Vlastníci: Horor o tom, jaká je dnes Česká republika

17. 12. 2019 / Jan Čulík, Dominika Švecová



Kdo má pevné nervy, neměl by si nechat ujít vynikající film Jiřího Havelky Vlastníci, vzniklý v koprodukci České televize a CinemArtu. Jako většina českých filmů, snad proto, aby se nalákali diváci do kina, snímek je inzerován jako komedie. Ve skutečnosti je to horor.

V silně metaforickém filmu, odehrávajícím se skoro po celé půl druhé hodiny v jediné místnosti, vystupují majetníci bytů jednoho činžáku, účastnící se "schůze vlastníků bytových jednotek". Film je však varovným, velmi realistickým obrazem toho, co je v dnešní České republice. Jednotlivé typy vlastníků, hašteřících se sprostě kolem zasedacího stolu, lze interpretovat jako představitele nejrůznějších společenských skupin v dnešním Česku. Neštastný pan Švec, který hlasuje i za svou přestárlou maminku, právě odvezenou do nemocnice, je metaforickým představitelem dnešních českých důchodců, nebo prostě obyčejných lidí, kteří hlasují tak či onak, ačkoliv nemají páru ani o tom, jak se hlasuje a o čem se hlasuje a co to vlastně způsobí. (Totéž samozřejmě dnes např. i v Británii či v USA.)

Varuje ten film vlastně dnes před demokracií? Podmínkou fungování demokracie vždycky byly kvalitní školství a kvalitní média a odpovědně informovaný občan. To dnes nemáme, tak vznikají docela závažné otázky. Ty vznáší velmi drasticky i tento film.
Inženýr Kubát je, slovy jiného přítomného, Slováka Nitranského, "zasraný komunista", a je tomu tak: je to bývalý předseda tohoto baráku, který během diskuse neustále vzpomíná na to, jaké to bylo vlastně  krásné za předchozího režimu. Hned po pádu komunismu podnikl inž. Kubát celou řadu kroků, aby se zmocnil na úkor spoluobčanů podvodem hned tří bytů v tomto činžovním domě. ("Byla to akce typická pro devadesátá léta.") Jinak blokuje všechno, dovolil by sdružení vlastníků, aby aktivně jednalo pouze, pokud by mu schválili neuvěřitelnou další sprostotu, už za hranicí kriminality.

Kubát je mimochodem představitelem generace, která převzala moc a majetek v devadesátých letech. Teď už je těmto lidem kolem sedmdesátky, takže nechtějí nic moc už dělat, jen vzpomínají na minulost, ale přepustit svou moc a vliv třicátníkům nebo čtyřicátníkům, to ne. "Já tu vlastním tři byty a tak mám právo říct Ne. Nemusím vysvětlovat nic. "

Film je zcela jasnou, a velmi pečlivě vypracovanou, děsivě  varovnou metaforou situace dnešní České republiky. Dva mladší manželé, Zahrádkovi, rodiče tří dětí se čtvrtým na cestě, si jsou vědomi, že činžovní dům, v němž všichni bydlí, je na hranici kolapsu. Střecha je prohnilá, zuří tam dřevomorka, padají tašky a zatéká. Plynové rozvody jsou z padesátých let dvacátého století jsou prorezlé a hrozí exploze. Zahrádkovi proto navrhují adaptovat půdní prostory v nové moderní byty, ty prodat a z výtěžku financovat nutně potřebnou havarijní opravdu činžáku, jemuž hrozí, že se propadne do rozvalin nebo že výbuchem plynu všichni zahynou. Přesná metafora dnešní situace v České republice.

Zahrádkovým se během více než devadesátiminutové debaty na schůzi vlastníků nepodaří prosadit nic. První desítky minut schůze jsou vyplýtvány řehtáním úředního šimla - právní "odbornice" Roubíčková tvrdě trvá na dodržování stanov, takže se dlouhé minuty promrhají nesmyslnými administrativními procedurami.

Ale i když se nakonec dospěje k jádru věci, kdy paní Zahrádková navrhuje adaptaci půdy na byty a opravu celé budovy, nedosáhne se ničeho. Účastníci si navzájem nevybíravě nadávají, hádají se o prkotiny (kdo spotřebuje více vody), urážejí přítomného homosexuála a rasisticky útočí na černošské nájemníky jedné z majitelek bytů. Sprostě nadávají rodinám, které mají děti, a potřebují stavbu výtahu (neměli jste si je udělat). "Já mám byt v přízemí a výtah nepotřebuji, proto jeho stavbu blokuji. Ledaže  byste mi zaplatili."

Varování pro Českou republiku: dům se vám rozpadá před očima, vy se sprostě hašteříte o blbostech a nejste schopni dohodnout se na žádném řešení. Skoro všichni protagonisté jsou útoční, sprostí a sobečtí. Prosazují své materiální zájmy drze a drsně na úkor všech ostatních, neváhají se snižovat k drsným urážkám i k vydírání.

Fascinující je směsice drzosti, sobectví, sprostoty, ale zároveň naivity a hlouposti. Bohužel, dialogy jsou odposlouchané z dnešní české reality naprosto přesně.

Zajímavá je postava starého profesora Sokola, který během celé schůze sedí nad knihou zcela stranou, v rohu místnosti, protože není vlastník, nemá hlasovací právo. Jen jednou něco řekne: "Plyn budete potřebovat, protože se budete muset otrávit."

