím i druhou stranu mince.

Veřejnoprávní média, televize i rozhlas, ztratila svou výjimečnost i důvěryhodnost po sametu tím, jak barvotiskově k dějinám a kultuře přistupovala. Dodnes vidíme dokumenty o české šlechtě, které však ke kvalitě svých západních protěšků mají daleko. Šlechta je vnímána nekriticky, jako vrstva dobrodinců, které se jen náhodou stalo, že podstatná část z nich kolaborovala s nacistickým režimem. Snobismus z některých pořadů vyloženě čiší. Kritické přemýšlení je zapovězeno a to situaci veřejnoprávních médií ztěžuje. Média tak přispěla k rozhlodání demokratické identity národa, který pak slovo vlastnectví nebo republika spoluje jen s krajně pravicovými politickými subjekty.

3)    Spojené státy mají vždy pravdu

Radost nad pádem sovětské říše, nad odjezdem oficírů i vojáků Rudé armády byla nehraná a nadšená. To však neznamená, že by Spojené státy nebo i obecně řečeno Západ, neměly své chyby, nedopuštěly se přehmatů nebo imperiální politiky. Naše zkušenost s tanky je nemálo podobná té chilské o pár let později; vojenské obsazení několika středoamerických států, dosazování nejrůznějších diktátorů nelze intepretovat jinak než obdobné chování SSSR v Maďarsku, u nás nebo v Afghánistánu. Útok NATO na Jugoslávii schválený vládou M. Zemana nedlouho poté, co ČR do aliance vstoupila, byl prvním z kaménků kulturně podmíněných sporů, jež zažíváme dodnes. Dalším takovým byla pře o radar, i zde jsme byly svědky totalitárního myšlení posametových elit, kdo s ním nesouhlasil, byl okamžitě zařazen na seznam přátel SSSR a ruských agentů. Agent nejsem, stejně jako jím nikdy nebyl např. Erazim Kohák, profesor filosofie z Bostonu. Tím netvrdím, že mezi odpůrci radaru nebylo tak několik vyvedenců, ale paušální soud přispěl k rozdělení společnosti neméně, než výše zmíněné míchání pojmů demokracie a kapitalismus, kultura a snobismus.

4)    Šlo to jinak?

Ano a dnes bychom nebyli nad propastí, podpořené sociálními médii. 

Nad propastí, jež může pohltit nejen sametové elity, ale i jejich jimi samotnými zrazené podpůrce. Demokracie je diskuse, diskuse předpokládá respekt k názorům protivníka, tedy i to, že přiznám svůj omyl nebo diskutuji věcně, bez argumentačních faulů. Jedině diskuse umožňuje spravedlivé, odpovědné posouzení různých možností a vybrání řešení. I zvolené řešení může být chybné, pokud se stále diskusí neopravuje. Právě dnes potřebujeme svobodnou, oteřenou diskusi jako sůl: hrozí zánik sociálního státu, ekologická katastrofa i konzumerismus, který znedůvěryhodní jakékoliv štěstí nespojené s nákupem, jsme svědky toho, jak se lidé skrze sociální média sami stavávají předmětem prodeje. O tom všem musíme mluvit.

Sametové elity se nikdy za své omyly neomluvily, ještě před několka týdny vyšel Respekt chválící privatizaci. Měly by třicátého výročí revoluce k podobnému účelu využít. Přiznat si své chyby: ano, podporovali jsem bezmezně Klause; věřili jsme, že návrat Čechů ke křížku přinese morální obrodu; byli jsme naivní, když jsme kapitalismus sloučili s demokracií a nyní, když kapitalismus selhává, se divíme, že selhává i důvěra lidí v demokracii. Jsme vinni, že se často diskuse o důležitých rozhodnutích nevedla argumenty, ale pomocí zesměšnění druhých, byli jsme pyšnými majiteli Pravdy, a nyní se divíme, že nás nikdo nechce poslouchat, když se sejdeme na Letné. Možná, že i svou účastí na plání znedůvěryhodňujeme úsilí Milionu chvilek pro demokracii, která je k vašemu konání kritická.

Prosím, buďte té slušnosti, omluvte se a odejděte. Václav Havel se dokázal omluvit, snažil se své chyby napravit, uměl i odejít. Není snad jeho Odcházení dílem člověka, který sám sobě dokáže nejen zasmát a s pokorou v srdci přijmout přesýpání nebeských hodin? I váš čas vypršel, od Vás se chce jen, abyste o sobě neříkali, že jste demokratická opozice. Demokracie nemá s oligarchy, tunely, kmotry nic společného.

 

 

 

 

 

 

 

0
Vytisknout
2845

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2019