Profesor Lord Peter Hennessy: Vznikne z dnešní koronavirové krize nový, lepší svět tak, jak vznikl v Británii po druhé světové válce?

8. 5. 2020

V pátek v podvečer mě ohromilo toto vystoupení historika profesora Lorda Petera Hennessyho k 75. výročí ukončení druhé světové války. Vysílalo se  v podvečerním publicistickém pořadu rozhlasu BBC, píše Jan Čulík.

Profesor Lord Peter Hennessy: Moje starší sestry  tam byly 8. května 1945, můj otec, moje teta Molly a moje matka myslím taky. Takže pro mě je to součástí rodinného folklóru. Já jsem se narodil až v roce 1947, a vždycky mě trochu mrzelo, že jsem s nimi nesdílel ten neuvěřitelný, dojemný den, protože to musel být jeden z těch dnů, abych použil věty Edwarda Thomase, do jehož jádra byste se chtěli opravdu plně zakousnout. A nestačí mi to. Všechna ta výročí, která jsme už zažili, protože já jsem teď už dost starý, pokaždé znovu se čerstvě zpřítomní význam toho dne. Ta radost, to rozpoutání radosti, i když dál ještě pokračovala ta válka v Japonsku. Která ještě všechno zastiňovala. Je opravdu pozoruhodné, že po pěti a tři čtvrtě letech, během nichž zahynulo 60 000 britských civilistů, 380 000 britských vojáků zahynulo, obrovská cena krve, tohle byl okamžik úlevy a uvolnění. Natolik, i když ještě ne plně, kvůli tomu Dálnému východu.

Moderátor: Jedna naše posluchačka, pamětnice, hovořila zcela jasně o touze nově vybudovat národ. A to prosvítá mnoha pamětmi. Konec války se očekával a lidi už předtím po určitou dobu uvažovali o tom, co by se po válce mělo změnit.

Hennessy: Absolutně. To je ta Beveridgova zpráva z listopadu, z prosince 1942. Definovala cestu k rekonstrukci země a k míru. Lepší Británie. Slavná zpráva, v níž hovořil o pěti obrech bránících obnově, napsal je velkými písmeny  Ignorance, Lenost, Bída, Nemoce, Nedostatek. Byl to plán, který my dnes pro situaci po COVIDU-19 nemáme. Doufám, že ho vytvoříme. Plán pro lepší svět, který může, měl by být, a musí být realizovatelný. Myslím, že z trosek druhé světové války, když se lidé navraceli z bojišť a z oceánů, i  z domácí fronty, se zrodil nový duch. Nová politika.
Naprosto odlišné vědomí, že se musíme vzájemně o sebe starat. To nám dobře sloužilo pak dlouhá desetiletí. Já jsem na tom vyrostl. A opravdu, moje generace byla první generace dětí, které z toho měly prospěch. Vzpomínám, jak Barbara Castleová, velká labouristická politička, která byla parlamentní tajemnicí Aneurina Bevana, když ten byl ministrem zdravotnictví a vytvořil r. 1948 státní zdravotnictví, mi řekla, že Bevan ji pověděl roku 1948, "Barboro," řekl jí, "jestliže chceš vědět, pro koho tohle všechno je," totiž sociální stát, státní zdravotnictví, "jestliže chceš vědět, pro koho to je, podívej se do kočárků". A to jsem byl já, pane redaktore. V tom kočárku jsem byl já. A my jsme byli generace, o kterou se všichni starali nejlépe. A vzniklo to z té atmosféry "Už nikdy znovu!" Z toho impulsu "Už nikdy znovu!"

A musím říci, že totéž docela silně vnímám i nyní. To, co dnes zažíváme. Zejména každý čtvrtek ve 20 hodin. Když vycházíme na ulici a tleskáme a tlučeme do hrnců na počest zdravotníkům. Pro mě je to zvuk lidí, kteří začínají znovu objevovat své já. Tyhle ctnosti se v naší zemi nikdy úplně neztratily. Dá se argumentovat, že jsme ztratili určitou část své společenské solidarity. A mám pocit, samozřejmě je to jen pocit, a za dvě hodiny o tom bude dnes večer mluvit paní královna, protože, víte, ona je lidským pojítkem mezi oběma těmito érami. Vzpomínám, jak mi jeden její tajemník řekl, když jsem se ho zeptal, "Co je klíčem k tomu, jak porozumět vaší staré šéfce?" a on řekl bez váhání, "Nezapomínejte, že ona je to paní z druhé světové války." A právě ona je tím pojítkem, který nás spojuje přímo s tím nádherným večerem 8. května 1945, kdy se vydala anonymně s kamarádkami do jásajících ulic mezi davy. To musel být pro ní ten den, do jejíhož jádra se plně zakousla. Až po dnešek. A opravdu mám pocit, že vzniká nový pocit "Už nikdy znovu".  Projdeme tímto, touhle pandemií, s obrovskými ztrátami. Už teď máme 30 000 mrtvých. To je polovina civilistů usmrcených za pět a tři čtvrtě let druhé světové války. A teď umřeli za pouhé tři měsíce. Úmrtí spojená s COVIDEM. Neuvěřitelné množství mrtvých. Ale z toho všeho možná vznikne lepší politika. Obnovení vědomí, že jsme za sebe navzájem odpovědni. Což nás zachrání od toho, abychom se propadli zpátky do naší stranicky zaujaté, rekriminační, úzkoprsé, nuzné a nevelkomyslné politiky, kterou zažíváme za poslední tří a půl roku od referenda o brexitu. Až do té doby, než nás napadl tento patogen.

