Monitor Jana Paula: Svornost 89´

22. 11. 2019 / Jan Paul



Jedna z posledních skupinových výstav současného výtvarného umění v bývalém Československu, nazvaná Svornost 89, proběhla v Dolních Počernicích v Praze 9, v budově prvorepublikové Osvětové besedy Svornost. Nápis Svornost 89 na průčelí železničního viaduktu pod hlavní světelnou křižovatkou v Dolních Počernicích dodnes odolal zubu času, a dokonce i nedávnému rozšíření viaduktu pro účely České dráhy. Poutač jsem napsal před třiceti lety z obyčejných štaflí za plného provozu, a sloužil jako navigace pro návštěvníky v průběhu výstavy.


Výstavu Svornost 89 umožnily tehdy tři okolnosti: vstřícnost tehdejšího předsedy MNV Josefa Střížky, přítomnost rozlehlého zámeckého parku a mé působení v roli lektora dětské výtvarné skupiny, kterou jsem od roku 1987 v Dolních Počernicích vedl. Byla to doba perestrojky a faktického uvolňování společenského života. Tehdy se začali organizovat umělci mimo oficiální struktury Fondu výtvarných umělců a Svazu výtvarných umělců na nezávislých přehlídkách své tvorby. Připomenu výstavy na Svárově, či první výstavu skupiny Tvrdohlaví v Lidovém domě ve Vysočanech, kterou tehdy, stejně jako tu naši, posvětil a umožnil bývalý Obvodní inspektor kultury ONV Praha 9 Jiří Halík. 

To jsou fakta. Už nevím přesně, koho z nás tehdejší uvolňující se atmosféra v roce 1987 inspirovala k myšlence uskutečnit výstavy v dolnopočernickém parku, zda mě, či malíře Oldřicha Tichého. Ta první se uskutečnila ve dvou podzimních dnech toho roku, a druhá na podzim v roce 1988. Není bez zajímavosti, že právě tyto akce přivedly do Dolních Počernic i architekta Jana Mayera, který se později dohodl s předsedou MNV Josefem Střížkou na obnově parku s využitím sochařských děl například Františka Skály. Dodnes tam po něm zbyla pískovcová sova jako prolézačka a klouzačka pro děti.

A právě započaté úpravy parku umožnily uskutečnit na podzim roku 1989 výstavu v prostorách bývalé osvětové besedy Svornost, aniž bychom tušili, jakou symboliku získá název Svornost 89 a jak bude konvenovat s listopadovými událostmi. Byla koncipována jako mezigenerační skupinová výstava s cílem konfrontovat díla zavedených osobností českého umění s výtvory mladších kolegů. Některých setkání, při nichž jsme diskutovali dramaturgii instalace i program vernisáže, a které jsme zakončovali přípitkem v restauraci Na Barborce, se zúčastňovala už tehdy významná sochařka Věra Janoušková.

A kdo tehdy vystavoval? Podle data narození tito umělci: Dnes již nežijící grafik Josef Hampl (1932), multimediální umělkyně prof. Adéla Matasová (1940), grafička a pedagožka Jaroslava Severová (1942), malíř Aleš Lamr (1943), multimediální umělec, performer a pedagog Svatopluk Klimeš (1944), již nežijící malíř Karel Pucherna (1945), malíř a keramik Milan Klika (1954), malířka a keramička Vladislava Kuřátková (1956), malíř Jan Paul (1956), malířka Kateřina Štenclová (1959) a již nežijící nejmladší účastník výstavy fotograf Michael Jablonský (1964).

Na vernisáži, kterou v sobotu 30. září v 15 hodin zahájil Roman Prahl, bylo tehdy plno, a nejen uvnitř, ale i venku, kde se odehrávala tzv. Zahradní slavnost, na níž vystoupila skupina „Kramářské písně rodiny Váňovy“. Hospodský „Tonda“ točil v přilehlé restauraci Svornost jedno pivo za druhým a rozešli jsme se až hodně pozdě v noci. Výstava skončila 4. listopadu, třináct dnů před začátkem sametové revoluce. Já jsem odjel z Československa 31. října na měsíc do Švýcarska, a vrátil jsem se do zcela jiné země.

0
Vytisknout
1556

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2019