Uklidněte se: Po zabití Sulejmáního jsme ve větším bezpečí než dříve

8. 1. 2020

Ve čtvrtek v noci, v aktu eskalace vůči Íránu, americké bezpilotní prostředky udeřily na konvoj vysoce postavených íránských a iráckých velitelů, zabily Kásima Sulejmáního, velitele oddělení zahraničních operací mocných a ideologicky oddaných íránských ozbrojených sil. Útok představoval bezprecedentní akt agrese ze strany USA na zodpovědnost Donalda Trumpa, píše v levicovém židovském listě Forward Elizabeth Tsurkovová.

Trumpovi političtí rivalové v Demokratické straně stejně jako mnozí učenci zabývající se zahraniční politikou strávili 12 hodin po zveřejnění zprávy předpovídáním toho nejhoršího, přičemž na Twitteru a v talkshows si pohrávali s "3. světovou válkou".

Jsou to zbyteční alarmisté. Zabití Sulejmáního signalizuje, že se Spojenými státy pod vedením Donalda Trumpa nelze nadále počítat pro roli, kterou hrály po dekády - roli zodpovědného aktéra usilujícího o deeskalaci napětí. Ale spíše než by tento krok zvýšil pravděpodobnost protiútoku kontraintuitivně snižuje hrozbu plnokrevné války.

Sulejmáního význam pro projekci íránské tvrdé moci a politického vlivu napříč Blízkým východem nelze dost přecenit. Dohlížel na založení, výcvik, financování, velení a řízení (většinou šíitských) milic po celém Blízkém východě. Dohlížel také na zabíjení oponentů íránského režimu a útoky zaměřené proti civilistům (často židovským) v Evropě a Latinské Americe, stejně jako na podporu skupin založených nezávisle na Íránu, jako jsou Húsiové v Jemenu a palestinský Islámský džihád na okupovaných palestinských územích. Sloužil také jako důvěryhodný poradce nejvyššího íránského vůdce a coby třetí nejdůležitější představitel íránského režimu.

V poslední dekádě Sulejmání, který byl dříve znám spíše jen úředníkům a zpravodajským službám, postupně převzal otevřenější roli, když Instagram věnovaný jeho snímkům získal desítky tisíc sledujících, než byl v roce 2019 zakázán. Současně Írán a jeho nestátní partneři jako libanonský Hizballáh začali otevřeněji připouštět své nasazení v zahraničí, kde bojovali proti syrským povstaleckým městům a IS.

Rostoucí viditelnost Sulejmáního v posledních letech, včetně pohybu v konvoji s několika vysoce postavenými představiteli v noc jeho smrti, indikuje rostoucí sebedůvěru Íránu a přesvědčení, že Spojené státy a Izrael si na něj netroufnou.

Tato sebedůvěra částečně vychází z politiky Obamovy administrativy vůči Íránu, politiky, která upřednostnila uzavření dohody významně odkládající schopnost Íránu postavit jadernou zbraň. Aby se vyhnula vykolejení jednání o dohodě, Obamova administrativa se rozhodla ignorovat íránskou subverzi v regionu, porušování lidských práv doma a v zahraničí (íránskými silami i proxies) a jeho program vývoje balistických raket.

Tímto způsobem prezident Obama prováděl vůči Íránu americkou politiku běžnou po celou generaci. Od islámské revoluce v roce 1979 se Írán ve svých vztazích se Západem těšil postavení darebáckého aktéra, zakládal milice zodpovědné za únosy a zabíjení západních občanů, řídil zabijácká komanda v evropských městech a skrytě pracoval na schopnosti vyrobit jaderné zbraně.

Západ hrál roli zodpovědného aktéra, z velké části spoléhal na tradiční nástroje v podobě diplomacie, sankcí a jednání. Když byl americký personál zabit milicemi založenými silami Kuds, USA provedly odvetu jen proti těmto milicím, pokud vůbec.

