Definující politickou skutečností uplynulého roku je hegemonie hnutí Ano

31. 12. 2019 / Boris Cvek

Asi nejviditelnější možná-politickou událostí v roce 2019 byly nepochybně demonstrace, které pořádal Milion chvilek pro demokracii proti premiérovi Babišovi. Politická událost by ale měla mít nějaký reálný dopad na politiku, což tyto demonstrace zatím nemají. Jsou spíše jen následkem té skutečně nejvýznamnější politické skutečnosti uplynulého roku: hegemonie Babišova hnutí na politické scéně.

Ty demonstrace Milionu chvilek nemají, aspoň zatím, žádný vliv na složení vlády, na Babišovy preference, na jeho pakt s prezidentem, ale ani na opozici… vlastně na nic. Naopak: byly a jsou důsledkem a vyjádřením bezmoci. Nebylo by důvodu dělat nějaké politicky nevyhraněné, ba téměř apolitické demonstrace proti premiérovi, kdyby tu byla jasná naděje na politické vítězství nad ním. Ty demonstrace jsou jen jakousi zoufalou reakcí na mocenskou hegemonii Andreje Babiše, kterou mu potvrdily sněmovní volby v roce 2017. Je pravda, že výsledek Hnutí Ano v letošních volbách do Evropského parlamentu nebyl nijak oslnivý, ale přesto vítězný, je pravda, že Hnutí Ano v roce 2018 ztratilo Prahu i Brno, ale to na reálné moci v tomto státě nic nemění. O té rozhodnou sněmovní volby v roce 2021, a v tomto ohledu to pro Babišovy odpůrce zatím vypadá opravdu zoufale.

Hlavní politické divadlo roku 2019 bylo nepochybně odvolávání ministra kultury Staňka, které opět lze těžko číst mimo rámec reálné politické moci. Premiér potřebuje prezidenta a ještě více jeho voliče, naopak ČSSD se ze všeho nejvíce bojí odchodu do opozice, kterým hrozila do té doby, než ji chtěl prezident k tomu donutit. A bylo po letní frašce. Trvající bídné postavení ČSSD je další zásadní skutečnost roku 2019 a intimně souvisí s mocenskou hegemonií Andreje Babiše: ti voliči, kteří dělali sociální demokracii tak mocnou, když jí drželi na 30% preferencí, jsou dnes z velké části právě u Hnutí Ano.

Nicméně nepochybně důležitější změnou ve vládě byl příchod šéfa Asociace malých a středních podniků a živnostníků Karla Havlíčka na post ministerstva průmyslu a obchodu. Dostal ihned také funkci vicepremiéra vlády a stal se, aspoň občas mohl mít pozorovatel politického dění v ČR takový dojem, jakýmsi nejbližším spolupracovníkem Andreje Babiše. O to zajímavější je sledovat bruslení pana Havlíčka v tematice stavění jaderné elektrárny (zatím jsme stále, už mnoho let, ujišťováni, že bez nových jaderných bloků zkrachujeme, ale kupodivu navzdory předpovědím stále vyvážíme elektřinu, ale hlavně stále nevíme, kdo ty nové bloky zaplatí a kdo je postaví – a v tom smyslu se mi jeví bruslení páně ministra celkem dobrý výkon, jak všechno nakonec zase zahrát do autu, po těch letech už s menší emocionální zátěží opravdové obavy z kolapsu ekonomiky) – nebo jeho potýkání se se strategickými zásobami kovů.

Pokud jde o skandály pana Babiše, ty jsou opět tak vyhroceným tématem právě proto, že v ně byly vkládány velké naděje, že budou představovat Babišův politický konec. Říká se, že není možné, aby ve slušné zemi byl premiér trestně stíhán. Domnívám se, že pokud politici ve slušných zemích rezignují na své funkce kvůli skandálům, pak proto, že vědí, že by přišli o podporu veřejnosti. Když navzdory všem skandálům máte stále suverénní vítězství ve volbách podle průzkumů, všech průzkumů, preferencí jisté, pak je to úplně jiná hra. A když už jsme u těch slušných zemí, podívejme se do Izraele, ale třeba i do Francie, kdy konzervativní kandidát na hlavu státu (což je ve Francii nejvyšší mocenská pozice ve státě) Fillon odmítl odstoupit z voleb, ačkoli byl trestně stíhaný.

Kauza Čapí hnízdo byla nejvyšším státním zástupcem vrácena příslušnému státnímu zástupci, který ji už jednou zastavil. Má se obnovit policejní vyšetřování. Tento stav může bez potíží zůstat měsíce i roky. V kauze premiérova střetu zájmů, kdy se ukazuje, že navzdory habaďuře se svěřenskými fondy je stále faktickým majitelem Agrofertu, a proto by se unijní dotace pro Agrofert neměly proplácet, naráží moc pana Babiše do mnohem mocnějších a jinak fungujících struktur, než jsou jakékoli české orgány. Nicméně nějaké jasné dopady na jeho postavení jsou stále v nedohlednu. Bude to celé postaveno naprosto tvrdě tak, že Babiš si bude muset vybrat mezi Agrofertem a politikou? A jak rychle? Skončí to u Soudního dvora EU?

Už teď se mi zdá téměř jisté, že by si zvolil politiku. Ale ta volba nemusí být vůbec takto položena. Co kdyby se Andrej Babiš stal prezidentem? Vlastnictví Agrofertu by nebylo v rozporu s výkonem funkce prezidenta, který by de facto vlastnil i vládnoucí Hnutí Ano a vodil by premiéra i ministry jako své loutky. To už jsou ale politické reálie. A opět jsme u toho: hegemonie Andreje Babiše na politické scéně je nejvýraznějším a definujícím rysem české politiky v roce 2019. Myslete na postavení opozice, na postavení sociálních demokratů nebo komunistů, myslete na demonstrace Milionu chvilek, vždy je to jen důsledek hegemonie Hnutí Ano. Aby opozice mohla Babiše ohrozit, musí být schopna vytvořit politickou situaci, jejíž bude příčinou a nikoli stále jen důsledkem.

0
Vytisknout
3776

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2020