O tom, že volby probíhají v lidských dějinách

16. 12. 2019 / Boris Cvek

 

Představa, že masa voličů kdy vážila na miskách vah programy, kterým do detailu porozuměla, je samozřejmě absurdní. K čemu by asi ti voliči tak dospěli? Bylo by to jako často v akademických diskusích, kdy se vytvářejí složité filozofické konstrukce jen k tomu, aby člověk hájil to, co si tak jako tak myslí na základě osobních vazeb a zkušeností?

V reálných volbách převáží pár témat a ta ostatní se s nimi svezou. Dobrého politika si představuji tak, že sice ví, že existují mnohem důležitější témata, než jsou ta, která právě hýbou veřejným míněním, ale právě proto, aby se dostal k moci, kde bude moci prosadit to podstatné, na ně nebude klást v kampani hlavní důraz – a soustředí se na to, co jej může dostat k moci.


Neříkám, že se musí omezit jen na to, aby kýval masám. Když například je ve společnosti silná touha po změně, může tu změnu nasvítit různě – Obama mluvil o progresivních hodnotách, jimiž rámoval své heslo „yes we can“, Trump zase o „vysoušení washingtonské bažiny“. Clintonová žádnou změnu nepředstavovala, a to byl asi její největší problém, i když nakonec získala o dva miliony hlasů více než Trump. Jenže jejím cílem nebylo získat více hlasů, jejím cílem bylo vyhrát volby. Člověk musí být hodnocen podle cíle, který si vytyčí, a k tomu cíli by měl jednat, nikoli pak vydávat jiný cíl za ten původní. Když chci vyhrát volby, musím se snažit vyhrát volby.

Pro vítězství ve volbách je zapotřebí zjevně vzít v potaz volební systém. V USA např. jde, což je notoricky známo, o vítězství v tzv. swing states. V Británii je zase třeba uvažovat o úskalích jednokolového většinového systému. V něm může vyhrávat v daném obvodu ten, kdo má nejvíce hlasů. Když tedy budete mít tábor X a tábor Y, přičemž tábor X má jasnou většinu 70%, zatímco Y menšinu 30%, pořád ještě může Y hladce vyhrát, když rozštěpíte těch 70% na tři rovnocenné kandidáty. Z X se pak stane 23%, 23%, 24%… a Y bude mít 30%.

Nemá smysl se po volbách rozhořčovat nad tím, že to je nespravedlivé, zejména proto, že se nikdy takto nerozhořčují vítězové, ale jen poražení. Každý si pomyslí: kdybyste vyhráli, tak proti tomu volebnímu systému ani neceknete. Chcete reálnou politickou moc? Pak byste měli vědět, že o tu se nehraje v nějakém férovém sportovním utkání s nestrannými rozhodčími a testováním na doping. Reálná politická moc je plodem na stromě lidských dějin, a ty byly vždy špinavé, často, ba většinou, i skrz naskrz krvavé. Je samozřejmě svůdné si představovat, že právě vaše prohra je ten prvotní hřích, ten pád lidstva z čistoty do zla. Ale to se stalo už mnohem dříve.

Musím se přiznat, že nemyslím, že ve volbách je nutné užít nějaké špinavosti k vítězství. Tedy nevím, kdo a jak přesvědčil pana Farage, aby nepostavil proti toryům své kandidáty, nicméně právě to asi pomohlo jejich drtivému vítězství nejvíce. A taky ta jasná představa změny do vlekoucího se sporu o brexit: když vyhrajeme, ukončíme to (skoro se nabízí obamovské „yes, we can“). Labour měla v kampani jistě spoustu důležitějších témat, než je brexit, ale právě brexit zajímal masy zřejmě nejvíce. Přitom mírná většina voličů je proti brexitu. Jenže tito voliči neměli jednotnou volbu. Tohle bylo asi rozhodující.

0
Vytisknout
3297

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2019