Moderátor: Když nyní to výročí odejde, existuje riziko, že ho proměníme v nostalgii?  A proměníme to v něco, čím to nebylo?

Hennessy: V takovýchto intenzivních zážitcích se toto nebezpečí vždycky skrývá. A chytří historikové pak vždycky píší knihy o těch umělých mýtech, a tak dále. Ale tohle nebyl mýtus, oni to opravdu pociťovali. A jak by to bývali mohli nepociťovat. No, a lidi také hovoří o mýtu letecké války o Anglii. To ale taky nebyl mýtus, lidi v tom bombardováni žili. Samozřejmě, že existoval černý trh a určitá míra kriminality. Stejně jako existuje kriminalita i dnes. Ale ta válka o Británii nebyla mýtem pro lidi, kteří ji prožili. A vyprávěli své příběhy svým dětem. Tak, jak to dělali všichni mí příbuzní. Ještě dlouho po válce v mé rodině, pane redaktore, a také v mnoha dalších rodinách, to vím, každý rozhovor začínal slovy "Před válkou...", "Za války...", "Po válce...".  A my jsme to plně vnímali. Samozřejmě, že existuje nebezpečí, že se na to člověk začne dívat růžovými brýlemi. Ale na tom vítězství nebylo nic mytologického. Zejména po tom neuvěřitelném roce 1941-1942 po pádu Francie. Než Hitler zaútočil na Sovětský svaz. Když jsme stáli sami. My jsme doslova stáli sami. Stali jsme se středem osudu světa. Jak později řekl ten velký ekonom John Maynard Keynes, "Vyhodili jsme dobré řízení ekonomiky do větru, ale tím, že jsme to udělali, jsme zachránili sebe, a pomohli jsme zachránit svět." Nikdy, pane redaktore, se nezačala supervelmoc tak riskantně angažovat, bylo to poslední velké riziko, nebylo nic riskantnějšího, než jak jsme to udělali my, a na tom taky není nic mytologického.

Moderátor: Vypovídá to něco o společnosti, jakou jsme, anebo jakou chceme být, že jak se od nás tato výročí vzdalují, oslavujeme je se stále větší energií a nadšením? Je v tom nějaká touha vrátit se do sjednocenějšího času?

Henessy: Možná že na tom něco je, ale samozřejmě, vzhledem k tomu, co prožíváme právě teď, tuhle sdílenou strašlivou zkušenost, která není jako válka, protože za války všichni pořád byli mimo domov, měli neuvěřitelné množství práce, pořád něco dělali, byli přepracovaní, myslím, že Adam West řekl tady před chvílí, že jsme byli nejzmobilizovanější společností ze všech národů ve válce. Bylo to neuvěřitelné, do jak obrovské míry jsme byli zmobilizovaní. Ale v této dnešní krizi jsme atomizovaní. Ale zároveň všichni máme tuto jedinou intenzivní sdílenou zkušenost. Tohle je první opravdu obrovská, skutečně sdílená, kolektivní zkušenost od ukončení druhé světové války. A je docela přirozené, že vnímáme, že by mělo existovat ještě něco mimořádnějšího, že oslavujeme 75. výročí 8. května 1945. V květnu 2020. A i při předchozích příležitostech, kdy jsme měli daleko více veteránů a lidí, kteří to zažili a kteří nám svědčili o tom, jaké to bylo. Takže myslím, že je docela přirozené, že se toho určitými způsoby dotýkáme, jako že je to posvátná vzpomínka. Protože ona to skutečně posvátná vzpomínka je. Jestliže naši lidé mohli tohle všechno přežít, navzdory veškeré pravděpodobnosti, že nepřežijí, vždyť proti nám byla převaha 4 ku 1, možná 4,5 ku 1, spojenci byli naprosto klíčoví, více než klíčoví, sami bychom to bývali nedokázali.

Avšak kdybychom se nepostavili pevně v tom roce 1940-1941, a kdyby nás porazili, nejen že bychom už neměli Británii, jakou jsme znali v roce 1941, ale pomyslete si, jak by z celého evropského kontinentu byla vytlačena svoboda na nedohlednou budoucnost. A ohromný dopad tohoto  je dodnes omračující. Ať se na to díváte jakkoliv. Ať to studujete, kolikrát chcete. Anebo učíte, v mém případě jako univerzitního učitele. Stále ještě mě to ohromuje. Velkolepost toho roku, kdy jsme stáli sami. A byli jsme naprosto vyčerpaní, naprosto vyčerpaní. V roce 1945 byli všichni nesmírně unavení. A zbavili jsme se navždycky asi třetiny veškerého svého bohatství. Vypařilo se to. Abychom přežili. Abychom společně se Spojenci zvítězili. Ale byla to nesmírně slavná věc. A díky Bohu, že to takhle skončilo, pane redaktore.

Zdroj v angličtině (audio) od minuty 1.10.00  ZDE
1
Vytisknout
7665

Diskuse

Obsah vydání | 12. 5. 2020