Zápas to byl na dvou kolbištích (kde vždy ten druhý „jaksi“ chyběl)

20. 12. 2019 / Miloš Dokulil

 


Ano, míním znovu připomenout „brexit“. Byť trochu jinak. Neboť již jsme v 21., prý informačním století. Zároveň s výhradou, že jakákoliv pojmenování jsou nejdřív jen inzertními visačkami, nikoli už pojmy s obecně přijatou a uznávanou interpretací. (Nepůjdeme do podrobností. Jen si nenápadně předznamenáme, že a proč nemohla být nastoupena spásonosná a pro obě strany možná taky kritická – leč zodpovědná – cesta.)

 

Stručně si něco možná zopakujme: Po poslední době ledové (když se začalo rodit zemědělství) rozhodoval o programu rodinného společenství tělesnou silou, svým hlasem a potomky imponující muž. Tu roli o pár tisíciletí později převzala skupina mužů schopných mezi sebou vyčlenit vůdčího jedince (jehož kariéra mohla taky končit jeho zabitím), a to pro několik již desítek vesnic či pro prosperující město, časem navíc hrazených k zajištění bezpečnosti a opírajících se navíc rovněž o předpokládanou ochranu i očekávané materiální zisky u rozmanitých božstev; takže bychom tu měli zárodky aliance trůnu a oltáře. Rozmanité doklady pro to ve stále perfektnější podobě archeologicky máme z Mezopotámie a pak rovněž třeba z Egypta. Zhruba před dvěma a půl posledními tisíciletími se již připomínají městské státy, v nichž počínaly vznikat jejich předáky „zastřešené programy“; často dělícími občany na dva tábory. A bylo prestižní záležitostí do takového „tábora“ patřit (a na realizaci jeho programu se podílet).

Až na sklonku feudalismu se zrodil „zdola“ systém představující jistou opozici vůči panovníkovi a jeho dvořanům, rovněž postupnou krystalizací dalších institucí v tzv. „konstituční monarchii“. Teprve po tzv. „revolučním roce 1848“ nápadně vzrostl tlak na další „demokratizaci“ poměrů (viděno ze střední Evropy). V atmosféře tehdejšího času již bylo nejen zachování poněkud otřesených feudálních sociálních vazeb („pravice“ a „konzervatismus“), ale rovněž naopak vyhlídka na jejich co nejširší změnu oslabením privilegií mocných („levicí“; „demokratismus“); často navíc s kompromisní složkou jaksi uprostřed („střed“ a „liberálové“). Nu, a jelikož ve výrobou nejúspěšnějších zemích přibývalo nejvíce dělnictva, ta „levice“ měla navíc svůj samostatně se profilující levý okraj („krajní levice“). A nezapomeňme, že zabývat se politikou bylo hodně dlouho záležitostí jen mužů, a nikoli okamžitě mezi nimi všech. (Když bylo díky Masarykovi po první světové válce rozhodnuto, že bude v ČSR rovné právo pro všechny, včetně žen, takovým ustanovením tehdy zatím nedisponovali občanky ani třeba v USA!)

Po skončení komunistické nadvlády v ČSSR nejdříve došlo k zjevnému oživení zájmu o veřejné dění. Za těch posledních skoro 30 let ovšem viditelně aktivní zájem české a moravsko-slezské veřejnosti na profilaci politického dění v ČR upadá; organizované politické stranictví se velké popularitě netěší; a pokud někdo míní v politickém životě vyniknout, stačí mu/jí k tomu odpovídající finanční podpora, vyhlásit nějaké „hnutí“ a vybubnovávat k určitým záležitostem shromáždění občanů, k nimž pak někdo úderně řeční. Volby nás pouze vytrhávají z vychutnávání soukromí, od mobilů a televize „až někam“, že? (Voleb do Poslanecké sněmovny v tomto století v ČR se třikrát účastnilo v průměru jen těsně nad 60 % voliček a voličů; 2 x těsně pod touto hranicí. Čili máme v ČR volební účast jen mírně nad „pouze každý druhý“.)

Ne že by – také díky nesrovnatelně delší a odlišně ceněné tradici – nebyli na tom v tomto ohledu Britové poněkud lépe (teď s volební účastí 67,3 %, takže dvoutřetinovou). Rozhodně neměli tak roztříštěný ten politicky artikulovaný život. Čím víc je roztříštěno spektrum vyhlášených politických řešení, tím hůř se potom hledají účinné koalice k jejich uplatnění v praxi.

Přitom v britském politickém životě v jeho nejvýznamnějších třech současných politických stranách jako kdyby jejich „konstantou“ byla stále jistá programová vize, s níž se voličské veřejnosti „legitimují“ (někdy ovšem až „v podpalubí“!).