Trump přijal jinou, ačkoliv vysoce nesoudržnou politiku. Za Trumpa USA současně odstoupily od íránské jaderné dohody, která úspěšně zpomalila íránský jaderný program; uvalily na Írán sankce, které způsobily íránskému lidu významné utrpení; a používají sympatickou rétoriku vůči íránskému lidu a neuvěřitelně nepřátelský jazyk vůči režimu. Ale USA také vyjádřily zájem na přímých jednáních s íránským prezidentem a rozhodly se odejít ze severovýchodní Sýrie, čímž potenciálně předaly region proíránským milicím - jen aby později toto stažení odvolaly.

Tato nesoudržná politika a nedostatek jasně definovaných a realistických cílů spolu s rozhodnutími nestát v klíčových okamžicích za spojenci vedly lídry na Blízkém východě vůbec a v Iráku zvlášť k tomu, že přestali se Spojenými státy počítat nebo se s nimi jasně spojovat.

A v reakci na tuto vrtkavost a posílení sankcí se íránské útoky na zájmy Spojených států a jejich spojenců na Blízkém východě postupně stávaly závážnějšími, zejména v Perském zálivu. Tyto útoky, včetně vysoce ničivého úderu s použitím loitering munitions a střel s plochou dráhou letu ve východní Saúdské Arábii v září 2019, se nesetkaly s žádnou nebo jen omezenou reakcí USA - až do čtvrteční noci.

Zabití Sulejmáního signalizuje, že prezident Trump se rozhodl opustit nejen íránskou dohodu, ale i americkou pozici coby aktéra usilujícího o deeskalaci napětí.

A přesto tento krok může paradoxně obnovit americký deterent a snížit íránský avanturismus v regionu. Protože pravda je, že navzdory své vznětlivé rétorice íránské vedení ví, že vážná eskalace z jeho strany by se setkala s ještě více smrtící a "iracionální" americkou reakcí - což je něco, což si Teherán sotva může dovolit.

Namísto plnokrevné války se Írán zřejmě bude snažit najít způsob, jak pomstít zabití Sulejmáního tak, aby napětí dále neeskaloval a nevyvolal válku, o níž íránští lídři při všem svém naparování jistě vědí, že by ji prohráli.

(Spojené státy po 18 letech bojů prohrávají válku v Afghánistánu, s mnohem vojensky slabším protivníkem než íránské ozbrojené síly - pozn. KD.)

Právě kvůli relativní slabosti Íránu režim spoléhá na nekonvenční nástroje jako vytváření a podpora nestátních ozbrojených partnerských organizací v regionu.

Přesto, i když ochota USA eskalovat patrně zmírní íránskou reakci, celkové riziko války je pořád dnes významně vyšší než v době, kdy USA byly oddány jaderné dohodě. I když si obě strany přejí vyhnout opravdové válce, mohou se objevit potenciální operační chyby, jež mohou vést k eskalační spirále. Taková operační chyba může vzniknout, pokud Írán provede odvetu za zabití Sulejmáního vůči cílům spojeným s USA. Při určitých typech útoků, jako jsou vozidlové bomby a raketové útoky, mají pachatelé jen omezenou schopnost kalibrovat počet zabitých - a velký počet zabitých amerických občanů může přimět Trumpovu administrativu k další eskalaci.

Špatná kalkulace politiků obou stran může také vyústit v další eskalaci; Trumpova administrativa může přecenit křehkost íránského režimu, nesprávně odhadovat, že jen s trochou nátlaku navíc režim padne. A bojovná rétorika ohledně změny režimu a poslední americká vojenská eskalace mohou přimět Teherán, aby reagoval přehnaně, pokud režim uvěří, že v sázce je jeho přežití.

Tragédií americko-íránské eskalace je, že ti, kdo zřejmě zaplatí nejvyšší cenu, jsou civilisté v regionu, zejména v Iráku a Sýrii - ti, kdo již íránským expanzionismem (a americkou invazí do Iráku) utrpěli nejvíce.

Pokud si USA přejí v probíhajícím mocenském soupeření nárokovat morální převahu, měly by udělat vše, co je v jejich moci, aby uchránily civilisty v regionu před dalším chaosem a ničením.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3784

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2020