Osvětim: Nesmíme projevovat nezájem! Konečné poselství od bran pekla

28. 1. 2020

Přišli svědčit naposledy, 75 let po osvobození Osvětimi Rudou armádou. Ti, kteří viděli, jak se lidstvo propadlo do pekla, se vrátili, aby o tom promluvili, pokud ještě mohou - a to s novou, dvojnásobnou naléhavostí. Svědčili jako lidé, jimž už nezbývá čas, vědomí si toho, že na ně jejich vlastní smrtelnost doléhá - a znepokojeni, že svět potřebuje slyšet jejich svědectví více než kdy předtím.

Bylo jich na pondělní mezinárodní ceremonii méně než 200, bylo to potvrzení, že jejich řady jsou stále řidší a křehčÍ, píše Jonathan Freedland. 


Součástí všeho bylo prosté vědomí, že toto je téměř určitě jejich poslední vzpomínková ceremonie: pokud nepromluví dnes, už asi nebudou mít jinou příležitost. A součástí toho bylo i přesvědčení, žče se svět změnil, dokonce i jen za posledních pět let, co se naposledy sešli na tomto místě.
 

A tak mluvili o vraždění, jehož byli svědky, o organizovaném úsilí vyhladit židovský národ, o úsilí, které naplnilo zemi krví a udusilo vzduch lidským popelem.

Stále ještě vyjadřovali hněv, který musel být vyjádřen - hněv vůči světu, který dovolil, aby se to dělo. "Kde byli všichni?" "Kde byl svět, který viděl všechno, a přesto neudělal nic, aby zachránil ty tisíce lidí?"

Avšak byl to Marian Turski, 92, který promluvil za tolik ze svých kolegů, kteří přežiíli, a který vydal konečné varování lidské rase, jíž bude brzo chybět svědectví z první ruky o tom, jak hluboko dokáže lidstvo klesnout. Vysvětlil, že "Osvětim nespadl z nebe", ale byl cílem, k němuž se dospělo po tisících menších kroků, každý z nichž připravil určitou menšinu o její důstojnost a lidskost. Po Šoa, Turski řekl, "Jedenáctým přikázáním je: Nebudeš projevovat nezájem."

To nebyla fráze. "Nesmíte projevovat nezájem, když je nějaká menšina diskriminována," řekl a dal najevo, že v tomto pokárání míní východní Evropu. Znělo to jako kritika Viktora Orbána z Maďarska, který seděl v druhé řadě, stejně jako jeho vlastní vlády v Polsku, stejně jako Trumpových Spojených států. "Podmínkou demokracie je ochrana práv menšin," řekl Turski. O tom ať naprosto není pochyb.

Podobný, sotva skrytý význam bylo i jeho varování před nezájmem ohledně toho, "když vidíte, jak se s minulostí manipuluje pro současné politické cíle" - což byla bezpochyby kritika vůči polské vládě, která kriminalizuje obviňování Polska z podílu na nacistických zločinech, spáchaných na jeho půdě.

Avšak byl to strach, že morální síla Osvětimi nyní slábne, který motivoval tolik přítomných k tomu, aby se vrátili na místo, které stále ještě děsí jejich sny. Vědí, že poválečný světový pořádek, vytvořený ve stínu Osvětimi - architektura mezinárodních institucí a údajně všeobecných lidských práv - je ohrožen, je vědomým a úmyslným terčem útoků populistických nacionalistických vlád v Evropě i jinde. Jednodušeji řečeno, obávají se, že tabu fanatismu a předsudkům - které byly po roce 1945 považovány za nepřijatelně toxické - se rozplývá. Adam Wagner, lidskoprávní právník, to označil za "umírání světla". Kdysi varovný stín Osvětimi se zkracuje a slábne.

Renee Salt, devadesátiletá Londýňanka, sdílí strach mnoha přeživších, že jakmile zemřou, živoucí paměť se stane mrtvou historií, síla Šoa vybledne, lidé zapomenou na jeho agonii a jeho poučení. Přeživší se obávají, že i když pokus o vyhlazení židů byl jedním z nejzdokumentovanějších zločinů v lidské historii, ztratí svou sílu, až už nebudou existovat živé, dýchající lidské bytosti, schopné říci: "Já jsem tam byla."

Renee Salt se ohlíží po dnešním světě a bojí se, že veškerá ta svědectví a všechny ty důkazy stejně nefungují. Nedávné teroristické atentáty, vražedné násilí, i proti židům, ji poznamenaly. "Vím, že svět se z naší zkušenosti nepoučil," řekla. "Zapomíná."

Zdroj v angličtině ZDE
0
Vytisknout
3507

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2020