Nuže konečně „naostro“: Když občané Velké Británie ve svém plebiscitu – i když velmi nevýrazně – rozhodli, že vystoupí z EU, ne že by automaticky každý z hlasujících přiměřeně znal výhody a nevýhody obou alternativ; tj. co bude stát ta či ona volba. Přitom Konzervativní strana (níže „KS“) jako kdyby stále jen vehementně opakovala jednoduchý refrén jí přijatého cíle, a tedy, že Británie EU opustí. (Dokonce překvapivě opozice vůči tomuto řešení ani nějak výrazně nezdůrazňovala, že ujednání s EU má v té poslední „Johnsonově“ verzi horší parametry než za Terezy Mayové.) Jako kdyby zastáncům „brexitu“ opravdu mělo stačit pouze afektivně – s aktivizujícím vzrušením – opakovat, že se ovšem přece jedná jen a právě a především o historický odchod z EU.) Naopak Strana práce („labouristé“; níže „LP“) – zvláště opakovanými prohlášeními svého stranického šéfa Jeremy Corbyna – jako kdyby měla za to, že současně tu pořád jsou jisté programové body, jež je nutné doprovodně pořád prosazovat (včetně „socialismu“). Čili stavěla propagaci svých hledisek především na nepřehlédnutelných poznávacích faktorech (na kognici; nejednou ekonomicko-politicky ne zrovna aktuálně, přitažlivě a v žádoucích preferencích). (Navíc, jako kdyby třeba bylo pouhým „koloritem“, že v Severním Irsku nebo ve Skotsku byla a je vzhledem k tamním vazbám na EU odlišná atmosféra.)

Jinak řečeno: KS stále jen s naléhavou emotivností opakovala, že britští voliči chtěli a chtějí přece z EU ven! LP naopak suše argumentovala třeba o roli státu nebo odborů v ekonomice (místo aby věcně konkurentem uvolněné propagační pole prioritně využila k podložené argumentaci, proč a čím je v současném globalizujícím se světě integrace do struktur EU pro V. Británii stěží postradatelná). Liberálové jako „třetí vzadu“ (protože ve výhledech k volbám zůstávali někde jen pod 10 %), ačkoli vystupovali ve své propagaci nejférověji (vedení Jo Swinsonovou), neměli v dané situaci dost účinné místo ke svému dostatečně sdělnému uplatnění.

Chtít získat voliče na svou stranu racionální argumentací nikdy nebylo jednoduché a snadné. Zapůsobit na ně místo toho sebevědomými gesty a sugestivním optimismem, který nenárokuje žádné přemýšlení, to byl „program“, kterým to zatím „brexit“ vyhrál. Nutnost začít řešit složité otázky, jež zatím nebylo třeba voličům předkládat, to je teď ten méně lákavý soubor záležitostí, které zřejmě stávajícího vítěze posledních britských voleb zahltí. Oblíbený domácí psík v domácnosti Borise Johnsona stěží nabídne rozumnou cestu z nastalé „louže“, když se nemůže jednat jen o emoční divadlo… (V žargonu politologů zdomácněl výraz, že žijeme v „post-pravdivém“ čase. Rozmanitými nepravdami či zúžením problematiky jen na sebevědomě vytrčený palec směrem k publiku nelze přece zodpovědně směřovat k „radostným zítřkům“!)

Ještě poznamenejme: 20. století pro evropské státy vyústilo v jistotu, že méně rizik z válečných střetů (a více bezpečnosti), spolu s větší mírou vzájemné ekonomické integrace (bez brzdných celních omezení), je pro Evropu ta správná a žádoucí cesta. Brexit je v takovém případě politicky, ekonomicky a sociálně ústupkem kamsi zpět v čase (zvláště když ani Británie, ani EU, zatím netuší, co a jak může Boris Johnson účinně učinit, aby čelil ztroskotání, když nadšené sebevědomí ještě automaticky nezajišťuje konečný triumf). Naopak ani poukazy na reálnou situaci nezískávaly stoupence, pokud tu chybělo nakažlivé a zmobilizované nadšení pro předpokládaný finální výsledek. Zatím tu stále chybí detailní „režie“ celého problematického projektu. Takže Evropa má na svém ještě nestabilizovaném programu varovnou porci rozvařené desintegrace. (Ani k řešení citlivé klimatické problematiky nestačí sedět v sále o dva dny déle, jak nám v jiném zarámování zatím útěšně nádavkem sdělila nyní média. Před pár dny jsem na tuto tématiku upozorňoval v BL v příspěvku A každý den něco se „šustne“ jen? – Nemalým tématem je stále běžnější korupce v té „politice“!)

Tomu se říká „politický život“ v informačním 21. století? Ztělesňovaný navíc bez ostychu nápadně často nepravdami, z nichž ani není nutné se vykličkovávat? O účtech vůbec nemluvě…

0
Vytisknout
2674

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2019