Právě jeho zbavil začátkem devadesátých let komunista Kubát možnosti převést svůj byt, v němž profesor Sokol bydlí, do soukromého vlastnictví, podvodem mu ho ukradl. Postavu profesora Sokola lze interpretovat jako dnešní  postavení intelektuálů a vzdělanců v české společnosti - hned po pádu komunismu byli vyšachováni - zbaveni veškerého vlivu. Moc a majetek převzali původně komunističtí oligarchové, případě lidoví sobečtí podvodníci. Elita a experti nemají v české společnosti žádnou moc.

Uprostřed dramatického, vulgárního hašteření "vlastníků" dostane prosťáček Švec telefonickou zprávu z nemocnice, že jeho maminka právě zemřela. Rozeštká se - radostí - a opakuje: "Tak já jsem konečně teď také vlastník!" Možná je to jen pokus zakrýt eufemismem svou bolest z úmrtí maminky, ale spíš to signalizuje, jak se všechno dnes v ČR interpretuje prostřednictvím úvah o majetku.

Zajímavá je přítomnost homosexuála a Čecha s těhotnou japonskou manželkou na této schůzi vlastníků, stejně jako existence černošských studentů - nájemníků v jednom bytě tohoto činžáku. Je to známkou toho, že multikulturalismus a dnešní otevřená společnost přese všechno proniká do uzavřené české společnosti. Ta ovšem na homosexuála a na černochy reaguje sprostými urážkami, pojem Japonky vůbec nedokáže zpracovat. "To je Číňanka," říkají všichni přítomní, přestože dívka opakuje "Já jsem Japonka."



Ke konci filmu propadne - zcela důvodně - předsedkyně schůze paní Zahrádková a pak i její manžel zuřivosti - s těmito lidmi se nedá pracovat - složí funkce ve výboru a práskne dveřmi.

Mimochodem, Zahrádkové se snaží v odchodu z místnosti zabránit "právnička" Roubíčková - ten, kdo podepsal prezenční listinu, přece nesmí odejít. Má to snad znamenat, že Češi jsou neoddělitelně vázáni na život v české kotlině? Nemohou odejít? Samozřejmě, někteří se z této vazby vymknou. 

Ještě zajímavější - a zlověstnější - je přítomnost dvou zdvořilých, avšak zcela zjevně podvodnických podnikatelů bratrů Čermákových. Byt v činžovním domě získali teprve nedávno po svém zemřelém otci - žili dlouho v zahraničí - mají firmy v USA i v Rusku. Co to asi znamená?

Bratři Čermákovi mají úplně jiný přístup než ostatní Češi přítomní na této schůzi vlastníků. Zatímco si ostatní Češi sprostě a podpásově, sobecky nadávají, bratři Čermákovi jsou vůči všem přítomným přátelští a zdvořilí. Přinesli jim whisku. Když na ně někdo sprostě útočí, sprostotu útoku ignorují a k útočníkovi se chovají mile. "Nechcete si s námi zakouřit?"  Během schůze si tak získají důvěru všech přítomných. "Ty mi sprostě nadáváš, já ti lichotím." To je ta metoda. Pročpak to asi dělají?

Když tedy ke konci schůze se v emocionální frustraci Zahrádkovi vzdají svých funkcí a veškeré iniciativy a odejdou, bratří Čermákovi se najednou nabídnou, že by správu sdružení vlastníků jako převzali. Nic to nikoho nebude stát, oni veškeré právní výlohy zahrnou do výloh svých firem.  Jejich přátelská nabídka všechny nadchne a přítomní je tedy okamžitě schválí - najednou není už zapotřebí složitých hlasovacích procedur jako na začátku schůze.

Jako předsedové sdružení vlastníků by Čermákovi ovšem - jen proto, aby se všechno urychlilo - potřebovali od všech přítomných plnou moc.  Nemají ji předem vytištěnou a k dispozici není tiskárna. Mají však celý štos prázdných papírů, a tak navrhnou, aby jim přítomní prázdné papíry podepsali, oni už si tam text plné moci později doplní.Jestliže to přítomní udělají, Čermákovi "budou moci vést celý činžák jako firmu". - Nepřipomíná vám to něco?

Všichni přítomní samozřejmě ty prázdné papíry podepíší - jak jsme řekli výše, jejich agresivita a sobectví jde ruku v ruce s neuvěřitelnou naivitou. Je to varování ohledně toho, jak občané nekriticky hlasují ve volbách pro kohokoliv, kdo je pak zamýšlí zničit.

Jediná, kdo nepodepíše, je "právnička" Roubíčková. Ta totiž ví, na jaký vlak včas naskočit. V závěru filmu si připíjí s bratry Čermákovy u otevřené láhve červeného vína.

Jinak jde všechno dál jako při starém. Havarijní stav domu nikdo neřeší - během neúspěšné a nic nedojednající schůze vybuchne plyn ve vedlejším činžáku - profesor Sokol jde mlčenlivě ze schůze domů kolem scény havárie - odkud do sanitek zdravotníci vynášejí raněné. (Že by to bylo Polsko nebo Maďarsko?)

V životě Vlastníků se však nic nemění. V závěru filmu se chovají stejně jako předtím.

Je to horor. A apel: Lidi, proboha, vzbuďte se!

Potíž je, že ten film je příliš inteligentní. Vynikajícím způsobem napsané i zahrané dialogy. Tak vládne obava, že promluví jen k těm, kteří v ČR tohle všechno už stejně vědí.

Co s lidmi, kteří normální komunikaci nejsou schopni vnímat? Na tu otázku film neodpovídá, a byla by to většina jeho protagonistů.

Od těch asi tvůrci filmu dostanou jen vulgární reakce - jak je to v ČR dnes běžné, když se předloží věcné argumenty.
0
Vytisknout
10502

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2019